Narodil se v Ostravě 25. května 1933 a zde také v nedožitých 55 letech zemřel 2. května 1988. Pracoval jako knihovník, středoškolský učitel a novinář. V roce 1972 založil vlastní samizdatovou edici Libri prohibiti. Bylo mu znemožněno věnovat se zaměstnání odpovídajícímu jeho vzdělání, pracoval manuálně, ale kvůli zdravotním problémům odešel do invalidního důchodu. Byl šikanován a pronásledován pro své aktivní působení v samizdatu a na konci 70. let přišlo první uvěznění. Kladlo se mu za vinu, že opsal nejméně čtrnáct knih. Měly mezi nimi být Úsměvy Jana Masaryka, Solženicynovo Souostroví Gulag, Švandrlíkovi Černí baroni či povídky Šimka a Grossmanna. Druhý trest, který nastoupil v roce 1983, měl na jeho zdraví fatální vliv. „Jaromírův zdravotní stav byl velice vážný, ubral osmnáct kilogramů a těžce se pohyboval,“ popisuje Dolores Šavrdová druhé věznění svého muže. Marné byly dopisy tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi, které mu kromě zástupců československé opozice posílali i mnozí evropští spisovatelé. Všichni upozorňovali na podlomené zdraví muže, který se provinil opisováním knih na stroji. Jako spisovatel byl Šavrda nesmírně všestranný; psal detektivky, sci-fi povídky, básně, divadelní hry, literárně zpracoval rovněž své zkušenosti s pronásledováním státní bezpečností a s pobytem v komunistickém vězení.
Na počest Šavrdovy samizdatové edice byla pojmenována knihovna shromažďující nejen československou, ale i polskou, ruskou či ukrajinskou samizdatovou a exilovou literaturu. Životní postoj a morální odkaz Jaromíra Šavrdy jsou i v dnešní společnosti stále aktuální.