Ke svolání Evianské konference dal podnět president Spojených států Roosevelt a vedle oficiálních zástupců států se jí zúčastnili i představitelé 39 podpůrných organizací, z toho 21 židovských. Připomeneme si, co konferenci předcházelo, jak o tom píše v knize Křišťálová noc britský historik Martin Gilbert: „V té době už Německo a Rakousko opustilo více než 250 000 Židů. Největší skupinu, v té době 155 000, přijaly Spojené státy. Britská vláda jich už přijala 40 000 a dalších 8000 do Palestiny. Francie se ujala 15 000 židovských uprchlíků, jejichž osud však záhy, za několika let, kdy Francii porazilo Německo, znovu visel na vlásku. Mnozí z nich pak byli zachráněni podruhé, tajně, což byl důsledek odvahy jednotlivých Francouzů a Francouzek. Švýcarsko jich přijalo přes 14 000, a ti díky švýcarské neutralitě válku přežili.“

V Německu už od roku 1933 platily takzvané norimberské zákony, které dělaly z německých Židů občany druhé kategorie, a od začátku roku 1938 se naplno rozjela protižidovská hospodářská kampaň. Židovská aktiva, odhadovaná v roce 1933 na deset až dvacet miliard říšských marek, se do jara 1938 smrskla na polovinu, což naznačovalo, že arizace – tedy krádež židovského majetku ve prospěch německého státu a občanů, které pokládal za rasově čisté – nebyl jednorázový proces, ale že postupovala pomalu.

Dvacátého šestého dubna bylo všem Židům v Německu nařízeno, aby úředně zaregistrovali svůj majetek. Zanedlouho poté, 14. června, vyšel dodatek k jednomu z norimberských zákonů, k zákonu o říšském občanství, který vysvětloval, co Hitlerův stát pokládá za židovský majetek: „Podnik byl židovský, jestliže byl jeho majitelem Žid, jestliže byl Žid někdo z partnerů, nebo jestliže byl k 1. lednu 1938 Žid někdo z členů správní rady. Za židovský se pokládá také podnik, v němž Židé vlastní více než čtvrtinu akcií nebo mají více než polovinu hlasů, anebo ve kterém převládá židovský vliv. Pobočka židovského podniku se pokládá za židovskou, stojí-li jí v čele Žid.“

Povinou registrací židovského majetku ovšem problémy nekončily – v případě takového majetku vlastně teprve začínaly: z dosavadního přístupu německých úřadů a politiků k židovským obyvatelům bylo jasné, že registrace je jen prvním krokem k následným šikanám a odnětí majetku. Uzákoněné pronásledování Židů pokročilo dál právě v den, kdy začala konference v Evianu. U majetku však nezůstalo. Saul Friedländer v knize Nacistické Německo a Židé napsal: „Šestého července 1938 určil zákon podrobný seznam obchodních služeb, které byly Židům nadále zakázány, kam patřily úvěrové informace, makléřství s nemovitostmi a podobně. Dvacátého pátého července skoncoval čtvrtý prováděcí předpis k zákonu o říšském občanství s židovskou lékařskou praxí v Německu: 30. srpna 1938 byly židovským lékařům odňaty licence. Poslední řádky vyhlášky se nesly plně v duchu nového Německa: ,Ti Židé, kteří obdrží povolení poskytovat lékařské služby židovským pacientům, nemají právo používat označení „lékař“, nýbrž jen označení „ošetřovatel nemocných“’.“

Před Evianskou konferencí bloudilo po Evropě na 200 000 Židů, uprchlých z Německa a Rakouska, které ovládal Hitler. Byli to lidé nejrůznějších profesí, navyklí živit se poctivou prací, byli to Evropané, kteří ctili demokratické hodnoty a respektovali zákon. Společenství mužů a žen všeho věku a dětí, jak napsal Leo Pavlát v příspěvku pro Český rozhlas v červenci 2009. Mezinárodní tisk byl k možnostem přijetí uprchlíků skeptický. „Jsou jen malé vyhlídky, že se v přiměřené době najde nějaký prostor,“ napsal London Daily Telegraph 7. července, tedy den po zahájení konference v Evianu. A noviny Libre Belgique položily dokonce téhož dne otázku: „Copak se před světovou válkou neříkalo, že desetina světového zlata patří Židům?“ O pár dnů později, 11. července, zase konstatoval list Libre Belgique: „Někteří se domnívají, že Židé mají na tak malou menšinu příliš silné postavení. Proto se opozice vůči nim na určitých místech proměnila ve všeobecný útok.“ V té době ovšem, jak píše Martin Gilbert, přes 300 000 německých a rakouských Židů stále hledalo bezpečný přístav. Jak totiž vzrůstal počet Židů snažících se odjet, rostly i překážky, jež se jim kladly do cesty: Británie i Spojené státy zpřísnily pravidla pro přijímání. Čtyři jihoamerické země, Argentina, Chile, Uruguay a Mexiko, přijaly zákony přísně omezující počet Židů, kteří mohou do země vstoupit; v případě Mexika platil limit sto ročně. Irská republika odmítla přijmout jakékoli uprchlíky.

