Lásku k filozofii si Martin Palouš přinesl z domova: jeho otcem je Radim Palouš, český filozof, pedagog a komeniolog. Z domova si také přinesl křesťanskou víru, pevnou důvěru v demokracii a hlubokou skepsi ke komunistickému režimu.
Měl štěstí, narodil se v říjnu 1950, takže stihl vystudovat dřív, než jeho otec podepsal Chartu 77. Radim Palouš patřil k prvním signatářům Charty 77 (v roce 1982 pak byl jedním z jejích tří mluvčích) – a také k prvním vyhozeným. Karlova univerzita se „protistátního živla“ promptně zbavila poté, co byl zveřejněn jeho podpis „reakčního pamfletu“ – a jeho děti by měly nepochybně vstup na studia na dlouhé roky zapovězen. Martin a jeho bratr Jan (známý astronom) však studovali v době, kdy byl jejich otec ještě vysokoškolský učitel, takže sice neměli valný „kádrový původ“, ale ani žádný podstatný škraloup v kádrových materiálech.
Martin vystudoval chemii na přírodovědecké fakultě UK a v roce 1974 získal titul doktora přírodních věd. V letech 1972-1977 vystudoval také na filozofické fakultě filozofii a v roce 1976 začal pracovat jako školitel programátorů, ovšem po podpisu Charty 77 toto zaměstnání ztratil a do roku 1980 se živil – podobně jako řada jiných chartistů – jako topič a uklízeč. V roce 1980 se mu otevřela možnost lepší práce: výrobní podnik Svaz invalidů Meta ho přijal jako programátora. To byla také firma, která zaměstnávala i odborníky, které režim nemiloval.

Ve společenství
Martin dobře věděl, že v komunistickém Československu neexistuje jen oficiální marxistická věda – jeho otec pořádal samizdatové spisy Jana Patočky a Martin se účastnil doma i v jiných bytech podzemních seminářů, na nichž přednášeli lidé, kteří na univerzitě z politických důvodů přednášet nemohli, ale někdy i ti, kteří mohli a riskli to.
Kromě toho byla rodina Paloušových úzce spřátelena s rodinou Jiřího a Dany Němcových, takže Martin byl častým návštěvníkem nejen jejich „otevřeného bytu“ v pražské Ječné ulici, ale také podzemních koncertů a s mnoha příslušníky undergroundu se znal a přátelil. Věděl tedy dobře, že vedle běžné společnosti existuje ještě společnost jiná, společenství lidí, kteří si chtějí žít po svém a jejichž vztah k režimu je vymezen mírou svobody, kterou jim režim ponechává, byl přece sám členem tohoto společenství. Logicky tedy stejně jako jeho otec podepsal na konci roku 1976 základní prohlášení Charty 77, ač mu bylo jasné, že tím jeho oficiální vědecká dráha vezme za své dřív, než stačila začít. Ale jen ta oficiální – a tou přece svět ani v komunistickém Československu nekončil. Existovaly další, „podzemní“ možnosti: naslouchat neoficiálním přednáškám československých i cizích filozofů, vydávat vlastní díla i překlady v samizdatu, a hlavně být v souladu s vlastním svědomím a přátelit se a debatovat s podobně smýšlejícími lidmi. Bylo to málo? Bylo to hodně? To posuzoval každý sám za sebe.

Charta 77
Život v okruhu Charty 77 byl družný – a kdo strávil v příslušné době odpoledne nebo večer s Martinem Paloušem, nemohl nevědět, kdo je jeho láska Hannah Arendtová, kterou překládal. Chtě nechtě se to musel dozvědět i ten, kdo by filozofickou knihu v životě neotevřel. Martin byl (jako mnoho jiných překladatelů) nesmírně zaujat svou autorkou, mluvil o ní jako o „Haničce“ a s nadšením líčil, jak jí to skvěle myslí, jak báječně píše a jak má pravdu.
Vnášel do společenství signatářů filozofická témata a nejvíc se – pochopitelně – přátelil s lidmi, kteří měli podobné sklony jako on sám. Pozdějším plodem jeho tehdejších úvah a rozhovorů je kniha Svatojánský výlet, kterou napsal s filozofem Zdeňkem Neubauerem a matematikem Ivanem Havlem a kterou v roce 1999 vydalo pražské nakladatelství Malvern: B. Just.
V lednu 1986 se stal spolu s Annou Šabatovou a Janem Šternem mluvčím Charty 77. Tito tři mluvčí se snažili otevřít Chartu širší veřejnosti, překročit hradby „ghetta“. Dokazují to především dva dokumenty, které vydali: Prostor pro mladou generaci (dokument Charty 77 7/86), který vychází z protestu nekonformní mládeže u Zdi Johna Lennona v prosinci 1985, po němž následoval spontánní průvod mladých lidí a podpisová akce, a zejména Slovo ke spoluobčanům (dokument Charty 77 2/87). Slovo ke spoluobčanům podepsaly dvě trojice mluvčí – ti z roku 1986 a spolu s nimi Jan Litomiský, Libuše Šilhánová a Josef Vohryzek, kteří se stali novými mluvčími na začátku roku 1987; v dokumentu se při příležitosti desátého výročí vzniku Charty 77 obracejí k občanům ČSSR a píše se v něm mj.: „Domníváme se, že nenásilný odpor proti všemu zlému, tolerance, slušnost, otevřenost pravdě i jinému názoru a trpělivá vytrvalost jsou těmi nejlepšími nástroji, kterých může naše společnost užít v nadcházejícím boji za svou emancipaci, za společenskou obnovu a demokratický pořádek.“
V té době už se společnost dávala do pohybu, i když jen ti nejzapřisáhlejší optimisté věřili, že vznikající společenský pohyb a nové nezávislé iniciativy mohou v dohledné době přinést nějaký hmatatelný výsledek.

