Rovněž politická kampaň boje proti „kultu osobnosti“, kterou zahájil Nikita Chruščov na 20. sjezdu KS SSSR v roce 1956, hluboce ovlivnila vnímání stalinských represí jak v Rusku samotném, tak i ve zbytku světa.

V lidovém Polsku se o tomto tématu v dobách povinného polsko-sovětského přátelství vůbec nehovořilo a vzpomínky na teror třicátých let byly omezeny výlučně na „období chyb a nedostatků“, jehož oběťmi byli výhradně členové Polské komunistické strany, kteří tehdy pobývali v SSSR. Z té doby se dochoval vtip: „Kde se mohl komunista cítit v bezpečí? – V polském vězení.“ A je tomu skutečně tak – vždyť většina komunistických elit, které do Polska přijely v sovětských tancích po roce 1944, strávila období stalinských represí v polských věznicích. Byl to mj. případ komunistického prezidenta Bolesława Bieruta nebo prvního tajemníka Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany Władysława Gomułky.

Díky tomu, že Rusko v 90. letech zpřístupnilo sovětské archiválie badatelům, jsme měli možnost poznat ještě další, mnohem hrozivější a temnější stránku stalinských represí z let 1937–1938. Likvidace „špionů, spiklenců a škůdců“ mezi stranickými špičkami a starými bolševiky, jak ji známe z moskevských procesů, tvořila pouhou špičku obrovského ledovce zločinů. Spodní část příslovečného ledovce tvořily tzv. masové operace a právě ony byly příčinou, že se bolševický teror zapsal do dějin jako „velký“. Oběťmi těchto represí byli především obyčejní obyvatelé bolševického státu, kteří nezaujímali žádné významné postavení ani nebyli členy strany.

Jestliže se největší masová operace, jež byla namířena mj. proti kulakům, úředníkům, policistům a vojákům z carských dob, tedy rozličným „protisovětským živlům“, v zásadě nevymykala systému permanentního bolševického teroru, který panoval od roku 1917, ani stalinským tezím o „zostření třídního boje ruku v ruce s pokrokem budování socialismu“, represe namířené proti tzv. národním kontingentům již vyznačovaly nový směr masových represí. Základní ideou, o niž se „první stát dělníků a rolníků na světě“ opíral, byl přece internacionalismus v duchu Marxova a Engelsova Komunistického manifestu s všudypřítomným heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Co tedy způsobilo onen prudký ideologický obrat od deklarovaného internacionalismu směrem k agresivní xenofobii? V úplnosti budeme tuto otázku moci zodpovědět až ve chvíli, kdy budou odtajněny a zpřístupněny veškeré ruské archivy, avšak již nyní se můžeme pokusit alespoň formulovat hypotézu.

Válka s Polskem, již Rusko prohrálo v srpnu 1920 na předpolí Varšavy, zastavila triumfální pochod bolševismu na západ a přinesla nutnost odložit světovou revoluci na později. Stalinovi nezbylo, než se soustředit na ideu budování socialismu v jedné zemi obklopené ze všech stran nepřátelskými kapitalistickými státy, tedy ve své podstatě – jak tvrdili klasici vědeckého socialismu – imperialisty. Vyostřující se mezinárodní situace v polovině 30. let, jež vyústila mj. v remilitarizaci Porýní, občanskou válku ve Španělsku nebo vznik německo-japonského Paktu proti Kominterně v listopadu 1936, pocit ohrožení a obklíčení u Sovětů jen posilovala. Právě syndrom obležené pevnosti byl jistojistě jedním z nejdůležitějších faktorů, které přiměly Stalina, aby menšiny a diaspory obývající Sovětský svaz tváří v tvář předpokládané válce vnímal jako „pátou kolonu“. Pozdější anšlus Rakouska a krize v československých Sudetech jej v těchto obavách mohla jedině utvrdit.

