Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Hovoří Josefa Slánská: "Lidé nechtějí věřit, že jsme nevěděli, ale my jsme skutečně nevěděli, co se děje. Možná, že Gottwald věděl, pravděpodobně věděl. Z toho zřejmě vznikal jeho nepříčetný strach, jak se ukazuje. Všechno svědčí o tom, že Gottwald se Stalina nesmírně bál. Vždyť potom odmítal jezdit na schůzky se Stalinem a posílal Slánského nebo Čepičku."
Přepis úryvku z dokumentu Stará historie z roku 1993 (režie Pavel Štingl)

"Stalinistické myšlení navazuje na vztah nevolníků k carovi v ruském samoděržaví. Bylo snazší cara svrhnout, než změnit myšlení nevolníků a jejich postoje k carovi. Stalinistické myšlení se utvářelo od dětství, jak je vidět na příkladu později popraveného Rudolfa Slánského a jeho syna. Když se dítě generálního tajemníka dozvědělo o uvěznění svého otce, reagovalo slovy: '. .. když to říká Stalin, tak to musí být pravda.'"
Josefa Slánská "Zpráva o mém muži"

Zpráva o mém muži Josefy Slánské začala vycházet v Literárních listech na pokračování od 25. dubna 1968 do 6. června 1968 (číslo 9 až 15). Úvod ke knize napsal Pavel Kohout. Kapitoly otištěné v Literárních listech byly pouze výňatkem z rozsáhlého svědectví. V roce 1969 vyšlo svědectví Josefy Slánské v angličtině (Report on my husband… London Hutchinson, 1969) a krátce na to v dalších jazycích...

O Rudolfu Slánském, generálním tajemníkovi KSČ, který osobně dával pokyny k zatčení a vyslýchání mnoha nevinně odsouzených a později sám stanul před soudem, čtěte na webu Totalita.cz

V Ruzyni
Byla jsem v malé koupelně se dvěma sprchami. Stál tam muž a žena, oba v uniformě. Muž držel v ruce pytel. "Svléknout!"
Když viděl můj vytřeštěný pohled, pochopil, že takhle to nepůjde. Trochu se pootočil, aby na mne neviděl.
"Tak si pospěšte," pobídla mě netrpělivě zachmuřená žena s očima neméně užaslýma, než jsem měla já. Vzala mě pod sprchu. Myslela jsem, že se budu moci umýt.
"Deset dřepů!"
Žena počítala.
"Dost!" A obrátila se na muže: "Nic." "Oblíct!" zavelel muž.
Podali mi kalikové kalhoty a blůzu. A ještě jedny hadrové kalhoty a blůzu, šedé! Kalhoty se zavázat nedaly, výstřih u blůzy byl až do pasu. Co teď? Jednou rukou jsem držela v hrsti obojí kalhoty, druhou si přidržovala výstřih obou blůz. Pak mi dali ještě bačkory, hadr na oči. Otevřeli dveře, dva tři kroky dopředu, otevřeli jiné dveře a strčili mě dovnitř.
Klícka asi dvakrát dva metry s červenou xylolitovou podlahou. Na stropě oslnivá žárovky. Pod oknem nic, v rohu podivná záchodová mísa - široká, nízká, přímo na zemi. A nad ní vodovodní kohoutek.
Jsou to nevkusné podrobnosti, ale i ty měly svůj význam, bylo-li třeba dostat člověka duševně až na dno. Strážný viděl špehýrkou přímo na tu mísu. Kdo to neprožil, nepochopí, k jakým depresím to může vést, zejména u žen, je-li strážným muž. A tam, jak jsem později podle hlasů z chodby zjistila, u cel žen stáli muži a u cel mužů ženy. Musela jsem toho pekelného vynálezu první noc použít každou chvíli. Cestou jsem se nachladila a navíc působil zřejmě otřes spojený s uvězněním.
Nic jsem nechápala. Tohle přece nemůže být cela. Nejsem ve věznění nováček. Myslela jsem, že mě tu zavřeli jen na chvíli, než mi určí celu.
A najednou se objeví ten muž ze sprchy, jde ke zdi, otočí nějakým klíčem a na zemi už leží matrace. Nic víc.