Občanské fórum
Přišel však 17. listopad 1989, politická situace se měnila z hodiny na hodinu a bylo jen logické, že se Martin Palouš rychle ocitl v centru dění – v Koordinačním centru Občanského fóra, mezi jehož zakladatele patřil. V lednu 1990 byl také jedním z nových poslanců, kooptovaných do Federálního shromáždění, a setrval ve výboru pro zahraniční věci do prvních svobodných voleb.
Na podzim 1990 kandidoval na předsedu OF, ale ve volbách ho porazil Václav Klaus. Jejich představy o dalším působení Občanského fóra byly diametrálně odlišné: filozof Palouš si – spolu se značnou částí tehdejší aktivistů – představoval široké lidové hnutí, jehož se účastní různé ideové proudy a strany, ekonom a politik Klaus byl přesvědčen, že taková instituce je ve skutečné politice neúčinná a přál si, aby se OF proměnilo v politickou stranu s jednotným programem.
Nutno říci, že o povaze Občanského fóra se vedly dlouhé a zapálené – a v podstatě bezvýchodné – diskuse a spory téměř po celou dobu jeho existence. Například začátkem května 1990, jak píše historik Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce, „zveřejnila rada (OF) stručnou zprávu, v níž oznámila, že se necítí být způsobilá předurčovat budoucnost Občanského fóra, a proto navrhla svolat na podzim kongres zástupců OF, aby rozhodl o dalším osudu hnutí. Tváří v tvář rozporům a zmatkům vedení OF rezignovalo na koncepční řešení.“ Zda bylo vůbec možné najít koncepční řešení v tak neobyčejně různorodém hnutí, kde vedle Křesťansko-sociálního hnutí působila například Levá alternativa, je jiná otázka. Nenaplnila se totiž ani Klausova představa: stal se sice prvním a posledním předsedou OF, ale k naplnění své vize si nakonec založil Občanskou demokratickou stranu.

Diplomacie… a občanská společnost
Martin Palouš se z parlamentní a stranické politiky přestěhoval k moci výkonné, a to do oblasti, která ho vždycky přitahovala, k zahraniční politice. V letech 1990–1992 a poté v letech 1998-2001 byl náměstkem ministra zahraničních věcí, poté od října 2001 do roku 2005 velvyslancem České republiky ve Spojených státech (kde vystřídal ve funkci Alexandra Vondru), a pak od července 2006 převzal po Hynku Kmoníčkovi funkci stálého představitele České republiky při Organizaci spojených národů v New Yorku. V té setrval do roku 2011.
Fakticky ale neopustil ani akademickou dráhu: již od roku 1990 vyučoval na Karlově univerzitě a v roce 1994 nastoupil na její fakultu sociálních věd, kde působil mimo jiné jako proděkan. Přednášel také – během svého tamního pobytu i později – na univerzitách v Severní Americe. Nyní je hostujícím profesorem na Floridské univerzitě v Miami.
Martin Palouš uveřejnil celou řadu textů na filozofická, společenskovědní a mezinárodní právní témata, přeložil například knihu Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě nebo výbor z prací Erica Voegelina Kouzlo extrému: revolta proti rozumu a skutečnosti.
Jeho hlavní politicko-nepolitickou doménou však je občanský sektor. V letech 1994-1998 byl předsedou Českého helsinského výboru a v letech 2011-2012 ředitelem Knihovny Václava Havla, v jejíž správní radě dosud pracuje jako ředitel zahraničních aktivit Knihovny. Logicky, přednáší a převážnou část roku přece žije ve Spojených státech. Jeho ambicí je, aby se z Knihovny Václava Havla stala silná a vlivná instituce, podobná knihovnám dřívějších amerických prezidentů, která bude kolem sebe sdružovat myslící a podnětné lidi, pořádat celou škálu zajímavých akcí a bude ovlivňovat postoje a názory lidí v České republice.
Martin Palouš s manželkou Pavlou (dcerou Dany Němcové), adoptovali dvě děti, cikánské děvčátko a vietnamského chlapce.

Text byl psán pro Lidové noviny (18. srpna 2014) a publikujeme jej se svolením autorky.