Heinrich Mann, Pohled na Století. In: Azyl v Československu, Praha 1983, s. 234-236 (přel. K. Hyršlová).

"...Má dojatá úcta patří Československé republice. Tady je stát, který, ponechán sám sobě široko daleko v nepřátelském okolí - a také nakonec vydán na pospas -, přesto přese všechno nepozbyl ničeho ze své morální velikosti. V osudných letech, kdy Hitlerovo Německo smělo vzrůstat - za obecného trpného přihlížení -, otevřel nám svou náruč. My, celé pronásledované Německo, Německo intelektuální, svobodné, jsme v této jediné zemi nebyli pouze neúčastněně trpěni: Praha nás přijala jako své příbuzné. Jak blízce příbuzné, to měl se vší úděsností potvrdit rok 1938.

Češi obyčejně odmítali, v duchu svého státu, mluvit německy. Se mnou tak mluvili. A když Německo upadlo do neštěstí - do neštěstí své hlouposti a zatvrzelosti -, tehdy vyslali Češi vyšetřovací komise do oné neuvěřitelné země, v níž se našly lidové masy, ochotné jásat, když jim zlovolný mrzák vykřikoval do tváře: "Lidská práva byla zrušena!" Opravdu důvod k radosti pro všechny tyto chudáky, kteří nevlastnili nic jiného než právě jen tu trochu úcty před tím, že se narodili jako lidé!

Pražští zpravodajové rozuměli znamenitě německy, ovládali němčinu Hitlera, jeho lágrů, jeho mučíren, jeho morálně devastovaných objektů, těch, kteří ještě volali "Heil!", a těch druhých - těch bez jazyka, bez očí, bez ledvin. Pokud se svět něco dozvěděl z této "mírové" fáze hitlerovské říše, dozvěděl se to - aniž si to ovšem příliš připouštěl, z Prahy. Češi sami si nepopřávali pokoj, ten, kdo stál v čele jejich státu, jim byl vzorem.

Jestli mi kdo kdy pomohl, byl to Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1933, to už jsem byl ve Francii, prohlásil můj mnichovský byt za československé vlastnictví a dal jej přestěhovat do Prahy. Až do roku 1938 tady našly knihy, obrazy, majetek po předcích azyl... Pro své národní muzeum si prezident vyžádal mé staré rukopisy: spíše pocta než tribut¹. (Po známém způsobu uchvatitelů moci z roku 1938 pak byly - ne ve skutečnosti, ale symbolicky - spáleny).

V roce 1934 - Německo šťastně přestálo 30. červen svého vůdce -jsem přijel do Prahy. Se svým nemocným přítelem jsem se nemohl setkat, ale jeho kancléř mi vyřídil příslib, že budu přijat za občana. Česká obec poblíž německých hranic mi ochotně poskytla domovské právo², pak mě republika přijala za svého. Nebylo třeba žádné zákonné lhůty a dokonce ani žádného speciálního pobytu v zemi. Ten den roku 1936 patří k mým svátečním. Avšak právě ony vpravdě sváteční chvíle v nás zanechávají vzpomínku na náš skromný životní úděl víc než na přijaté vyznamenání.

Kým jsem byl já, že se mě ujal cizí národ, že mě přijal na svém konzulátě v Marseille a nechal složit slib do rukou svého konzula? Opakoval jsem česká slova, jistě nesprávně, neboť jsem je neznal. Kým jsem byl, že tento národ přijal se ctí muže, vyvrženého svým vlastním národem, a pokládal ho za sobě rovného - až po dny své vlastní opuštěnosti? Když se mě v roce 1940 ve Vichy³ zastával československý konzul, už sám ohrožený, byl bych mu rád řekl: "Ale krajane! Existuje vůbec taková lidská solidárnost?"...

Pokud jde o český národ, bylo mým úkolem prostě ukázat jej tak, jak často a dlouho žil: pod nespravedlivou mocí, jíž čelí podle svého způsobu vtipem, moudrostí a onou určitou bohabojností. Venkovské záběry práce jej ukazují v jisté - jinak se to nedá říci - v jisté svatozáři -; právě na pozadí oné neblahé zkušenosti Němců. Zákeřnost nemá šanci, je-li nevinnost moudrá. Toť můj hold národu, jemuž jsem ne nadarmo sliboval věrnost...

¹ Daň
² Domovské právo bylo podmínkou udělení státního občanství. H. Mannovi je přiznalo městečko Skuteč. 
³ Sídlo vlády satelitního Francouzského státu zřízeného po porážce Francouzské republiky nacistickým Německem.