"Můžete ležet. Můžete třeba stále ležet."
Pak hodil do cely podhlavník a dvě vojenské přikrývky.
Tak přece jen je to cela.
Lehla jsem si. Přikryla se oběma pokrývkami, ale stejně jsem se třásla zimou. Pod oknem, u kterého jsem ležela, bylo těleso ústředního topení. Dul odtud ledový vzduch přímo na mne.
Viděli asi špehýrkou, jak se třesu. Otevřely se dveře.
"Je vám zima?"
"Ano."
Hodili mi další dvě pokrývky. Ale stejně jsem se třásla zimou dál. Otevřely se dveře.
"Svléknout vrchní oděv, v tom nesmíte ležet!"
Byla mi v těch kalikových kalhotech, které se mi pod pokrývkou shrnuly, zima a deky na holém těle štípaly.
Strčila jsem ruce pod pokrývku.
Otevřely se dveře.
"Ruce ven!"
Dala jsem ruce na pokrývku a otočila se ke zdi.
Otevřely se dveře.
"Na levý bok, tváří ke dveřím!"
Poslechla jsem. Ruce mi mrzly, otékaly. Dívala jsem se upřeně na dveře. A protože mi dali do cely cigarety a zápalky, hodně jsem kouřila. Když se mi třásly ruce, v mžiku byl u mne onen muž a připálil mi cigaretu sám. Ráno přišel znovu a řekl, že lůžko zůstane dole, protože mám právo ležet. Třikrát denně mi přinesl jídlo, položil je na stolek, který sklapl se zdi, sklapl taky sedačku. Když jsem dojedla, zaklapl stolek i sedačku.
Tu a tam přišel někdo ke dveřím cely a ptal se:
"Je tady? Ukaž, já se na ni podíván."
Anebo taky přivedli ke dveřím cely nějakou ženu.
"Podívejte se na ni, je to ona? Poznáváte ji?"
"Ne, to není ona."
Ležela jsem s očima dokořán otevřenýma a dívala se přímo na špehýrku. Ať si poslouží.
Přitom jsem přemýšlela, co se vlastně asi stalo, proč nás zavřeli. A čím více jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem byla přesvědčena, že o tom Klema neví. Docela jsem při té úvaze zapomněla na článek v Rudém právu.
Ale ono to všechno bylo přece tak obludné, že se to prostě nedalo pochopit.
Klema a Ruda, nejbližší spolupracovníci po celých šestadvacet let, nerozluční přátelé. Kdo mohl znát Rudu líp než Klema? A cožpak neznal dobře i mne?
A teď označuje Rudu za největšího nepřítele strany a státu.
Jen jednomu nechci věřit: že by věděl, jak se tu s lidmi zachází. Bylo by přece pod jeho důstojnost, kdyby něco podobného připustil. Anebo…?
A tak jsem přemýšlela, uvažovala o všem možném.
Jednou ráno mě probudil kravál na chodbě. Někdo upustil velký podnos s plechovým nádobím, a to pekelně řinčelo.
"Nelekla se," uslyšela jsem hlas na chodbě.
"Zkus to znovu."
"Zase nic."
Tak tedy vědí i to, jak prudce reaguji na každý neočekávaný zvuk. To jim asi řekli "naši chlapci", členové osobní ochrany. Sama jsem se divila, že mě to nechalo naprosto lhostejnou.
Opakovalo se to i příští dny. Všimla jsem si ale, že nádobí přestane řinčet, jakmile vyskočím a obléknu se. A protože jsem už věděla, že tenhle můj "budíček" začíná hodně dlouho před snídaní, vyskakovala jsem z lůžka při prvním hluku. Nechtěla jsem, aby kvůli mně strádali druzí.
I tak trpěli jistě víc než já.
Do jedné z cel naproti přivedli nějakého muže.
"Můžete si lehnout."
"Lehnete si na podlahu."
"Čím se přikryji?"
"Ničím."
V představách jsem viděla staršího, vyčerpaného muže, jak leží na holém studeném xylolitu, a měla jsem pocit, že i já ležím na té tvrdé mrazivé podlaze.
