Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Elias Canetti
Narodil se roku 1905 v bulharské Ruse. Po delším pobytu ve Vídni odchází s ženou Vezou v roce 1938 do Paříže, a nakonec zakotvuje v Londýně. Poté žil dlouháléta v Curych, kde 14. srpna 1994 zemřel. Proslavil se zprvu jako prozaik, především inspirativním a vizionářským románem Zaslepení z roku 1935 (česky 1936, 1984). V roce 1975 vydal soubor esejů Svědomí slov (česky 1992), v roce 1989 vyšel český výbor z knih aforismů Provincie člověka a Tajné srdce hodin. Canettiho dílo a osudy odráží jeho autobiografie Zachráněný jazyk (1971), Pochodeň v uchu (1980) a Hra pohledů (1985).

Masa a moc
Elias Canetti zkoumá ve svém rozsáhlém historicko-sociologickém eseji příčiny a následky vzájemného působení mocenských struktur a pohybu mas, zvláště osudné pro naše století. Kniha vyšla poprvé v roce 1960, patnáct let po katastrofě nacismu a třicet let před zhroucením komunismu. Toto esejisticky virtuózní a morálně neúprosné dílo se stalo během let nejen v západních zemích, ale i v bývalém Východním bloku literární klasikou. Problémy lidských mas, jejich ovladatelnosti, a možnosti zneužití moci jsou však stále aktuální...

Voják ve službě jedná jen na rozkaz. Může mít sám chuť na to či ono, ale protože je voják, jeho chutě nic neznamenají, musí si je odříci. Nemůže se octnout na rozcestí: protože i kdyby na něm stál, není to on, kdo rozhodne, kterou cestou se dá. Jeho aktivní život je ze všech stran omezován. Dělá to, co dělají všichni ostatní vojáci spolu s ním; a dělá to, co mu bylo přikázáno. Vyloučení všech aktivit, které jiní lidé, jak se domnívají, provádějí svobodně, v něm budí hlad po akcích, které musí vykonat.
Stráž, stojící hodiny nehybně na stanovišti, vyjadřuje nejlépe psychický stav vojáka. Strážný nesmí odejít, nesmí usnout, nesmí se ani pohybovat, s výjimkou jistých, přesně vymezených pohybů, které mu jsou předepsány. Jeho hlavní výkon spočívá v tom, že odolává všemu, co by ho odlákalo ze stanoviště, lhostejno, jakou formou je mu lákadlo prezentováno. Tento negativismus, jak bychom to mohli nazvat, je páteří vojáka. Voják v sobě potlačuje všechny prchavé podněty k jednání jako chuť, strach, neklid, jež tvoří tak podstatnou součást života. Bojuje proti nim nejlépe tím, že si je ani nepřizná.
Každá činnost, kterou pak skutečně vykoná, musí být takříkajíc posvěcena rozkazem. Protože je pro člověka těžké nepodnikat nic, hromadí se v něm silné očekávání zaměřené na to, co smí podnikat. Chuť jednat se akumuluje a roste do nesmírné síly. Protože však akci musí předcházet rozkaz, zaměřuje se očekávání na něj: dobrý voják je vždy ve stavu vědomého očekávání rozkazu, které jeho výchova všemi způsoby posiluje a které se jasně projevuje ve vojenských postojích a formulích. Podstatným okamžikem v životě vojáka je moment, kdy stojí v pozoru před svým nadřízeným. Stojí před ním v nejvyšším napětí a ochotě přijímat; formule, kterou vysloví - „Rozkaz!" -, vyjadřuje přesně to, oč tu jde.
Výcvik vojáka začíná tím, že se mu zakazuje daleko víc věcí než jiným lidem. I nejmenší přestupky se tvrdě trestají. Sféra nedovoleného, se kterou se každý seznámí už v dětství, se u vojáka rozšiřuje do obrovských rozměrů. Vztyčuje se kolem něho zeď za zdí; osvětlují je pro něho, aby je viděl růst. Jsou vysoké, přísné a zřetelné. Neustále se o nich mluví, takže nemůžeme říci, že o nich neví. Voják se začíná pohybovat, jako by tyto zdi stále cítil kolem sebe. Vojáčka hranatost je echo jeho těla na tvrdost a hladkost zdí: jeho vzhled přijímá něco ze stereometrických figur. Je vězeň, který se přizpůsobil svým zdem, který je s nimi spokojen, který se proti svému stavu brání tak málo, že ho ty zdi tvarují. Zatímco jiní vězni nemyslí na nic jiného, než jak by své zdi přelezli nebo prokopali, uznal je on jako novou přírodu, jíž se přizpůsobuje, jíž se sám stává.
Opravdovým vojákem je jen ten, kdo tímto intenzívním způsobem absorboval plnou míru zakázaného, kdo po celý činný den - a den za dnem - dokazuje, že se všemu zakázanému dovede dokonale vyhýbat. Pro takového člověka pak má i rozkaz vyšší hodnotu, je pro něj jako výpad z pevnosti, v níž byl už příliš dlouho zavřen. Rozkaz zasáhne jako blesk, který člověka vymrští přes zdi zakázaného, jako blesk, který jen někdy zabíjí. V této masové pustině zakázaného, která se kolem vojáka rozkládá na všech stranách, přichází rozkaz jako vysvobození: stereometrická figura ožije a na povel se rozhýbá.
K výcviku vojáka patří, že se naučí přijímat rozkazy dvojím způsobem: sám, nebo spolu s ostatními. Při výcviku si zvykl na pohyby, které provádí společně s ostatními a které všichni musejí provádět naprosto stejně. Jde o přesnost, které se člověk naučí lépe napodobováním druhých než sám. Stává se tím stejný jako oni; vzniká mezi nimi rovnost, jíž se někdy dá využít k tomu, aby se z vojenského oddílu udělala masa. Obvykle se však velení snaží docílit opaku: udělat z vojáků co nejstejnější lidi, aniž z nich vznikne masa.
Když jsou vojáci spolu jako jednotka, jednají podle rozkazů udílených všem společně. Musí být však stále možné vzájemně je rozdělit. Nadřízený může odvolat jednoho muže, tři, polovinu, kolik chce. Jestliže někam pochodují společně, má to zůstat vnějším znakem; použitelnost jednotky spočívá v její dělitelnosti. Rozkaz musí mít možnost zasáhnout jakýkoli počet vojáků: jednoho, dvacet nebo celý oddíl. Účinnost rozkazu nemůže záviset na tom, kolika lidem je adresován. Je to stále týž rozkaz, ať ho přijímá jeden nebo všichni. Tato konstantní podstata rozkazu má mimořádně velký význam: rozkaz se tím vymyká jakýmkoli vlivům masy.
Ten, kdo má v armádě vydávat rozkazy, se musí umět chránit před vlivy jakékoli masy - ať je to masa mimo něho, nebo v něm samém. Naučil se tomu tím, že byl vycvičen v očekávání rozkazu.