Zaostřeno na moderní dějiny – Historie plánů na bombardování New Yorku
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, dnes je 7. září a v pátek bude 11., to znamená, že uplyne osm let od teroristických útoků na Spojené státy, které provedla organizace Al-Káida a které znamenaly svým způsobem historický přelom. Únosci napadli dopravními letadly mrakodrapy v New Yorku a budovu Pentagonu ve Washingtonu, čtvrtý stroj se zřítil v Pensylvánii; zahynulo či zůstalo nezvěstných přes 3000 lidí. Stalo se už omšelou frází, že nejmodernější dějiny lze dělit na dvě etapy, na dobu před a na dobu po 11. září 2001.

O významu tohoto zářijového data svědčí i skutečnost, že si skoro každý onen den pamatuje, i dnes skoro každý člověk po otázce „Co jsi dělal či co jsi dělala 11. září 2001“ většinou dovede z paměti vylovit vzpomínku na to, co onoho dne dělal, kde se nacházel, jak se tu do té doby nepředstavitelnou zprávu dozvěděl a jak na ni reagoval. A fantastičnost provedení celé akce pak dodnes vyvolává řadu spekulací na téma, kdo vlastně stál v pozadí a co tím sledoval.

Různých teorií se od té doby vyrojilo nepřeberné množství, nicméně na ně náš dnešní pořad zaostřen není. Ale nezoufejte a neodcházejte od přijímačů, neboť se přesto pokusíme poodkrýt širší souvislosti 11. září 2001. A to souvislosti historické – zaměříme se na historii plánů, jak zaútočit na New York či na jiná významná americká střediska. A půjde hlavně o plány nacistické. Nicméně když se člověk probere různými historickými snahami, jak americká velkoměsta vojensky zasáhnout, lépe pochopí i 11. září 2001. Jak způsob provedení, tak zamýšlené důsledky, ale i americkou reakci, jež je venkovními pozorovateli často hodnocena jako přehnaná či dokonce jako hysterická. Spojené státy dlouho těžily ze své izolovanosti od jiných významných mocenských center, kterou jim poskytovaly širé oceánské pláně. Snad dodnes není na světě síla, která by byla schopná provést vylodění na pobřeží Spojených států, rozhodně ne takové, jež by mělo šanci na úspěch.

I když, již před první světovou válkou německá generalita plánovala úder proti americkému východnímu pobřeží, byť nemělo jít přímo o invazi. Svědčí o tom informace, které v roce 2002 otiskl německý týdeník Die Zeit. Lidové noviny o zjištěních německého týdeníku informovaly 10. května 2002 takto: „Plných deset let, od roku 1897, připravovali císařští vojenští stratégové vojenský úder proti východnímu pobřeží USA. Z dokumentů vojenského archivu ve Freiburgu vyplývá, že hlavním terčem útoku se měly stát New York a Boston. Cílem bylo přimět vládu ve Washingtonu, aby uznala německé zájmy na americkém kontinentu a v tichomořském prostoru. Lákadlo představovala také kontrola nad tehdy budovaným průplavem v Panamě. V přípravě se angažoval především ‚otec‘ německého císařského námořnictva admirál Tirpitz. Berlínští námořní stratégové snili o rychlém vítězství: ‚Při pomyšlení na možné bombardování vypukne v New Yorku obrovská panika,‘ cituje týdeník Die Zeit z archivních materiálů.“