Do vedlejší cely přivedli ženu.
"Co bude s dítětem?"
"Nedělejte si starosti, teď je přece v mateřské školce, váš muž si ji odpoledne vyzvedne."
A pak ty dny, co jsem byla v cele vedle ní, několikrát za den, mnohokrát za noci ji vodili k výslechu. Její krok byl čím dál unavenější, těžší. A stávalo se, že ji přivedli a za minutu už se dveře její cely otevřely a znovu ji odváděli. Zdálo se mi, že ji velmi zřídka nechají v cele tak dlouho, aby se mohla alespoň najíst.
A když ji tak jednou přivedli k výslechu, sundali jí hadr a odešli, slyšela jsem podivný zvuk. Cela se rychle otevřela a byl velký shon. Za chvíli přiběhl lékař, píchl jí injekci, asi srdeční záchvat. Pak chvilku tekla voda. "Vypijte to!" Lékař nařídil, aby zůstala ležet, a odešel.
Za několik minut se znovu otevřely dveře její cely a znovu ji odváděli k výslechu…
Tu a tam slyšíš z chodby, ať ve dne či v noci, u některé z cel: "Chodit!"
Jak po tak maličké cele může vůbec někdo chodit?
"Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím," napsal o své cele Fučík.
A tady? Kolik kroků stačí na vzdálenost dvou metrů, i kdybys začal zády u dveří a končil nosem u zdi pod oknem? "Chodit!" "Už nemohu."
"Mlčte! Musíte chodit, chodit."
A tak z útržků hovorů a zvuků z chodby, ze stenů ze sousedních cel usuzuješ, jak se tu asi zachází s druhými. A žasneš čím dál víc.
Hned první ráno mi dali malý ručníček, který sloužil nejen k utírání, ale     k zavazování očí, kartáček na zuby, pastu, mýdlo. Totiž řekli mi, že to mám venku na poličce a že o to mohu požádat. Do cely mi dali jen "kapesník" - čtvereček látky asi deset krát deset centimetrů. Když jsem si chtěla umýt krk, dostala jsem vynadáno. Směla jsem si mýt jen ruce a obličej. Čisté převlečení mi dali až po několika týdnech, když už jsem měla svrab. A tehdy mě také poprvé odvedli pod sprchu.
A tak tu sedíš špinavý, nemytý, nečesaný, s nervy napjatými jako provazy a čekáš, co ti den přinese.
Ráno začíná vždy stejně. Při střídání stráží u mé cely se ozve:
"Eště magoří?"
"Pořád."
Jindy zas se ptá jeden druhého:
"Co dělá ta tvoje?"
"Sere. A tvoje?"
"Chčije."
Anebo strážný volá na svého kamaráda: "Pojď se honem podívat, ta moje právě sere!" "Co bych chodil, to už jsem viděl mockrát."
A všichni ti chlapci za dveřmi nemají mnoho přes dvacet let. Každý z nich má na hrudi Fučíkův odznak a únorový řád.
"Kurvo, vstaň!" ozvalo se jednou za mými dveřmi.
"Kurvo, vstaň, kurvo, vstaň," opakuje hlas do omrzení.
Komu to asi takhle nadává? Ale když se tato dvě slova ozývají už několik minut, pomyslím si: Že by to patřilo mně? Musím to vyzkoušet.
Vstávám. Ticho. Po chvíli si sedám a sotva dosednu:
"Kurvo, vstaň!"
Vstanu. Zase ticho. Patří to tedy mně.
Sedám si. Znovu. Ale to už nevstávám, jsem pouze zvědavá, kdo to vydrží déle. Vydržel to do střídání stráží. Já taky.
Jednou v noci se probudím. Někde nahoře nad mou hlavou šoupají židle po podlaze, představuješ si, že usedá několik lidí za stůl.
Ozvou se těžké, úděsné těžké kroky, při kterých mě přebíhá mráz. Okamžitě jsem vycítila - to je Ruda!
Pak bouchly nade mnou dveře.
"Sundejte hadr."
Chvíli ticho.
"Kdo jste?"
