Vážený pane prezidente,
dovolte mi připojit se k žádosti mého obhájce a dodat následující.

Při vynášení rozsudku nade mnou soudci zásadně pochybili v tom, že nebyli schopni vžít se do období a situace, ve kterých jsem se nacházel během válečných let. Tato chyba byla zapříčiněna tím, že jsem byl v průběhu mého procesu konfrontován s řadou dokumentů, jež, vnímány bez obecného kontextu, podávají zkreslený obraz skutečnosti.

Není pravda, že jsem měl osobně tak vysokou hodnost, abych mohl pronásledovat, nebo že bych byl osobně pronásledoval Židy. S ohledem na tak zjevný důkaz je zřejmé, že soudci ve svém rozsudku skutečnost, že jsem nikdy nesloužil v tak vysoké pozici, abych mohl nést nezávislou odpovědnost za taková rozhodnutí, ignorovali. Nikdy jsem ve svém jménu rozkaz nevydal, vždy jsem vykonával pouze rozkazy jiných.

I kdybych však byl, jak uzavřeli soudci, hnací silou stojící za pronásledováním Židů, muselo by se to projevit na mé hodnosti a vyznamenáních. Nikdy jsem však nebyl ani povýšen, ani vyznamenán.

Taktéž není pravda, že jsem nikdy nepociťoval lidské emoce a nebyl jimi ovlivněn.

Právě pod vlivem nepopsatelných hrůz, jichž jsem byl svědkem, jsem okamžitě požádal o přeložení na jinou pozici. Kvůli tomu jsem také během policejního vyšetřování z vlastní vůle pomohl odhalit hrůzy, jež doposud nebyly známy, abych pomohl objasnit nepopiratelnou pravdu.

Opět prohlašuji, stejně jako před soudem: hrůzy, jež byly páchány na Židech, odsuzuji jako největší ze zločinů, a považuji za spravedlivé, že iniciátoři těchto hrozných skutků budou postaveni před soud dnes a v budoucnosti.

Nehledě na to je nutné rozlišovat mezi vůdci nesoucími zodpovědnost a lidmi jako jsem byl já, donucenými sloužit jako pouhé nástroje v rukou těchto vůdců. Já jsem odpovědným vůdcem nebyl, a proto se necítím být vinen.

Nepovažuji rozsudek soudu za spravedlivý, a proto vás žádám, Vaše ctihodnosti, abyste využil svého práva udělit milost a rozhodnul o nevykonání trestu smrti.

Adolf Eichmann
Jeruzalém, 29. 5. 1962

Překlad: Adam Blisa