Příběh hledání autora deníku

Začalo to minulý rok jednoho předmaturitního dne jedné olomoucké studentky. Vlastně to začalo už v prosinci 1948, ale k tomu se ještě dostaneme. Jako každý správný student před maturitou jsem hledala únik od učiva a zrak mi padl na knihovnu, kde mě zaujal starý blok. Nadepsaná data let 1948/49 byla nepřehlédnutelná. Rodiče mi vysvětlili, že blok našli při stěhování v roce 1990 ve sklepě a naštěstí jej přenesli nahoru do bytu dřív, než ho stačila zničit povodeň roku 1997.

Čtení deníku mi zabralo celý den (námitky, že bych se měla raději učit, jsem úspěšně přehlížela). Zvědavost po dalším osudu autora deníku, jakéhosi studenta přibližně mého věku, mi nedala pokoj ani celý další den. Měla jsem pouze jméno a internet, ani v různých heselných kombinacích, nenalezl nic směrodatného. Nic, na čem bych mohla stavět. Jediná šance byla zeptat se mé tehdejší třídní profesorky (z nejbližšího gymnázia, což bylo jediné pojítko), jestli se někdo takový nenachází v bulletinu z maturitního ročníku 1950. Tak jsem se dostala k první indicii. U jména bylo totiž i datum úmrtí místo bydliště. Praha. A tak jsem si po maturitě (navzdory okolnostem složené) udělala výlet.

Na adrese bytu na Maltézském náměstí byla nyní kavárna Paris. Jenže v pátek nikdo přítomný o dávném nájemníkovi nic nevěděl. Můžu se prý ale zeptat ještě po víkendu, pana majitele. Avšak i v pondělí byl majitel stále nepřítomen a všechno se už zdálo ztracené, když jméno Ivana Šperlinga poznal člen personálu kavárny a zasadil tak další střípek do mé mozaiky. Kromě toho mi pan majitel později mailem zaslal adresu autorovy sestry (jediné žijící příbuzné) a telefonní číslo - všechno s platností více než dvacet let nazpět, kdy autor zemřel. Telefonní číslo, jak se ostatně dalo očekávat, nefungovalo, a tak následovala další cesta. Tentokrát do Havířova.

V jednom z největších veder předešlého léta nebyla cesta vlakem a bloumání po cizím městě ničím zvlášť příjemným. Samozřejmě jsem mohla jednoduše napsat dopis a počkat, jestli mi někdo odpoví, ale v zápalu objevování soukromého kousku historie se nedalo jen tak lehce sedět doma. Adresu jsem nakonec našla a jméno na zvonku bylo, ale bez odezvy. Naštěstí jsem se dostala k poštovním schránkám a mohla tam nechat vzkaz. A tady příběh mého pátrání v podstatě končí. Následoval telefonát, schůzka, rozhovor zodpovídající mé zvědavé otázky...a souhlas s publikací.

Tímto chci poděkovat: předně manželům Copovým a rodině paní Březinové, dále paní třídní profesorce Naděždě Hronové, lidem z kavárny Paris na Maltézském náměstí, panu Jindřichu Svobodovi, všem, kteří mi v průběhu nějak pomohli a v neposlední řadě rodičům, kteří trpělivě přihlíželi mým vedlejším zájmům v době maturitních příprav.

Eva Krejčí, 17. květen 2010


Ivan Šperling  9. 11. 1930 – 15. 7. 1987

Ivan Šperling se narodil v Přerově v rodině právníka. Už od dětství trpěl vážnými zdravotními problémy, což z něj vychovalo velmi klidné, hodné až zakřiknuté dítě. V roce 1932 se narodila jeho sestra Marta, s níž měl od dětství velice hezký vztah. V roce 1937 byl jeho otec přeložen do sudetského Hlučína, kde Ivan začal chodit do první třídy. O rok později byl Hlučín zabrán Němci a rodina se přestěhovala do Brna. Zde strávil Ivan celou válku, dokončil obecnou školu a byl přijat na osmileté gymnázium, přestože součástí přijímacích zkoušek byla také tělesná výchova. Po skončení 2. světové války v roce 1945 byl otec jmenován okresním hejtmanem v Hlučíně, celá rodina se proto vrátila do bývalého bydliště a Ivan zde pokračoval ve studiu na gymnáziu. Léta 1945-1948 byla asi nejhezčími léty jeho dětství a dospívání.

Po komunistickém puči  v únoru 1948 prožívala celá rodina velice složité období. Otec neprošel prověrkami komunistické strany, jako intelektuál byl potrestán akčním výborem a vyhozen ze zaměstnání. Poté ho akční výbor poslal do Olomouce, kde několik měsíců čekal, zda bude potrestán, nebo mu bude umožněno pracovat. Nakonec byl přidělen k Národnímu výboru v Olomouci, kde vykonával podřadnou úřednickou práci. Ivan i jeho sestra Marta přešli na Slovanské gymnázium v Olomouci. Prožívali složité období. Domácí prostředí gymnázia v Hlučíně nahradila velká škola v Olomouci. Nikdo nevěděl, zda otce nepotrestají ještě hůře.

V roce 1950 Ivan odmaturoval. Chtěl se věnovat pediatrii, jeho původ to však nedovoloval. Na přímluvu známého doktora byl přijat na Filosofickou fakultu Olomoucké univerzity, obor dějepis a dějiny umění, o nějž byl všeobecně malý zájem. Jeho sestra měla o dva roky později menší štěstí a směla vystudovat pouze zdravotnickou nástavbu.

Po dostudování univerzity, v roce 1955, se Ivanovým působištěm stal zámek Náměšť nad Oslavou, kde působil jako kastelán. Poté působil v Památkovém ústavu v Pardubicích a roku 1960 přesídlil do Památkového ústavu města Prahy, kde pracoval až do své smrti. I přesto, že obor, který vystudoval pro něj nebyl zpočátku jednoduchý, dokázal k němu najít lásku a byl v něm velice úspěšný. Napsal několik odborných statí a byl uznávaným odborníkem na barokní architekturu. Celý svůj dospělý život žil v Praze, navštěvoval své rodiče v Olomouci a sestru v Havířově. Nikdy se neoženil a neměl děti.

Ve volném čase sbíral grafiky a jiná umělecká díla. Zajímal se o vážnou hudbu a jeho knihovna by se rozsáhlostí a kvalitou nemusela stydět konkurovat i renomovaným ústavům.

Ivan Šperling trpěl mnoha zdravotními problémy, a i z těchto důvodů předčasně zemřel dne 15.7. 1987 ve svých 57 letech.

Přečtěte si deník Ivana Šperlinga