Je tedy zřejmé, že i němečtí císařští stratégové počítali hlavně s psychologickým efektem. Panika a strach měly přimět americkou vládu k ústupkům, ani v Berlíně tehdy nepočítali s tím, že by dlouhodobě obsadili americké území nebo jeho část. Psychologický efekt je ale strašně důležitý a ve všech dalších plánech, jak zasáhnout New York, představuje naprosto klíčovou proměnnou. O klíčové roli psychiky svědčí i první přímé napadení New Yorku a dalších amerických měst, k němuž došlo v roce 1938. Útočníky byli Marťani. Opravdu. Průběh jejich invaze nám poodhalí ukázka z článku Martiny Eretové, který vyšel v Denících Bohemia 2. června 2005: „Roku 1938 svět pochopil možnost dosahu masových médií. Třicátého října si totiž mnozí Američané naladili populární rozhlasový pořad, který psal a režíroval neméně populární herec a režisér Orson Welles. Ten večer byla na pořadu dramatizace sci-fi románu H. G. Wellse o invazi Marťanů na Zemi. Welles však knihu pojal netradičně: aby svému pořadu dodal dramatičnosti, celá adaptace byla podána jako série živého zpravodajství z míst, která napadli zlí obyvatelé Marsu. Na začátku hry byla taneční hudba postupně přerušována falešnými zprávami o velkém planoucím objektu, který létá nad farmou blízko Grover’s Mill u New Jersey. Herci ve zprávách imitovali novináře i představitele oficiálních míst. Všichni popisovali postupující invazi Marťanů a destrukci Spojených států. Na začátku hry sice zaznělo krátké vysvětlení, že jde o dramatizaci Wellsovy knihy, kdo ale těchto pár vteřin zmeškal, dalšího se v následujících čtyřiceti minutách nedočkal. Lidé se údajně barikádovali ve svých sklepech, sháněli jídlo a zbraně a balili si hlavu do ručníků jako ochranu proti mimozemskému jedu. Byli ve virtuálním světě, kde se fikce stala skutečností. Tato panika se stala příčinou celonárodního skandálu. Někteří dokonce požadovali omezení rozhlasového vysílání.“

Článek, z něhož jsme právě slyšeli ukázku, vyšel v souvislosti s uvedením filmu Stevena Spielberga, který Wellsův román Válka světů převedl na filmové plátno. A podobně jako Orson Welles, přenesl jeho děj do Ameriky, konkrétně do soudobé Ameriky, byť v jeho verzi už nevystupují přímo Marťané, to by bylo dnes už směšné, ale jakási neznámá a lidstvu zcela nepřátelská vesmírná civilizace. Spielberg však po této látce nesáhl náhodou – o nové adaptaci Wellsova románu, který vyšel už v roce 1898, uvažoval – podle dostupných zpráv – nejpozději od roku 2002, a to v reakci na 11. září 2001.  Nikoliv náhodou je film plný odkazů právě na 11. září. Spielberg se nechal inspirovat strachem Američanů z kultury, které nerozumí a o níž si myslí, že je chce zničit. Sám Spielberg prý dokonce řekl, že pokud divák do filmu zasadí metaforu islámských teroristů, přijde mu Válka světů mnohem srozumitelnější.

Ale vraťme se ještě zpět do roku 1938, tedy do doby těsně před vypuknutím druhé světové války. Do ní Spojené státy vstoupily po japonském útoku na Pearl Harbor, nicméně Havaj se stala 50. státem Unie až v roce 1959, do té doby, od roku 1900, měla statut zvláštního teritoria. A tak jako tak, stejně leží daleko od mateřské pevniny. Druhá světová válka též zrodila různé plány, jak zaútočit přímo na Spojené státy, a to hlavně v hlavě Adolfa Hitlera, jeho okolí a i v mozcích příslušných vědců a konstruktérů, kteří na těchto projektech pracovali. Už v roce 1938 požadoval  vrchní velitel nacistického letectva maršál Hermann Göring vývoj letadla, které by bylo schopno doletět na východní pobřeží Spojených států a svrhnout bomby na New York a další americká velkoměsta. Adolf Hitler prý tehdy prohlásil: „Leteckými útoky na Spojené státy by se uštědřila lekce Židům.“

Jenže realizace takové lekce narazila na přece jen omezené možnosti tehdejší techniky. Nacistické Německo nedisponovalo bombardérem, který by dovedl k pobřeží USA doletět, respektive který by dovedl doletět tam a ještě zpátky, či zpátky někam, kde by mohl bezpečně přistát – na území kontrolovaném nacisty nebo jejich spojenci. A i pokud by takovým strojem disponovalo, nemělo zase stíhačky s dostačujícím doletem, takže by muselo takový stroj nebo jejich letku poslat na Ameriku zcela bez ochrany. Jeden z plánů chtěl ale velkou vzdálenost překonat tak, že by velké letadlo neslo letadlo menší (nebo i více menších letadel), doneslo by ho do určité vzdálenosti, a pak by ono menší letadlo zamířilo nad americká města. S návratem těchto menších cílových strojů se nepočítalo, jejich piloty měly zachránit německé ponorky, nebo se dokonce měli stát jakýmisi nacistickými kamikaze. Nepotřebovali by tedy ani výcvik bezpečného přistání, podobně jako teroristé z 11. září 2001.