Podle toho také vypadal průběh konference v Evianu. Představitelé šestnácti pozvaných států se na ní vůbec neukázali, aby svou účastí nepodráždili Hitlera. Ti, kteří přijeli a byli ochotni jednat, usilovali o jediné: aby z nacistického panství neprchaly ožebračené lidské trosky, které jsou jiným na obtíž, ale aby se s Německem předem dohodlo, kam vyhnaní Židé půjdou. Jinými slovy: nebude-li je nikdo chtít, ať zůstanou, kde jsou. Zástupce Austrálie, plukovník Thomas White, jenž byl ministrem, prohlásil: „Vzhledem k tomu, že nemáme žádné rasové problémy, nestojíme o jejich dovážení povzbuzováním jakýchkoli plánů na rozsáhlou migraci cizinců.“

Z hlediska toho, co dnes víme a co tenkrát v Evianu mohli účastníci nanejvýš tušit, znějí ta slova otřesně. Pro spravedlnost je však nutné říci, že skutky vypadaly trochu jinak. Prvního prosince 1938 souhlasila australská vláda s tím, že přijme během tří let 15 000 uprchlíků, i když se nemluvilo přímo o židovských uprchlících. A v roce 1939 skutečně bylo přijato 5000 židovských uprchlíků, skoro čtyřikrát víc než předchozím roce.

Británie byla správcem mandátního území Palestiny, kam mířili – nebo chtěli mířit – účastníci tehdejšího sionistického hnutí především ze střední a východní Evropy, tedy Židé přímo ohrožení nacismem. Ale Británie se rozhodně postavila proti početnějšímu židovskému přistěhovalectví do Palestiny. Rázně na to reagoval Mosad, výzvědná složka obranných sil palestinského židovského společenství. Slovy Martina Gilberta: „Onoho léta se Mosad, výzvědná složka obranných sil palestinského židovského společenství Hagany, rozhodl posílit a urychlit nelegální židovskou emigraci z Rakouska i z Německa a ignorovat omezení a podmínky Britů v Palestině. Agent Mosadu Pino Ginsberg odjel do Berlína, kde získal povolení gestapa k pobytu i k organizování skupin mladých Židů, kteří by jeli do Palestiny bez ohledu na to, že neměli povolení ke vstupu.

Druhý agent Mosadu, Moše Bar-Gilad, jel do Vídně, kde vyjednával s kapitánem SS Adolfem Eichmannem, který byl dosazen do Ústředního byra pro židovskou emigraci. Eichmann nabídl, že zřídí školící farmy se zařízením pro mladé rakouské Židy, které by pak Mosad vzal ,ilegálně’, bez britského povolení, do Palestiny. V době Křišťálové noci byly na těchto farmách tisíce mladých Židů, kteří čekali na svou utajenou cestu.“

Vraťme se ale na konferenci v Evianu, a to k vystoupení zástupce Švýcarska. Ten prohlásil – a nepochybně nebyl jediný z účastníků konference, který si to myslel – že jeho země nevstoupí kvůli židovským uprchlíkům do války s Německem. A s tímto vyjádřením se Švýcarsko nespokojilo, jak píše Martin Gilbert: „V této souvislosti není bez zajímavosti, že o čtvrt roku později se země helvetského kříže iniciativně obrátila na Německo se žádostí, aby židovští emigranti dostávali do pasu razítko s velkým J - zkratkou německého označení pro Židy: Jude. Švýcarsko tak dalo najevo, že obětem nacistického antisemitismu nejen nehodlá samo pomáhat, ale naopak udělá vše pro jejich odmítnutí.“

