Moderní-Dějiny.cz

Historik Alois Adamus o konfiskaci statků „markýze Gera“

Publikováno: 26.8.2014, Aktualizováno: 13.2.2016 18:00

Historik Alois Adamus se mimo své bohaté publikační činnosti zapsal do povědomí jako zakladatel městského muzea a archivu v Moravské Ostravě. Byl veřejně angažovaným badatelem, který se formou „vědeckého žurnalismu“ snažil nejen přispět k poznání regionálních dějin, ale především čelit zpolitizovaným dezinterpretacím historie.

Historik Alois Adamus o konfiskaci statků „markýze Gera“

Jméno slezského historika Aloise Adamuse není odborné veřejnosti neznámé.[1] Mimo své bohaté publikační činnosti se Adamus zapsal do povědomí především jako zakladatel městského muzea a archivu v Moravské Ostravě. Významné, byť dosud podrobně nezmapované, bylo Adamusovo působení v rámci plebiscitní komise na Těšínsku v letech 1919 a 1920.[2]

Adamus představoval typický příklad veřejně angažovaného badatele, který se formou „vědeckého žurnalismu“[3] snažil nejen přispět k poznání regionálních dějin, ale především čelit zpolitizovaným dezinterpretacím historie. Ač během sporu o Těšínsko publikoval několik prací na obhajobu československých územních nároků, byl Adamus z národnostního hlediska v zásadě umírněný a odmítal radikálně nacionalistické koncepce. Jasně to dokládá jeho dochovaná korespondence.

Například v nedatovaném dopise z přelomu 10. a 20. let 20. století historikovi psal jeho dlouholetý spolupracovník, literát a redaktor Vojtěch Martínek: „V jednom se asi shodneme: v odsouzení těch našich diletantských annexionistů, jichž je hojně na Ostravsku i Opavsku, kteří by nejraději táhli jazykovou (ne kulturní, historickou) hranici až za Opolí“.[4] Ke snahám o připojení části německého Slezska k ČSR Adamus na okraj Martínkova dopisu dopsal jízlivou poznámku, v níž celý projekt označil za „blbství s Čechy v Pruském Slezsku“. Za původce této iniciativy pisatel považoval lékaře Dohnálka z Háje u Opavy a skupinu opavských politiků kolem Josefa Lukeše (1870–1956). Rezervovaný postoj k této „velkočeské“ koncepci byl patrně důvodem Adamusových roztržek s nacionalistickými kruhy: „Měl jsem sám z toho nepříjemnosti. Prohlášen jsem byl za Poláka“.[5]

Konkrétně ve vztahu k Těšínsku, s nímž je Adamusova tvorba výrazně spjata, zasluhuje pozornost koncept dopisu, který tehdy již penzionovaný historik napsal svému nástupci v čele ostravského muzea Oldřichu Duškovi[6] v dubnu 1943. „Měl jsem jeti do Paříže za poradce, odmítl jsem roku 1918. [...] Viděl [jsem], cítil, co se děje ve světě, proto jsem se stranil všech politických stran.“ Dále se autor vyjádřil k poměrům v Orlové, centru českého veřejného života na Těšínsku,[7] v době před první světovou válkou. „Byl jsem tehdy v Orlové, kde Češi, inženýři vládli tvrdě nad porobeným polským lidem., jak správně pravil dr. Jos. Kudela:[8] Do toho orlovského češství kopnout až se rozletí. [...] Stačilo zavésti jen rovné všeobecné tajné volební právo a bylo po češství“. [9]

Poměrně ostrý tón byl patrně do značné míry ovlivněn poněkud napjatými vztahy stárnoucího historika s muzeem, odkud odešel ne právě v dobrém, a s některými představiteli ostravské samosprávy.[10] V zásadě však citované pasáže dokládají Adamusův distancovaný přístup ke stranické politice a nesnášenlivému nacionalismu, stejně jako jeho přesvědčení, že národnostní a sociální problémy je třeba vnímat komplexně. Adamuse lze označit za badatele sice angažovaného, avšak principiálně nestranického, pro něhož vždy stála na prvním místě prokazatelná historická fakta.