Tento zdánlivě neřešitelný úkol ale nakonec přiměl nejlepší německé konstruktéry k řešením, která překonala svou dobu a jichž se dodnes používá. Naštěstí se však tyto plány nedočkaly realizace. Snad nejzajímavějším a nejvíce fantastickým byl projekt orbitálního bombardéru, s nímž přišel český (sudetský) Němec Eugen Sänger. Sänger se narodil v roce 1905 v krušnohorské obci Přísečnice (německy Pressnitz) na Kadaňsku. O jeho dalších životních osudech nám více prozradí ukázka z článku Miroslava Mareše, který vyšel 20. září 2001 v časopisu Reflex: „Od přelomu dvacátých a třicátých let stál v čele vývoje progresivních raketových technologií. Nejprve působil na Technické univerzitě ve Vídni, kde zpočátku pln romantického nadšení snil o strojích pro lety do vesmíru. Navrhl i na tehdejší dobu nepředstavitelně výkonný raketoplán, dosahující rychlosti až 10 000 km/h, který měl sloužit k superrychlé dopravě pošty.“

Ale rakouské ministerstvo obrany, vzhledem k dobovým technickým možnostem, ohodnotilo jeho návrh jako nerealistický. Větší šance uskutečnit raketové sny nabízel hitlerovský režim v Německu, i když o poštovní přepravu či o lety na Měsíc tu příliš velký zájem nebyl. Podle Mareše: „Sänger neodolal a v roce 1936 přešel do ‚říše‘, kde za pomoci šéfa Luftwaffe Hermanna Göringa založil v Trauenu výzkumný raketový institut. Začal zde zpracovávat projekt bombardéru, který měl dosáhnout jakéhokoliv místa na planetě. V roce 1937 byla Sängerovi přidělena jako asistentka šestadvacetiletá fyzička Irene Bredtová. Zanedlouho se vzali a jako dvě holoubátka dál plánovali ničivou zbraň.“ Jejich dítě se mělo jmenovat Silbervogel neboli Stříbrný pták. Mělo jít o pilotovaný balistický bombardér, který by pomocí raketového motoru vystoupal k hranicím vesmíru a poté by klouzavým letem pokračoval až nad New York, kde by upustil bombu, možná i atomovou, načež by pokračoval buď zpět, anebo dál, nad Tichý oceán, kde by přistál na nějakém Japonci drženém ostrově, anebo dokonce po obletu Zeměkoule zpátky v Německu.

První prototyp by sice podle pozdějších propočtů asi shořel v atmosféře podobně jako nešťastný raketoplán Columbia, a nacisté by byli do dračích útrob Stříbrného ptáka schopni vložit přinejhorším asi jen takzvanou špinavou atomovou bombu, tedy takovou, která pouze „rozprskne“ po širokém okolí radioaktivní materiál. Nejstrašnější však je, jak Sängerův Silbervogel, pravzor amerických raketoplánů, jejichž konstrukce navázala na Sängerovy myšlenky, dodnes uchvacuje moderností a vyspělostí svého pojetí. Smrtonosnou vyspělostí, nutno zdůraznit. Nacisté ale Sängerův projekt naštěstí sami zastavili – zdál se jim příliš složitý a drahý. Na rozdíl od Stalina, který se po válce pokusil Sängera unést do Sovětského svazu, a velením celé akce pověřil dokonce svého syna Vasilije. Únos se ale nezdařil, a Sänger pracoval zprvu pro Francouze a později působil v Německu. O jeho mimořádné technické jasnozřivosti  svědčí i to, že roku 1953 navrhl pro pohon kosmických lodí použití antihmoty, a zabýval se též využitím fotonů a tzv. slunečního větru.

Úkolem, jak provést bombardování New Yorku, byl však pověřen i další geniální mozek Třetí říše, Wernher von Braun, jenž později Američanům zkonstruoval raketu, s jejíž pomocí doletěli až na Měsíc. To ale bylo až po válce, do roku 1945 pracoval von Braun na zničení Ameriky. Nacisté jednak plánovali využít k tomuto cíli von Braunovy rakety V-2. Avšak, podle článku Jana Nováka, který vyšel 12. října 2001 v Lidových novinách: „Problémem byl dolet 300 až 380 kilometrů, který na překonání Atlantiku nestačil. Vznikl proto projekt speciálních vodotěsných pouzder, která by na vhodná místa u pobřeží USA dovlekly ponorky – jedna mohla táhnout až tři třicetimetrové kontejnery s jednou raketou a nádržemi pohonných hmot. Po dosažení palebné pozice by se do zátěžové nádrže napustila voda, kontejner by se vztyčil a raketa vzlétla. Koncem roku 1944 začala výroba prototypu pouzdra, některé prameny mluví i o pokusných odpalech raket V-2 z ponořených plošin. Manhattan patrně zachránilo jen včasné ukončení války.“

