Žák se má být schopen používat „techniky historiků“. Mezi ně patří:

1 - Souboru různých dokumentů na stejné téma: žák se naučí tyto dokumenty porovnat, posoudit objektivitu autora a zasadit informace do širšího kontextu.
2 - Komentář dokumentu: ten má žák na základě svých znalostí vysvětlit, učí se tak základy práce každého historika. Dokumentem může být text, ale také jiné prameny – film, karikatura, reklama, mince, statistická tabulka, atd.
3 – Dizertace: žák má vybrat ze svých znalostí pouze ty, které se týkají daného tématu. V úvodu si určí „problematiku“, tzn. otázku, na kterou chce v průběhu své práce najít odpověď. Jeho myšlenky na sebe musí logicky navazovat, čímž se učí stavět text, který dává smysl.

Tato tři cvičení bych chtěla přiblížit prostřednictvím výukových materiálů, které mohou učitelé přímo použít ve výuce. Zpracuji nejprve světové a evropské dějiny 20. století, pro které existují stovky dokumentů ve francouzských učebnicích. Tento styl výuky se samozřejmě dá aplikovat také na české dějiny. Byla bych velmi ráda, kdyby se ke konkrétním příspěvkům rozvinula diskuze, abych mohla další materiály přizpůsobit.

Myslím si, že díky tomuto stylu výuky má dějepis smysl: jsou vyučovány širší souvislosti a stopy, které historie nechala v současném světě. Takto vyučovaný předmět navíc děti baví!

Vycházím se svých vlastních zkušeností: pro dějepis mě na francouzsko-českém gymnáziu v Brně nadchla naše francouzská učitelka. Po letech biflování zpaměti po nás najednou chtěla, abychom přemýšleli! S pocitem, že jen takto vyučovaný dějepis má smysl jsem odešla do Francie, kde jsem na Sorboně vystudovala historii a mezinárodní vztahy. Následovala roční příprava na učitelské zkoušky z dějepisu a zeměpisu, které tu musí absolvovat každý budoucí pedagog. Od září 2010 mě tedy čeká učení na francouzském 2. stupni ZŠ nebo na SŠ. Od ledna 2010 učím český dějepis a zeměpis v České škole bez hranic v Paříži, kde v praxi zkouším výše zmíněné pedagogické metody.