Připomeňme, že československé hranice se před Židy uzavřely v březnu 1938 několik hodin po anšlusu Rakouska. V průběhu Evianské konference a po ní zazněly ovšem i hlasy přimlouvající se za Židy, kteří Německo už opustili nebo hodlali opustit. Pozdější poválečný francouzský premiér a ministr zahraničí Georges Bidault napsal 7. července do levicových katolických novin L’Auby: „Jedno je jasně pochopitelné: osvícené národy nesmějí uprchlíky hnát do zoufalství.“ Také francouzské katolické noviny La Croix, jež patřily k hlavnímu proudu, naléhaly 14. července na soucit: „Nemůžeme zůstat stranou... Nemůžeme se podílet na řešení židovské otázky tím, že je necháme vyhynout, že úplně zlikvidujeme celý národ.“ A londýnský Spectator napsal 29. července 1938, tedy v době, kdy už byly výsledky konference v Evianu známy: „Je především urážkou křesťanského svědomí, že moderní svět s celým svým nesmírným bohatstvím a zdroji nedokáže těmto exulantům poskytnout domov, jídlo, pití a bezpečné postavení.“

A my si teď připomeneme, na čem se tedy zástupci dvaatřiceti států v Evianu, kam se sjeli, aby jednali o pomoci židovským uprchlíkům, dohodli. Závěrečné prohlášení sděluje opatrným byrokratickým jazykem, co vzaly zúčastněné státy na vědomí: „Nedobrovolná emigrace velkého množství lidí různých vyznání, ekonomických podmínek, profese a řemesla, ze země nebo zemí, které byly stanoveny, je znepokojující pro celkové světové hospodářství, neboť tyto osoby musí hledat útočiště, a to buď dočasně nebo trvale, v jiných zemích v době, kdy existuje vážná nezaměstnanost, kdy v důsledku toho se země útočiště potýkají s problémy nejen hospodářské a sociální povahy, ale i veřejného pořádku, a těžké zkoušce je vystaveno jejich administrativní zázemí a absorpční kapacity; nedobrovolné vystěhování velkého počtu lidí, který by byl tak velký, že by vyostřil rasové a náboženské problémy, zvyšuje riziko mezinárodních nepokojů, a může být překážkou vážným procesům uklidnění v mezinárodních vztazích.“

Časopis Newsweek to trpce shrnul: „Předseda Myron C. Taylor, bývalý ředitel U. S. Steel, zahájil jednání: ,Nadešel čas, kdy vlády musejí jednat a musejí jednat rychle.’  Většina zastoupených vlád jednala rychle – zabouchla před židovskými uprchlíky dveře.“

Jediný stát, který projevil ochotu pronásledovaným Židům pomoci, byla Dominikánská republika. Ta v Evianu nabídla, že přijme až 100 000 Židů. Její zástupce však nedodal, že jen málokdo z nešťastníků pronásledovaných nacisty bude moci splnit více než náročné vstupní podmínky. Dopadlo to tak, že do Dominikánské republiky přijelo osm set židovských uprchlíků.

Nacisté jásali: Evian podle nich ukázal celému světu, že židovský problém vůbec nevyprovokovalo Německo, ale že je to otázka celosvětového dosahu. Státy přece v Evianu sice odmítly způsob, jak Německo se židovskou otázkou nakládá, ale žádná země, ani Amerika, neprohlásila, že je ochotna bezpodmínečně přijmout jakýkoli počet Židů.

Evianský debakl, píše Saul Friedländer v knize Nacistické Německo a Židé, nabývá plného významu v širších souvislostech. Rostoucí síla nacistického Německa nutila některé země, aby se podřídily celkové Hitlerově politice a podnikly kroky, které – ať je Německo vyžadovalo nebo ne – znamenaly demonstraci politické a ideologické solidarity s Říší. Nejznámější takovou iniciativou byly italské rasové zákony, které fašistická Velká rada schválila 6. října 1938 a které začaly platit 17. října.

Hitlerův režim, napsal Leo Pavlát, tak slavil triumf: přesvědčil se, že žádná výraznější mezinárodní solidarita s pronásledovanými Židy neexistuje, že při jejich persekuci má volné ruce. Čtyři měsíce po neúspěchu Evianské konference se v Německu uskutečnil pogrom Křišťálové noci - vražedná předzvěst budoucí, ještě mnohem větší židovské tragédie. Redaktor pražského německého listu Prager Tagblatt Hans Habe, který se konference v Evianu osobně zúčastnil, později napsal: „Nevím, kolik Židů by mohl Evian zachránit. Jsem si však jist, že velkolepá manifestace svědomí světa by dala německým i světovým dějinám jiný směr.“

Evianská konference se už dnes moc nepřipomíná, ale máme za to, že je to chyba – a její průběh a výsledky mohou být poučením a varováním pro nejrůznější mezinárodní jednání. Jak by se asi země v Evianu chovaly, kdyby jejich představitelé skutečně a do všech důsledků věděli, co přijde v nejbližších měsících a letech?

Petruška Šustrová, Josef Mlejnek (Český rozhlas, 9, července 2012)