Ale Wernher von Braun měl v šuplíku i základní výpočty a studie rakety, která se obešla bez zranitelných ponorek. Podle Nováka by: „Dvoustupňová raketa startovala ve Francii a dosáhla by výšky 350 kilometrů. Za letu se měl oddělit okřídlený horní stupeň s náloží a doplachtit až na východní pobřeží USA. Plány nosiče A-9/A-10 se startovní hmotností téměř 100 tun a doletem 4500 kilometrů značně předstihly svou dobu – což pak za Němce dohonili Američané i Rusové při konstrukci balistických raket.“  Zmíněná raketa měla být na New York naváděna rádiově za pomoci nacistických agentů vysazených z ponorek. Dva z nich údajně dopadl FBI. Nejprve dostali trest smrti, ale po skončení války jim byla udělena milost.

New York tak zůstával dlouho ušetřen. Nacisté své technicky jistě pokrokové plány naštěstí nestihli zrealizovat a sovětské rakety se dostaly nejblíže pobřeží Spojených států během kubánské krize v roce 1962.

Úder se podařil až Usámu bin Ládinovi, který objevil celkem prostý způsob, jak vytvořit raketu z civilního letadla. Elegantně taktéž vyřešil problém návratu pilota, který většinu předchozích projektů nesmírně komplikoval: nikoliv fyzikálně, ale metafyzicky, slibem bezprostřední odměny za mučednickou smrt v muslimském ráji. Bin Ládin pochopil, že Spojené státy nezraní žádná klasická mocnost ani dnes klasický bojový prostředek. I kdyby si Al-Káida obstarala jadernou střelu, výstražné systémy by ji patrně odhalily a zneškodnily. Jeho lidé proto museli proniknout do systému americké civilizace jako viry, ovládnout část systémových jednotek a obrátit je proti Americe. Vybrali si civilní dopravní letadla, jichž je nad Amerikou permanentně několik stovek, a létat musí, neboť udržují civilizaci v chodu. A též cíle zvolili takové, aby jejich zničení vyvolalo především psychologický šok. Americká společnost měla být nahlodána zevnitř, znejistěna a rozložena.

Záměr se do jisté míry zdařil. Od 11. září 2001 i Američané vědí, že jsou zranitelní, že se už nemohou spoléhat na to, že jsou u sebe doma, za „velkou louží“, v bezpečí. Potenciální nezranitelnost sice skončila už v době studené války, ale udeřil až Usáma bin Ládin. Navíc způsobem velmi zákeřným, jako neviditelný virus z jiné planety, na nějž neplatí žádná zavedená strategie, neboť vojenské strategie jsou zaměřeny na boj s jiným státem, nikoliv s tajnou sítí, jejíž mozek se skrývá někde v afghánských horách. Není divu, že Američané reagovali často hodně podrážděně a že jejich odvetné akce mnohdy spíše jen přilévaly olej do ohně. Bin Ládinův plán byl nepochybně ďábelsky geniální, v kontextu předchozích srovnatelných snah má však svou logiku a obsahuje prvky, které hodlali použít i jeho předchůdci. Bin Ládin není chytřejší než Eugen Sänger. Což samo o sobě různé teorie o spiknutí nevyvrací, nicméně historický kontext staví útoky Al-Káidy do realističtějšího světla, do sféry umění možného. A právě to chtěl náš dnešní pořad naznačit.

Zbývá už jen čas na písničku. Sänger znamená česky zpěvák, a protože jsme mluvili o Sängerově raketoplánu Stříbrný pták, pustíme si píseň německé zpěvačky s anglickým jménem Tina Rainford nazvanou Silver Bird. Šlágr pochází z roku 1976 a není o zmíněném raketoplánu, Tina zpívá o tom, jak odlétá z New Yorku zpátky domů. A ze studia ČRo 6 neodlétají, pouze odcházejí a s Vámi se loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.