Václav Veber: Pakt. Sovětsko-nacistická jednání v prvních týdnech druhé světové války (Paměť a dějiny 3/2009)
Seznam významných výročí se zdá být nekonečný. Jistě k nim patří také 23. srpen 1939, kdy Ribbentrop a Molotov v Moskvě podepsali pověstný sovětsko-nacistický pakt o neútočení. Evropský parlament vyhlásil tento den významným dnem, připomínajícím spolupráci dvou totalitních režimů za účelem porážky evropské i světové demokracie. Málo se však ví, že je spojen ještě s dalšími dohodami a jednáními.

Witold Wasilewski: Sovětsko-německá spolupráce a katyňský zločin (Paměť a dějiny 4/2010)
Hlavním cílem této studie je podívat se blíže na údajný podíl Němců na vyvraždění důstojníků polské armády a dalších občanů Polské republiky příslušníky NKVD na základě rozhodnutí politického byra ÚV VKS(b) z 5. března 1940. Jako podíl chápu každou formu německé pomoci při přípravě a provedení zločinu, např. sovětské konzultace s německou stranou o způsobu uskutečnění operace „vyklizení“ v dubnu a květnu 1940 či informace o vyvraždění polských zajatců, které Rusové poskytli Němcům do přerušení vzájemných vztahů v červnu 1941. Předmětem mého zájmu je i možnost, že Němci získali informace o katyňském zločinu nebo o jeho klíčových momentech bez vědomí Rusů před německým úderem na SSSR v červnu 1941, tedy dlouho před oznámením katyňské senzace v Rádiu Berlín v dubnu roku 1943.

Michal Stehlík: Katyň 1943. Protektorátní propaganda, zákulisí a osudy českých svědků (Paměť a dějiny 4/2010)
Katyňský zločin sovětského režimu z dubna a května 1940 je dostatečně popsán v (především polské) historické literatuře po roce 1990. Likvidace polské národní elity v uniformách polské armády měla přitom své peripetie jak v samotném odhalení tohoto úděsného zločinu, tak v souvislostech mezinárodní politiky a následného období studené války. Zveřejnění nálezu masových hrobů v dubnu 1943 se tehdy neobešlo bez účasti některých osobností z Protektorátu Čechy a Morava ani bez masové propagandistické kampaně v protektorátním tisku a rozhlase. Díky některým dílčím studiím jsou tak poměrně dobře známy osudy a postoje patologa prof. Františka Hájka i spisovatele Františka Kožíka, kteří byli přímo konfrontováni se situací v katyňském lese.

Antoni Dudek: Krize komunistického systému v Polsku v 80. letech (Paměť a dějiny 3/2010)
Vlna stávek v létě 1980 a zrod Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita stály na počátku nejhlubšího stadia krize komunistického systému v Polsku, k jehož destabilizaci přispěl ekonomický propad narůstající od roku 1976. Vznik a více než roční legální působení Solidarity prosadily zásadní změny ve společenském vědomí. Ty už nebyla schopna pozměnit ani politika tzv. normalizace po zavedení stanného práva v prosinci 1981. Rozpad Solidarity a následné potlačení společenského odporu, který vyvrcholil demonstracemi 31. srpna 1982,1 nemohly zastavit hospodářské, společenské a politické procesy, jež přivedly systém Polské lidové republiky do stavu chronické krize a posléze – po změně mezinárodní situace – přispěly k jeho úpadku. Jaké faktory zde hrály roli?

Pavel Kugler: Osamělý protest v prosincové noci. Cesty politického myšlení „pokrokových“ katolíků v Polsku (Paměť a dějiny 4/2009)
Na konci roku 1981 Polská lidová republika (PLR) opět procházela vážnou politickou krizí, ze které se snažila vládnoucí Polská sjednocená dělnická strana (PSDS) nalézt východisko za pomoci jednání s opozičními silami v čele s odborovým hnutím Solidarita a představiteli polské katolické církve. Nakonec se PSDS rozhodla pro silové řešení situace a dne 13. prosince
v ranních hodinách vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski v televizním a rozhlasovém projevu výjimečný stav platný pro celou zemi. Tímto rozhodnutím byly pozastaveny veškeré reformy vedoucí k liberalizaci, Polsko se dostalo do mezinárodní izolace a o několik let byla prodloužena zřetelná stagnace komunistického režimu. Jedním z mála, kdo podle mnohých zachránil čest Poláků v této těžké chvíli, byl člen Státní rady Ryszard Reiff.

Filip Bloem: Mirosłav Jasiński, Česky jsem se učil v lese (Paměť a dějiny 3/2010)
S Mirosłavem Jasińským o modrých batozích, ženských hraničních kamenech a Polsko-československé solidaritě.
Znalec české undergroundové kultury, diplomat působící na polském velvyslanectví v České republice a dlouholetý ředitel Polského institutu v Praze; kontakty Mirosłava Jasińského s Českem jsou bohaté. Známý je především jako ústřední postava Polsko-československé solidarity (PČS), jedné z mála opravdu mezinárodních opozičních skupin ve východním bloku.

Petr Blažek: Snímky polské dekády. Příběh českého fotografa a jeho archivu (Paměť a dějiny 3/2010)
Ota Nepilý se poprvé dostal do Polska v létě 1981. Fascinovaně přihlížel vzepětí polské společnosti, které o několik měsíců později ukončil generál Wojciech Jaruzelski nastolením válečného stavu. Mladý fotograf se po jeho zrušení vracel do sousední země pravidelně. Účastnil se proslulých srazů hippies, které se vždy v srpnu konaly (a doposud konají) v rámci poutě do Čenstochové. V archivu se dochoval spis Státní bezpečnosti, v němž jsou jeho polské výpravy i snímky zmíněny.

Petr Blažek, Rudolf Vévoda – Ukázat celé panorama - rozhovor s Markem Lasotou a Tadeuszem Isakowiczem-Zaleským o zkoumání komunistické minulosti v Polsku (Paměť a dějiny 2/2008)
Rozhovor s Markem Lasotou a Tadeuszem Isakowiczem-Zaleským o zkoumání komunistické minulosti v Polsku
Ředitel krakovské pobočky Ústavu národní paměti historik Marek Lasota a katolický kněz Tadeusz Isakowicz-Zaleski v březnu letošního roku zavítali v doprovodu novináře Wojciecha Bonowicze do Prahy. Součástí jejich cesty byla například veřejná diskuse v Polském centru v Praze či setkání s pomocným pražským biskupem Václavem Malým. Během jejich návštěvy Ústavu pro studium totalitních režimů jsme s nimi hovořili o Ústavu národní paměti, lustracích duchovenstva, roce 1968 a ozbrojeném hnutí odporu v zakladatelském období komunistického režimu v Polsku.

Rudolf Vévoda: Za Leszkem Kołakowským (Paměť a dějiny 3/2009)
Byla to jedna z nemilých zpráv tohoto léta: odešel Leszek Kołakowski. Ačkoli se ztrátou osobnosti tohoto významu mizí i kus intelektuální pevniny, nelze se ubránit dojmu, že jeho nejednoduchý životní příběh dává smysl a že jeho dílo je zvláštním způsobem završené. Kým byl tento muž, jehož jméno po desetiletí vyvolávalo hněv mocenských elit, strážců doktríny a její čistoty, uvádělo do horečné aktivity bezpečnostní složky režimu a elektrizovalo stoupence demokratické opozice nejen v Polsku? Jeho životní cesta byla do určité míry typická pro osud jedné generace intelektuálů, ale zároveň se mu vymykala a svým významem jej přesahovala.