Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Dobové fotografie mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků.

Malá pevnost Terezín (něm. Kleine Festung) sloužila od června 1940 jako věznice pražského gestapa (podřízena pankrácké věznici) určená pro politické vězně především z Protektorátu Čechy a Morava. Původně byla určena pouze pro muže, v období stanného práva po atentátu na Reinharda Heydricha zde byl zřízeno i ženské oddělení. Pro vězeňské účely sloužily nejprve dva dvory, později byl zřízen ženský dvůr a v letech 1943 až 1944 (pro zvýšení kapacity) byl vybudován IV. dvůr (pro muže).

Velitelem věznice byl po celé období jejího fungování SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel (přezdívaný vězni „Pinďa“), který nesl hlavní díl odpovědnosti za nelidské zacházení s vězni. Nejobávanějšími z dozorců SS byli: Wilhelm Schmidt (Jöckelův zástupce), Stephan Rojko, Anton Malloth, Rudolf Burian, Albert Neubauer a Herbert Mende – všichni vězně týrali (mnohdy brutálně) i vraždili.

Za dobu pěti let existence věznice sem bylo umístěno na 27 000 mužů a 5000 žen – převážně (z 90 procent) se jednalo o české politické vězně (organizace: Obrana národa, PÚ, PVVZ, ÚVOD, komunistů; odbojové a partyzánské skupiny: Kapitán Nemo, Národní sdružení československých vlastenců, Druhá lehká tajná divize, Mistr Jan Hus ad.; a také: funkcionáři Sokola, příbuzní a podporovatelé atentátníků včetně 84 studentů roudnických středních škol), cizích státních příslušníků tu bylo na 2 500 – především občané bývalého SSSR, Britové, Poláci, Francouzi a Němci (mezi nimi několik set sovětských a britských válečných zajatců). Věznice měla průchozí charakter, počet vězňů se neustále měnil, vězni byli odesíláni k soudům, do jiných věznic a káznic (nejčastěji do Drážďan, Bautzenu, Zwickau, Bayreuthu, Waldheimu, Straubingu, Brachu a Berlína) či do jiných koncentračních táborů (Buchenwald, Auschwitz-Birkenau, Flossenbürg, Mauthausen) a přicházeli vězni noví.

Malou pevností prošlo také na 1500 Židů (zatčených za odbojovou činnost, porušování protižidovských nařízení, za „přestupky“ sem byli rovněž přemisťováni vězni z Terezínského ghetta). Se Židy bylo zacházeno nejbrutálněji. Byla zde pro ně připravena speciální cela (holá místnost bez lůžek, stolu, lavic, …) a dozorci je bez milosti týrali, mučili a vraždili – podmínky se tu pro ně v podstatě rovnaly podmínkám vyhlazovacího tábora.

Původním cílem publikace "Terezín" bylo připomenutí hrůzy válečných zločinů nacistiských okupantů a pietní vzpomínka na oběti genocidy. O to více zaráží úvodní text knihy, který sice výše zmíněné aspekty obsahuje, ale v daleko větší míře se zabývá propagandistickým burcováním, ve kterém Jan Vodička vyzývá k boji proti "americkému imperialismu a německému revanšismu". Jde jistě o zajímavý dobový pohled, k čemu a jak se využívaly připomínky obětí nacistického režimu. Text úvodu proto necháváme v plném znění.