Názorně to lze ilustrovat na příkladu osmistránkového rukopisu z Adamusovy pozůstalosti, který nese poměrně nenápadný a mnoho nevypovídající název Těšínská legenda. Stať byla napsána pro Moravskoslezský deník, kde ji však redaktor Vojtěch Martínek nedovolil otisknout. Text se totiž týkal poměrně ožehavého tématu, konfiskace habsburských majetků na Těšínsku, a Adamusovo stanovisko k této otázce bylo z dobového pohledu značně nonkonformní.[11] Tím spíše, že se jednalo o majetky zabavené arcivévodovi Bedřichu Habsburskému, muži, kterého Petr Bezruč ve svých básních vylíčil jako krutého „markýze Gera“.[12]

V úvodu své stati Adamus vysvětlil motivaci k jejímu sepsání – tou bylo chystané řízení před mezinárodním soudem, v němž hodlal Bedřich Habsburský žádat o navrácení zabavených statků. Dále autor poukazuje na nutnost rozlišovat mezi statky knížecími („t. j. statky, které náležely těšínským knížatům z rodu Piastova“) a soukromými.[13] Následuje nástin vývoje knížecích statků od smrti těšínské kněžny Alžběty Lukrecie[14] roku 1653, kdy knížectví přešlo do rukou Habsburků. Problematiku pak Adamus shrnuje slovy: „Na tyto statky činí si republika právo co nástupce králů českých. Její právo podle historického práva českého je nesporným“.[15]

Nadále se již pozornost soustředí především na téma soukromých statků, konkrétně na tzv. frýdecké zboží, jež Habsburkové odkoupili od pánů z Pražma roku 1797. „S české strany se tvrdí, že soukromé statky byly zabrány za veškerá násilí, jichž se dopustili na českém lidu.“[16] Nadcházející soudní spor tak měl podle Adamuse především rozsoudit oprávněnost uvedeného argumentu. Chtěl-li československý stát při vyhrát, musel doložit konkrétní případy habsburského útlaku. Bylo to však v případě Frýdecka možné?

„Ve veřejném mínění ustálilo se jakési přesvědčení, že držitelé frýdecka dopouštěli se násilností na horském lidu, že neprávem odňali lidu celé vrchy, horské louky atd. Historická pravda nezakalená politickými šlágry je však jiná“.[17] Na dalších řádcích autor doložil, že hraniční hory byli od středověku knížecím majetkem, dávaným lidu pouze do nájmu.[18] Koncem 18. století pak kvůli vzrůstajícím cenám dřeva vrchnost výrazněji omezovala přístup poddaných do lesů a na horské pastviny; před naturálními dávkami za využívání lesů a luk panstvo upřednostnilo jistější výtěžek z těžby dřeva. „Lid se bouřil proti tomu, domnívaje se, že mu lesy a pastviny náleží, ač neměl k nim vlastnictví“.[19]

Adamus zdůraznil, že záležitost vlastnictví lesů vedla ke stížnostem a nepokojům, jež následně řešily různé komise, před nimiž venkované samozřejmě nemohli své domnělé vlastnické právo doložit.[20] Situace se časem uklidnila, ale v obecném povědomí stále přežívala teze o údajné křivdě. Téma přišlo znovu na přetřes se „zavedením ústavního života v Rakousku po roce 1860“, kdy „působili fořti a hajní ve prospěch deutschfreundlišských  kamarádů“. Oproti tomu čeští „kandidáti chytili se v politickém boji pověsti, že hory náležely lidu a tak přitahovali na svou stranu voliče“.[21] Věcí se dokonce v závěru 60. let 19. století z iniciativy poslance Jerzyho Ciencialy (1834–1913) zabýval zemský sněm.

V průběhu 19. století knížecí správa vykupovala i soukromé pozemky, aby mohla zcelit své lesní revíry. „Ovšem, někteří nechtěli prodati, ale tu nebývali násilně vykupováni, nýbrž komora proti odporným užila opět svého práva a zamezila jim vstup do svých lesů, nepronajala jim horských luk atd.“. Postup byl tedy dle Adamuse plně v souladu se zákonem. „Lid ovšem v tom viděl opět zkracování“ svých práv.[22] V 80. a zejména 90. letech, v době vrcholící nacionalizace společnosti, se téma „zcizených“ lesů a luk opět stalo předmětem politické agitace, ale rovněž odborného zkoumání.