Také Polsko se – vedle Německa a Japonska – jevilo jako nepřátelský stát, který usiluje o navrácení svých hranic do stavu před rokem 1772. Poláci žijící v SSSR tedy byli „nespolehlivým živlem“ a podezření na ně padlo i proto, že NKVD odhalilo Polskou vojenskou organizaci (Polska Organizacja Wojskowa, POW), jež se údajně měla zabývat výzvědnou činností. Uvedenou organizaci řídilo „ústředí“, v jehož čele stál, jak se později ukázalo, Józef Unszlicht – polský komunista židovského původu. Organizace prý svými chapadly pronikla do všech úrovní sovětského stranického a státního aparátu, NKVD a Rudou armádu nevyjímaje. Háček byl v tom, že taková organizace sice skutečně existovala, vznikla z popudu samotného Józefa Piłsudského, působila však pouze v letech 1914–1918…

Jak silné bylo Stalinovo přesvědčení o všemocné a všeovládající polské tajné organizaci, může dosvědčit skutečnost, že polské důstojníky, policisty a zaměstnance vězeňské služby, kteří byli v roce 1940 zastřeleni na základě tzv. katyňského usnesení, Sověti před popravou vyslýchali a ptali se jich právě na příslušnost k POW.

Tváří v tvář této „hrozbě“ podepsal dne 11. srpna 1937 lidový komisař pro vnitřní záležitosti SSSR Nikolaj Ježov rozkaz NKVD číslo 00485 o likvidaci „polských diverzních a špionážních skupin a Polské vojenské organizace“, schválený o dva dny dříve politbyrem ÚV VKS(b). 20. srpna mělo být zahájeno zatýkání údajných činitelů Polské vojenské organizace, polských válečných zajatců, kteří zůstali v Sovětském svazu, dezertérů, emigrantů a politických vězňů z Polska. Vlna represí zasáhla i někdejší členy Polské socialistické strany (PPS) a jiných polských stran považovaných za protisovětské, jakož i představitele polských autonomních oblastí, které existovaly na sovětské Ukrajině a v Bělorusku.

V průběhu protipolské operace se represe rozšířily na další kategorii občanů – totiž na ty, kdo byli ve styku s polskými diplomatickými zástupci v SSSR. Operace původně namířená téměř výhradně proti Polákům se tím změnila v akci, která cílila na všechny sovětské občany s libovolnými vazbami na Polsko či Poláky.

K zatčení člověka stačilo třeba pouze to, že si dopisoval s příbuznými z Polska nebo měl polsky znějící příjmení. Funkcionáři NKVD totiž, aby prokázali svou svědomitou bdělost, procházeli evidenční knihy či telefonní seznamy a hledali v nich potenciální špióny. Přiznání si vynucovali mučením, které bylo úředně posvěceno a doporučováno jako regulérní vyšetřovací metoda.

Zatčení byli rozděleni do dvou kategorií – lidé z první kategorie byli zastřeleni, lidé z druhé kategorie vězněni ve věznicích nebo lágrech po dobu pěti až deseti let. Pro větší efektivitu celé akce byl zaveden zvláštní mimosoudní systém vynášení rozsudků, který umožňoval obžalovaného odsoudit v nepřítomnosti. V terénu rozhodovala o osudech údajných pachatelů zvláštní komise, tzv. dvojka, složená z vedoucího místního NKVD a prokurátora. Ti sestavovali speciální hromadné soupisy v podobě „alb“, které posílali do Moskvy ke schválení. Jakmile je Ježov a generální prokurátor SSSR Andrej Vyšynskij (jenž byl notabene polského původu) schválili, rozsudek byl vykonán. Postupem času se však tento systém začal jevit jako neefektivní, čekání na vyřízení tisíců dokumentů, které přicházely do Moskvy, práci dvojek paralyzovalo. V září 1938 proto bylo rozhodnuto přenechat „alba“ k posouzení tzv. zvláštním trojkám, které byly za tímto účelem zřizovány v terénu.

Již v průběhu protipolské operace se na základě dalšího rozkazu Nikolaje Ježova (číslo 00486 z 15. srpna 1937) represe dotkly také rodin „zrádců vlasti“. Manželky byly deportovány do lágrů a děti mladší patnácti let byly odebírány rodičům a posílány do středisek, kde se jim dostalo převýchovy v sovětském duchu.

