Nastupující generace jsou zahlceny různými typy obrazů a psané slovo se stává stále více relikvií, sice opatrovanou a uctívanou elitami, ale žactvem spíše ignorovanou. Můžeme plakat, můžeme s tím i nesouhlasit, ale taková je realita. Také proto je třeba posilovat ikonografickou stránku výuky a postupně transformovat klasické učební pomůcky do multimediální podoby. To jistě neznamená zásadní redefinici smyslu školního dějepisu, pouze modifikaci jeho forem a metod (přičemž u filmů by nemělo zůstat, měly by se využívat i PC hry, rozhodně bychom se tím měli začít zabývat – hledat vhodnou metodiku, použití).
   

Film je jedním z nejdůležitějších médií (otázkou zůstává zda není vůbec nejdůležitější) skrze které vnímá současný člověk minulost. „Neboť médium jde v ústrety potřebám vědy, to co divák vidí na plátně je neotřesitelně viditelné, a to i tehdy, jde-li o trik či iluzi… Filmový týdeník je i po padesáti letech stále dokumentem – a nedokumentuje-li všechny reálné události, tedy dokládá naprosto reálné způsoby manipulace s reálnými fakty, a v tomto ohledu je jeho věrnost realitě fascinující“. Použití filmu ve výuce tedy může být skutečně mnohostranné a sahá od hraného filmu, přes dokumenty až třeba k reklamám (reklamní kampaň nejmenovaného plzeňského pivovaru pracuje s historickými stereotypy programově).

přečtěte si celý text na webu Ústavu pro studium totalitních režimů v sekci vzdělávání.