INTERNAČNÍ TÁBOR „HANKE“

V těchto místech se po skončení II. světové války nacházel internační tábor pro německé obyvatelstvo Ostravy a okolí, ve kterém pravidelně docházelo z vůle jeho velitelů k násilnostem, brutálnímu mučení a popravám. Nadvládu sadistických dozorců nepřežilo 231 osob. V období komunismu byla existence tábora pečlivě střeženým tajemstvím a informace o něm i okolnostech poválečného odsunu Němců přinesly až práce historiků, archivářů a publicistů.

POVÁLEČNÁ ATMOSFÉRA V OSTRAVĚ

Před válkou žilo v Moravské Ostravě více než 26 tisíc Němců, kteří tvořili zhruba pětinu celkového počtu obyvatel a spolu s Čechy, Židy a Poláky utvářeli pestrou národnostní skladbu našeho města. Za protektorátu v letech 1939-1945 se vztahy mezi Čechy a Němci v důsledku nacistických represí, brutálních opatření vůči civilistům a všudypřítomnému strachu naprosto zásadně proměnily. Češi bezprostředně po osvobození města 30. dubna 1945 obviňovali Němce jako národ z rozpoutání války i nacistických zločinů a mnozí toužili po okamžité odplatě. Proto také v Ostravě došlo během prvních květnových dnů roku 1945 na mnoha místech k živelnému výbuchu nahromaděné protiněmecké nenávisti. Podstatná část německých obyvatel ovšem město v posledních měsících války postupně opustila, včetně těch, kteří se za protektorátu politicky exponovali a provinili. Cílem okamžité msty, nazývané tehdy „revoluční spravedlnost“, se tedy stalo zbylých více než šest tisíc osob německé národnosti. Často se jednalo o staré či nemocné lidi, ženy s dětmi, ty, kteří se nemohli rozloučit se svým domovem. Mnozí z nich se naivně domnívali, že pokud se ničím za války neprovinili, nemůže se jim nic stát. Opak byl ovšem pravdou. V atmosféře protiněmecké hysterie docházelo k pokusům o veřejné lynčování, rabování německých majetků a napadání německy mluvících osob. Němci z Ostravy a okolí byli postupně zbaveni občanských práv, museli nosit potupné označení písmenem "N", byli odesíláni na nucené práce a nakonec jim byl vyvlastněn majetek. Během několika týdnů po osvobození bylo v obvodu Velké Ostravy internováno v různých improvizovaných soustřeďovacích zařízeních bez ohledu na míru konkrétních osobních provinění, pouze na základě kolektivní viny a odpovědnosti kolem čtyř tisíc německých obyvatel a jejich počet dále narůstal. Podle údajů z pramenů můžeme dnes odhadnout, že v ostravských táborech a věznicích jen do podzimu 1945 přišlo nejméně 300 lidí o život. V letech 1945–1948 existovalo na území Ostravy v jejích tehdejších katastrálních hranicích postupně až 43 zařízení s názvy „internační tábor“, „koncentrační tábor“, „pracovní středisko“ či prostě „tábor pro Němce".

NEJOBÁVANĚJŠÍ INTERNAČNÍ TÁBOR POVÁLEČNÉHO OSTRAVSKA

V objektu bývalé zasilatelské firmy „Hanke“ na Nádražní ulici v Moravské Ostravě byl vytvořen již v první polovině května 1945 internační tábor pro Němce a osoby podezřelé ze zrady a kolaborace za protektorátu. Do tábora, označovaného jako „prozatímní policejní věznice“, byli dopravováni především nacisté (příslušníci SA a SS) a kolaboranti, ale také váleční zajatci, a nacházely se zde rovněž ženy s dětmi, jednalo se o osoby z Ostravy i vzdálenějších míst. Za dobu jeho existence táborem prošlo téměř 600 mužů a 100 žen. Na táborem „Hanke“ vykonávalo dohled politické oddělení policejního ředitelství a zpočátku jej střežila dozorčí služba výpomocných členů Národního bezpečnostního sboru (NBS). Zadržené osoby byly umístěny v konírnách, stájích a ve volně stojících stěhovacích vozech, hygienické i vyživovací poměry v táboře byly velmi špatné. Němci zde byli vystavováni pravidelným násilnostem, brutálnímu mučení a dokonce zde byli bez soudu popravováni. Exekuce zde vykonávali naprosto surovým a nelidským způsobem vedoucí politického oddělení ostravského ředitelství NBS Vladislav Kusz a horník z Hrušova Emil Martínek, členové KSČ, mezi dozorci byli obávanými surovci především Josef Jurášek a Leopold Pieczka, rovněž členové KSČ. Sadistické činy na pokyn nadřízených vykonával obzvláště krutě rovněž Jindřich Glos (Heinrich Gloss), podle dochovaných svědectví bývalý příslušník SA. Nadvládu bezpráví a sadistických dozorců nepřežilo podle zjištění historiků 231 osob. Mrtví byli většinou odváženi na městský hřbitov a tam ukládáni do hromadného hrobu, který dodnes není označen, některá těla zabitých byla zřejmě přivezena do ostravského krematoria.