Dostupné archivní dokumenty dokládají Stalinův osobní zájem o tuto akci masového teroru. Poprvé po čtrnácti letech neodjel na svůj tradiční letní pobyt na jih Ruska, aby mohlo namísto toho osobně dohlížet na průběh represí. Dochovaly se četné Stalinovy zápisky a poznámky ke zprávám a hlášením o průběhu této zločinné akce. Na jedno hlášení, které se týkalo průběhu protipolské operace, připsal: „Ježovovi. Velmi dobře! Vymetej a pleň tu polskou vyzvědačskou špínu dál. Likviduj ji v zájmu Sovětského svazu!“ Na protokoly z výslechu zatčených lidí občas dopsal pokyn: „Zbít!“ Například tento: „Zbít Unszlichta za to, že neprozradil polské agenty v oblastech (Orenburg, Novosibirsk atp.).“

Protipolská operace, jež měla původně trvat tři měsíce, nakonec probíhala celých čtrnáct měsíců – do listopadu 1938. Ruské archivy bohužel stále ukrývají jména obětí a v utajení uchovávají také informace o jejich katech, dodnes proto neznáme definitivní počet postižených. Podle zjištění moskevského Memorialu postihly represe minimálně 139 835 lidí, z čehož přinejmenším 111 091 bylo zavražděno – zpravidla kulkou do týla – a zbývajících 28 744 odsouzeno k pobytům v lágrech. Oběti byly pohřbívány v anonymních hromadných hrobech. Většina z nich dosud nebyla identifikována.

Prvními oběťmi masových represí na základě národnostních kritérií byli sice občané Německa, kteří v té době pobývali v Sovětském svazu, avšak právě protipolská operace se stala vzorem pro další podobné akce zaměřené proti jednotlivým národnostem. V pořadníku totiž čekaly další „nežádoucí“ národy, podezřelé z údajné špionáže ve prospěch zahraničních mocností, a sice Lotyši, Estonci, Finové, Rumuni, Turci, Řekové, Afghánci, Íránci, Číňané, Bulhaři, Makedonci a Korejci. Podle polského vzoru byli postihováni také emigranti z Charbinu v Mandžusku, podezřelí z údajné špionáže ve prospěch Japonska.

Odhaduje se, že represím vyměřeným v rámci „národních kontrarevolučních kontingentů“ padlo za oběť celkem 335 513 lidí, z čehož 247 157 bylo odsouzeno k trestům smrti a 88 356 obdrželo rozsudky odnětí svobody ve věznicích nebo lágrech. Postihy namířené proti jednotlivým národnostem a realizované v takovém rozsahu tedy – jak se zdá – popírají všeobecné přesvědčení o výhradně třídní povaze sovětských zločinů.

Protipolská operace, kterou NKVD provádělo v letech 1937–1938, se vyznačovala mimořádným rozsahem a brutalitou. Byla to největší z realizovaných „národních operací“ – každý druhý člověk, který byl během nich zavražděn, padl za oběť právě protipolské operaci. V období Velkého teroru přišlo o život celkem minimálně 200 tisíc Poláků. Vezmeme-li v potaz, že v té době žilo v SSSR zhruba 1,2 milionu Poláků, vidíme, že obětí stalinských represí byl každý šestý Polák.

I přes obrovský rozsah tohoto zločinu se protipolská operace NKVD dodnes nestala součástí kolektivního povědomí v Polsku ani ve světě. Tématu se dosud nechopili spisovatelé, filmaři, divadelníci, hudebníci apod. Informace o represích se nestaly součástí školních osnov a odborné literatury na dané téma – uvážíme-li si rozsah a měřítko celé akce – existuje jen poskrovnu. Nezbývá než doufat, že letošní osmdesáté výročí zahájení této obrovské zločinné akce s parametry genocidy, jedné z největších v evropských dějinách 20. století, změní tento nepříznivý stav a že se polské oběti stalinských represí konečně dočkají důstojné připomínky.

Zdroj:
WYRWA Maciej, Jen dál pleň tu polskou špínu!, Lidové noviny, Orientace, 5. srpna 2017

Publikováno se svolením Polského Institutu v Praze.