"Na to se vás neptáme, na to tady nejste."
Ticho.
"Hlaste se podle předpisu!"
---
"Řekněte svoje číslo!"
Pak mlčení. Nato hlas:
"To jste nařídil vy!"
"Ne."
"Vy!"
"Ne, Gottwald."
"Vy!"
A tu Ruda začne bez konce monotónním hlasem opakovat:
"Gottwald, Gottwald, Gottwald…"
Ležím, oči zavřené a neustále si opakuji: Ne, to není Ruda. Jestli připustíš, že je to Ruda, pak už tě před šílenstvím nezachrání nic.
"Gottwald, Gottwald…", kolik je v tom jeho hlase už zoufalství a únavy.
Nějaký ruch a pak:
"Podepište to!"
"Ne."
"Podepište a hned!"
"Ne!"
Víc už nevnímám. Jen pak ty vzdalující se kroky, ještě těžší, ještě unavenější. A bouchání židlemi nad hlavou a výsměšný smích, hlasitý smích několika mužů.
Ne, ten muž za dveřmi s únorovým řádem a Fučíkovým odznakem, s okem přitisknutým na špehýrku, si ani tentokrát nepřišel na své. Ani jsem se nepohnula, ani jsem hlasitě nevydechla. Sotva mohl poznat, zda vůbec slyším to, co mi pouštějí do cely.
A přece jsem tehdy v té cele byla jen uzlíček pocuchaných nervů, troska, která sbírala poslední zbytky vůle, aby přežila.
Tohle "překvápko" pro mne zorganizovali v době, kdy už jsem si ani neuvědomovala své děti. Jen Rudu. Jako pes s nastraženýma ušima jsem lovila zvuky z vedlejších cel v naději, že ho někdy uslyším.
A uslyšela.
"…víte, že se vaše paní zbláznila?"
"Tak ji z toho dostaňte, je to vaše vina!" volal vášnivě Ruda.
Co všechno se skrývalo v této jedné, jediné větě! I odpor vůči těm, kteří mě uvěznili, aby ho zlomili, i obavy o mne.
Když jsem tak často o sobě slyšela, že jsem se zbláznila, že magořím, začala jsem uvažovat, co asi na tom může být pravdy. Říká se přece, že každý choromyslný o sobě tvrdí, že není blázen, že je docela normální.
Ale měla jsem snad začít o sobě tvrdit, že jsem blázen, abych je přesvědčila, že blázen nejsem? A vůbec, i pojem "normální" se mi zdál tehdy velmi, velmi relativní.
Co je normálního na tom, když otevřou celu, hodí na zem docela normální podhlavník a řeknou: "Nedotýkat se!" Tak se tedy na ten podhlavník dívám a marně přemýšlím, jaký má mít v cele význam, k čemu bude sloužit. Dva dny přitahuje mé oči i myšlenky, dva dny se na tuto obyčejnou věc dívám s panickým strachem a nevím, co si o tom myslit. Pak přijdou a prostě ho zase odnesou.
Anebo přijdu z výslechu. Oči mám zavázané, teprve v cele mi ten hadr sundají. Přede mnou stojí muž a zařve: "Svléknout!"
Svléknu vrchní oděv. Spodní mi nechá. Prohlédne pečlivě ty svlečené hadry, pak mě ohmatá a nařídí sundat bačkory. Prohlédne jednu po druhé, velmi pečlivě. A když je s tím hotov, beze slova odejde.
Proč to všechno? Copak mají strach, že by mi referent dal něco do cely s sebou? A co? A proč?
A jak mám tedy rozhodnout otázku, zda jsem já nenormální a všechno kolem je normální, anebo já jsem normální, ale okolí a celé to prostředí tady je šílené?
Od nikoho ani řádku, nikomu ani řádku. Žádné zprávy o Rudovi, žádné zprávy o dětech.
A tak den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Jen nové, další útoky na nervy.

RUZYŇ 1952
LITERÁRNÍ LISTY č. 11, 9. května 1968
ZPRÁVA O MÉM MUŽI
Josefa Slánská

Součástí toho materiálu je také pracovní list, který najdete v příloze.