Lina Heydrichová, rozená Lina von Osten (14. června 1911, Avendorf, ostrov Fehmarn – 14. srpna 1985, Avendorf) byla manželka zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy, generála policie, SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha.

Pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny vladyků, severoněmeckých zemanů z ostrova Fehmarn na pobřeží Baltského moře. Rodiče vychovávali své děti Linu a Jürgena v duchu NSDAP a v nacismu viděli záchranu Německa. V roce 1927 ukončila vyšší dívčí školu. V roce 1928 odešla do Kielu na střední pedagogickou školu. Studium však nedokončila. 6. prosince 1930 se na plese seznámila s nadporučíkem německého vojenského námořnictva Reinhardem Heydrichem.

Přiměla jej ke vstupu do SS. Seznámila ho s Heinrichem Himmlerem a tak se Heydrich stal 1. srpna 1931 SS-Gruppenführerem s platem 180 říšských marek měsíčně.  Za Reinharda Heydricha se provdala dne 26. prosince 1931 a z tohoto manželství pocházejí celkem čtyři děti: Klaus (17.06. 1933 - 24.10. 1943), Heider (28.12. 1934), Silke (09.04. 1939), Marte (23.07. 1942).

Již brzy po Heydrichově nástupu do úřadu zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy (27. září 1941) za ním celá jeho rodina (Lina s dětmi) přijela do Prahy. Všichni byli ubytováni v levém křídle Pražského hradu. Ačkoli se až začátkem dubna 1942 celá rodina přestěhovala do dolního zámku v Panenských Břežanech, používali manželé objekt se sedmihektarovou zahradou již předtím k „rekreačním účelům“.

Po atentátu na Reinharda Heydricha dne 27. května 1942, zařídil šéf SS, Heinrich Himmler pro Linu a její děti doživotní bydlení na dolním zámku v Panenských Břežanech. V roce 1943 zemřel její nejstarší syn poté, co v zatáčce vjel na kole pod nákladní automobil. Vynaložila enormní úsilí, aby dosáhla odsouzení a popravy českého řidiče, ale soud jej osvobodil s tím, že jediným viníkem nehody byl zesnulý Klaus Heydrich. V dubnu 1945 opustila zámek v Panenských Břežanech a odjela do Německa.

Vdově byl po válce přiznán vdovský důchod „po nadporučíkovi námořnictva Reinhardovi Heydrichovi“ ve výši 150,- DM. Zachránila ji svatba s ředitelem finského národního divadla Maunem Manninenem. S ním koupila v roce 1965 ve městě Burg na ostrově Fehmarn útulný penzion „Imbria Parva“. V roce 1976, ve věku 65 let, začala psát s německým politologem a historikem Wernerem Maserem své paměti. Na jeho otázku, zdali by se vrátila do Čech na zámek v Panenských Břežanech odpověděla: "Pěšky bych tam šla! A každého bych tam vlastnoručně objala!" Její paměti byly vydané v Německu pod názvem: "Můj život s válečným zločincem" (Leben mit einem  Kriegsverbrecher).