ÚVODEM
Za druhé světové války nebylo v Evropě země, ve které by nacističtí barbaři nezřídili koncentrační tábory. Více než 2000 bylo těchto hrozných míst masových vražd, kde se nacisté zbavovali svých politických protivníků - komunistů, antifašistů a ostatních pokrokových lidí - a kde ve smyslu tzv. rasové politiky byli masově vražděni příslušníci mnoha národností ze všech částí Evropy a lidé židovského původu.
Podle nacistických zločinných zásad zmizely s povrchu země v Čechách Lidice a Ležáky, na Moravě Javoříčko, na Slovensku Tokajík a dalších dvacet obcí, ve Francii Oradour, v Itálii Marzabotto. Tisíce měst a obcí bylo vyhlazeno, vypáleno a zničeno v Polsku, Sovětském svazu, Rumunsku, Jugoslávii, Řecku, Norsku.
Všude, kam šlápla noha příslušníka nacistických loupežných hord, zanechávala po sobě stopy masových vražd, loupeží a hrůzného teroru.
Od roku 1939 až do roku 1945, kdy téměř na celém území Evropy bezuzdně řádilo gestapo a esesácké hordy, umučili a zavraždili nacisté z politických, národnostních a rasových důvodů na 11 miliónů lidí, nahnaných do koncentračních táborů a gestapáckých kriminálů.
Zásluhou Sovětského svazu a jeho slavné armády byla nacistická moc rozdrcena a německý imperialismus poražen. Porobené národy Evropy osvobozeny.
Tak těžce a milióny lidských životů draze zaplacený mír je od konce druhé světové války až do dnešních dnů neustále ohrožován.
Ohrožují jej monopoly všech kapitalistických mocností v čele s monopoly USA. Pro ně nebyl konečný výsledek druhé světové války uspokojivý. Neodpovídal jejich imperialistickým zájmům. Proto usilují novou, třetí světovou válkou dosáhnout pro sebe lepšího řešení.
Od roku 1946 byl celý svět pod neblahým vlivem studené války a chvěl se před hrozbami atomových válečných šílenců, kteří pro zdůraznění svých hrozeb posázeli řadu evropských, afrických a asijských zemí válečnými raketovými základnami.
Proti komu? Proti největší socialistické velmoci světa, Sovětskému svazu. Proti 900miliónovému táboru socialismu. Proti těm, kteří ve svých zemích nastolili socialistické zřízení a nedovolují, aby ani vlastní, ani cizí kapitalisté kořistili z práce lidu.
S Německou spolkovou republikou jako s údernou silou v Evropě počítají zejména američtí monopolisté. Neodstrašuje je ani skutečnost, že západonémečtí monopolisté počítají v případě nové války s vlastními imperialistickými zájmy.
Na podpory všech okupačních mocností, zejména USA, vyrostlo v Německé spolkové republice nové fašistické hnutí v čele s bývalými hitlerovskými vůdci a podvůdci. Existuje tam na 582 fašistických polovojenských organizací, v jejichž čele stojí nacističtí maršálové, generálové a vysocí důstojníci, jako Kesselring, Heusinger, Kurt Meyer a další. Tyto organizace své fašistické revanšistické a militaristické plány ani neskrývají. Ve spojení s organizacemi tzv. sudetských Němců se opět v západním Německu šíří stará revanšistická hesla, volající po odvetné válce, po platnosti Mnichova, po zrušení hranic na Odře a Nise, po získání nových prostorů na Východě.
Ze žalářů okupačních armád v západním Německu, zejména amerických, bylo též propuštěno mnoho hospodářských válečných zločinců, jako Krupp, kterému Adenauerova vláda kromě navrácení jeho ocelářských a zbrojařských závodů ještě vyplatila 5oo miliónů marek jako náhradu za věznění a ztrátu na ušlém zisku a umožnila mu jeho závody ještě rozšířit.
Mezi propuštěnými vojenskými válečnými zločinci je polní maršál Kesselring a devět generálů, odsouzených k trestu smrti za masové vraždy obyvatelstva, osm odsouzených na doživotí a přes sto k více jak dvacetiletému žaláři.
Všichni tito nacističtí váleční zločinci jsou dnes členy vojenských štábů nebo stojí na významných velitelských místech západoněmecké armády bundeswehru a připravují se na nové válečné tažení.
Západní Německo se stalo též významným členem Severoatlantického paktu. Nacističtí generálové, jako Speidel, dostali tak možnost nejen velet armádám členských států Severoatlantického paktu, ale i možnost rozhodovat o použití atomových zbraní. To znamená velké nebezpečí pro mír v Evropě a na světě, znamená ohrožování bezpečnosti evropských národů a nebezpečí pro jejich svobodu, samostatnost a nezávislost.
Avšak od roku 1945 se mezinárodní politika od základu změnila. Mírová politika, prováděná Sovětským svazem a celým táborem socialismu, získává, na celém světě nové pozice.
Dokazuje to slavná cesta prvního tajemníka komunistické strany a předsedy vlády Sovětského svazu N. S. Chruščova do Spojených států, která přesvědčila většinu amerického lidu o poctivých úmyslech Sovětského svazu ve věci míru a přispěla ke zvýšení důvěry k Sovětskému svazu a celému táboru socialismu. Dokazuje to i další snížení stavu Sovětské armády o 1,200 000 mužů a jiná mírová opatření.
Jsou to úspěchy sovětské vědy, zejména v oboru kosmických raket, které přesvědčují svět o tom, Že jsou určeny jedině a výhradně ku prospěchu lidstva.
Síla mírové politiky je neporazitelná. Znemožní každý pokus o agresi v Evropě a na světě. Nepřipustí, aby fašismus znovu mohl řádit v Evropě a na světě. Znemožní opakování doby koncentračních táborů, plynových komor, řádění gestapa a esesáckých hord. Nenávratně minula doba masových vrahů, jakým byl v druhé světové válce jeden z velitelů „mordkomanda", zvaného Nachtigal, nynější ministr bonnské vlády Oberländer.
Nikdy nezapomínejme na Lidice, Terezín, Kaunicovy koleje v Brně, na Telgart na Slovensku. Mějme vždy na paměti všechny oběti, které přinesly naše národy v boji proti okupantům a které přinesla pro naši svobodu i slavná armáda Sovětského svazu, armáda-osvoboditelka.
Mějme vždy na paměti, že za mír se neprosí - mír se musí vybojovat. Za mír, bezpečnost a nezávislost bojujeme poctivou a svědomitou prací.
Ve věrném spojenectví se Sovětským svazem, s lidovou Čínou a státy lidové demokracie učiňme vše pro upevnění kolektivní bezpečnosti v Evropě, záruky svobody, samostatnosti a nezávislosti pro nás a všechny národy v Evropě a záruky zajištění míru na světě. Učiňme vše pro doro¬zumění a spolupráci mezi národy a státy.
K tomu nás Terezín a všechna ostatní památná místa zavazují. K tomu nás zavazuje i velký odkaz našich padlých, jejichž oběť nebyla zbytečná, a kterých budeme vděčně vzpomínat v slavných dnech 15. výročí našeho osvobození.
JAN VODIČKA

Bibliografická citace: TYL, Otakar a Táňa KULIŠOVÁ. Terezín. 1. vydání. Praha: Naše vojsko - SPB, 1960. Edice Svazu protifašistických bojovníků: "Dokumenty" - svazek 85.

Obrazovou přílohy z knihy - dobové fotografie - si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.