Jako příklad Adamus uvedl dokument, jímž hraběnka z Pražma darovala vrch Slavíč jistému Kubovi Krasulovi a kterým s oblibou argumentovali zastánci tradičního výkladu. Rozbor dalších pramenů, které Adamus ve své populárně laděné stati blíže nerozebírá, však ukázaly, že se majetek nebyl Krasulově rodině habsburskou vrchností zabaven, nýbrž jej vlastník po částech rozprodal. Stejně tak doložené násilné akty ze strany vrchnosti, byly, jak Adamus dokládal s odkazem na dochované frýdecké trestní knihy, zpravidla trestem za narušení zákona poddanými (pytláctví, krádeže apod.).

Vydáním Bezručových „Slezských písní“ (časopisecky publikovaných od roku 1899)[23] se lidové interpretaci dostalo „vyššího posvěcení“. To, co následovalo, Adamus charakterizoval následovně: „Od těch dob staly se pověsti bernou mincí, historií bez pramenů, dobrou sice pro politické žongléry, ale pro historika a právníka legendou.“[24] V závěru článku pak autor zmínil anketu, uspořádanou v nedávné době „obranným spolkem v Praze“, která potvrdila zcestnost tezí o „habsburském útlaku“ na Frýdecku. Z kontextu bohužel není patrné, oč přesně se jednalo, a rešerše v další Adamusově korespondenci a dobovém tisku[25] žádné relevantní informace nepřinesla. Na základě rozboru problematiky Adamus dospívá k očekávanému závěru, „že vše je legenda, že nehodí se před pole mezinárodní“.[26]

Ačkoliv nejsou známy detaily o komunikaci mezi Adamusem a Martínkem, která doprovázela zamítnutí článku, na vztah mezi oběma intelektuály tato záležitost patrně neměla dlouhodobější vliv. Oba muži nadále udržovali přátelskou korespondenci, a to i po Adamusově odchodu z Ostravska.[27]

V debatě o vyvlastnění habsburských majetků v ČSR byl Adamusův text vcelku marginálním počinem. Lze předpokládat, že ani jeho případné publikování by zřejmě nemělo výraznější dopad na veřejné mínění. To si dost možná uvědomoval i sám autor, který ostatně uváděl, že se „legenda“ držela v lidovém povědomí i poté, co byla historiky i úřady opakovaně zpochybněna. Případ ovšem názorně ilustruje Adamusovo úsilí o oddělení vědy od politiky a jeho vědomí nutnosti čelit lidovým dezinterpretacím historie a jejich možnému politickému zneužití. K obdobnému přístupu zakladatel ostravského muzea a archivu patrně vedl i své mladší kolegy a podřízené – nasvědčuje tomu dopis Oldřicha Duška Adamusovi, v té době již žijícímu v Turnově: „Na historii, jak pracuji budu pracovat i dál a hlavně nesmysly a povídky potírat“.[28]

Uvedené krédo neztrácí nic ze své aktuálnosti ani v dnešní době, kdy rozvoj mediálních technologií staví odbornou obec před nové výzvy a kdy (řečeno Adamusovými slovy) „politické šlágry“ stále ovlivňují kolektivní historickou paměť silněji než výsledky vědeckého bádání.



[1] Srov. DLOUHÝ, Jaromír: Alois Adamus. Zpravodaj Ostravského muzea 1/1997, s. 19–21; JIŘÍK, Karel. Zemřel archivář a historik Alois Adamus. Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, Ostrava 1966, s.304–306. Z badatelského hlediska jsou Adamusovy studie problematické, jelikož zpravidla neobsahují odkazy na zdroje.

[2] K problematice československo-polského sporu o Těšínsko po 1. světové válce viz např. VALENTA, Jaroslav: Česko-polské vztahy v letech 1918-1920 a Těšínské Slezsko. Ostrava 1961; GAWRECKI, Dan: Studie o Těšínsku 15: Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918–1938. Český Těšín 1999; SZYMECZEK, Jósef (ed.):  Polacy na Zaolziu 1920–2000: zbiór referetów z konferencji naukowej, która odbyła się 13.–14. 10. 2000 w Czeskim Cieszynie. Český Těšín 2002. Z novější polské produkce viz např. KAMIŃSKI, Marek: Konflikt polsko-czeski 1918–1921. Warszawa 2001. Z přehledových publikací viz např. KASZPER, Roman – MALYSZ, Bohdan: Poláci na Těšínsku. Český Těšín 2009.

[3] Srov. ŠÍL, Jiří: Vědecký žurnalismus Vincence Praska. Časopis Slezského zemského muzea, série B – vědy historické 3/2012, Opava 2012, s. 263–278.

