Lidé plakali radostí, že už nebudou biti, vzpomíná odsunutý Brňák
Echo24.cz - Emil Pupik strávil velkou většinu svého života na různých místech jižního Německa, když ale na podzim roku 2012 natáčel několikahodinový rozhovor s reportérkou Post Bellum Teresou Babkovou, mluvil celou dobu česky, jen tu a tam hledal ta správná slova. Narodil se v Brně, kde se před druhou světovou válkou hlásila zhruba pětina obyvatel k německé národnosti. Vyrůstal na Cejlu a v této čtvrti dílen a pavlačových domů bylo tehdy zvládnutí obou jazyků – tedy češtiny a němčiny samozřejmostí. Až do jara roku 1945.
V jeho rodině se tradovalo, že Emilů dědeček naspořil slušné jmění. „Jmenoval se Franz Pupik a měl dílnu s českým společníkem. V roce 1921 řekl babičce, že chce koupit Demlův dům, a ukazoval jí peníze schované v psacím stole. Za několik dní ale zemřel, a když babička pro peníze do dílny šla, našla jeho stůl vypáčený. Někdo ty peníze vzal. Zaměstnanci i jeho společník pachatele zapřeli.“ Rodina tak měla spíše hluboko do kapsy a do toho se Emilova maminka Anna Therese zamilovala do studenta. „Tak jsem se jim v roce 1928 narodil já a o dva roky později 1930 můj bratr Franz. Tatínek se ale vypařil,“ vzpomíná Emil Pupik na dětství bez otce. Podobná situace se navíc ještě jednou zopakovala. „Maminka se o několik let později zamilovala do dalšího studenta a v roce 1937 se nám narodil ještě další bratr Alfred. I jeho otec se však ztratil. Tak s námi maminka zůstala sama. Ráno roznášela noviny a potom prodávala mléko v obchodě. Moc peněz za to ale tehdy nebylo.“
Celý článek čtěte ZDE