Viníci těchto zločinů nebyli nikdy potrestáni.

Z DOBOVÝCH DOKUMENTŮ

Asi od 10.5.1945 do 13.6.1945 docházelo v táboře HANKE, kam byli soustředěni Němci i Češi obvinění z kolaborantství, k ukrutnostem a zločinům. Vedení tábora podléhalo Vladislavu Kuszovi a Emilu Martínkovi, strážní službu vykonávali Josef Jurášek a Ludvík Pieczka, vesměs z Ostravy. Ti svěřili výkonnou službu Němci J. Glossovi, kterého jmenovali tzv. k[á]pem. Gloss, který měl zřejmě sadistické sklony, utloukal vězně a prováděl exekuce oběšením. Internovaní byli i stříleni. Popraven byl i Čech František Šedina, který bydlel v táboře. Byl obviněn, že [z]prostředkuje styk internovaných Němců s jejich příbuznými. Strážci tábora navštívili po jeho zajištění jeho ženu, která též bydlela v prostoru tábora, odňali jí její věci a dopustili se na ní násilného smilstva. Dále znásilňovali internované Němky, které si vodili do bytu. Němcům odebírali cenné věci, které si ponechali. Uvedení strážní vytrhávali internovaným za živa i po smrti zlaté zuby a ponechali si je. Když byla do tábora přivedena starší žena z Fulneku, nařídili Němci Glossovi, aby jí do přirození vrážel obušek, a nutili přítomné Němce, aby ji znásilňovali, pak byli všichni popraveni…
Stručný záznam MV o událostech v internačním táboře „Hanke“ v Moravské Ostravě a jejich vyšetřování, 14. listopadu 1947, Praha.

 „Popravy byly prováděny jednak oběšením, zastřelením a posléze úhozem zbraní, nebo jiným surovým zacházením… V táboře internovaní byli strážnými z příkazu Emila Martínka biti a týráni, dále docházelo v táboře k násilnému smilstvu a posléze byli internovaní z rozkazu Martínka a Glose nuceni k souložím a různým perversním variacím, kterýmžto úkonům strážní přihlíželi. K tomu podotýkám, že Němec Glos, bývalý masér ve vítkovických závodech, je typem sadisty a také Emil Martínek, který prodělal kurs pomocníka při pitvách, je sadisticky založen…“
Zpráva Oblastní kriminální úřadovny v Moravské Ostravě pro Kriminální ústřednu MV, 18. září 1947, Ostrava.

„Někdy se stalo, že popravovaný se utrhl, musel se znovu věšet nebo ho Martínek dostřelil. Před popravou jsem také některým rukama ohýbal prsty na rukou dozadu, vyvracel, abych na nich vynutil nějaké výpovědi. Kleštěmi jsem nikomu prsty nelámal. Kleštěmi jsem tahal z příkazu Martínkova zlaté zuby a můstky z úst... Jednou přišel za mnou Jurášek s návrhem, abychom popravovali s elektrickým proudem... Vězni měli vesměs staré, roztrhané šaty, poněvadž všechno lepší, co měli na sobě, museli všechno nechat v přijímací kanceláři a to si rozebrali Martínek, Pietschka, Jurášek. Jeden večer byli také popraveni všichni ti, kteří měli protésy nohou a rukou. Bylo jich něco přes 20.“
Výpověď dozorce Heinricha Glosse ve vyšetřovacím spise z roku 1947.

KDE SE DOČTETE VÍCE?

Mečislav Borák: Internační tábor "Hanke" v Moravské Ostravě v roce 1945, Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, sv. 18., Ostrava 1997
Mečislav Borák: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948), Ostrava 1998.
Radoslav Daněk: Táborová soustava na území statutárního města Ostravy v letech 1945–1948, Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, sv. 21, Ostrava 2003
Tomáš Staněk: Odsun Němců z Československa 1945–1947, Praha 1991.
Tomáš Staněk: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu-srpnu 1945, Praha 1996.
Tomáš Staněk: Tábory v českých zemích 1945–1948, Opava 1996.
Tomáš Staněk: Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha 2005.

Text vzpomínkové desky připravil Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu ve spolupráci s portálem Moderní dějiny.cz a Archivem města Ostravy.