[4] Archiv města Ostravy (AMO), fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 78, nedatovaný dopis Vojtěcha Martínka Adamusovi. Všechny citace jsou ponechány v původním znění bez gramatických a stylistických úprav.

[5] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 78, nedatovaný dopis Vojtěcha Martínka Adamusovi.

[6] Viz DLOUHÝ, Jaromír: Oldřich Dušek. Zpravodaj Ostravského muzea, 3/1998, s. 24–25.

[7] K sociálním a národnostním poměrům v Orlové srov. např. STEINER, Jan: Orlová městem – předpoklady a výsledky rozvoje po roce 1922. Těšínsko 2/2002, s. 19–22.)

[8] Blíže viz např. KUDELA, Ivan: Josef Kudela – jeden z Masarykových spolupracovníků a interpretů v odboji. In: Masarykův sborník, 2004, s. 182–199.

[9] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 37, koncept dopisu Adamuse Oldřichu Duškovi z 8. 4. 1943. Dochovala se pouze poslední strana vícestránkového strojopisu a není jisté, zda byl dopis Duškovi skutečně odeslán. Za určitý paradox lze označit skutečnost, že jedna z ulic v Orlové dnes nese Adamusovo jméno.

[10] Korespondence mezi Adamusem a Duškem dokládá, že se Adamus po svém odchodu z Moravské Ostravy v polovině 30. let až do konce následující dekády musel hájit proti nařčením ze způsobení ztrát sbírkových předmětů. Zároveň se zdlouhavě domáhal vyplacení dlužných honorářů za některé své odborné stati.

[11] Obecně k dané problematice viz KUKLÍK, Jan. Konfiskace, pozemkové reformy a vyvlastnění v československých dějinách 20. století. Praha 2011. Adamus nebyl jediným historikem, který bezprostředně reagoval na zestátnění habsburského majetku v ČSR, značnou pozornost tématu věnoval také PEKAŘ, Josef: Omyly a nebezpečí pozemkové reformy. Praha 1923.

[12] K osobě arcivévody Bedřicha viz naoř. PERNES, Jiří: Habsburkové bez trůnu. Praha 1995; ZÁŘICKÝ, Aleš: Krátké vyprávění o životních osudech posledních těšínských Habsburků. Těšínsko 1/2011, s. 8–15. Konkrétně ke konfiskacím Bedřichova majetku v ČSR viz Zemský archiv Opava, Archiv města Frýdku 1519–1945(1951), inv. č. 814, sign. IX98, Zavedení vnucené správy statků bývalého arcivévody Bedřicha.

[13] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 284, f. 1.

[14] Viz ŠMERDA, Milan: Za vším hledej ženu aneb Alžběta Lukrecie Těšínská a spor o Těšínské knížectví. In: Historik na Moravě. Profesoru Jiřímu Malířovi, předsedovi Matice moravské a vedoucímu Historického ústavu FF MU, věnují jeho kolegové, přátelé a žáci k šedesátinám. Brno 2009 s. 625–643.

[15] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 284, f. 3.

[16] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 284, f. 3.

[17] Tamtéž f. 3–4.

[18] K sociálním a majetkoprávním poměrům v regionu v 18. století viz KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŠMERDA, Milan – ŽÁČEK, Rudolf: Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství (na příkladu Těšínska). Opava 2002. Zde odkazy na další literaturu.

[19] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 284, f. 4.

[20] Srov. KOUŘILOVÁ, Markéta: Poddanské supliky z Frýdecka z let 1766–1767.

[21] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 284, f. 5.

[22] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 284, f. 6.

[23] Viz DROZD, Jan: Autoři slezských písní. Šenov u Ostravy 2003; URBANEC, Jiří: Mladá léta Petra Bezruče. Ostrava 1969.

[24] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 284, f. 7.

[25] Při výzkumu autor vycházel mimo jiné ze článků v Lidových novinách a Národní politice, kde je však problematika „frýdeckého zboží“ reflektována jen minimálně.

[26] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 284, f. 7–8.

[27] Archiv města Ostravy (AMO), fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 78. Poslední známý Martínkův dopis Adamusovi pochází z roku 1953.

[28] AMO, fond Alois Adamus, kart. 1, sign. 37, nedatovaný dopis Oldřicha Duška Adamusovi z 10. 2. 1936. Citovaná pasáž se týká Duškova záměru opustit muzeum a najít si zaměstnání jako podnikový archivář, pokud mu nebude započítáno středoškolské vzdělání a zvýšena mzda.

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT