Tygr v Praze
Daniil Ivanovič Charms

Dlouho jsem si lámal hlavu
proč navštívil tygr Prahu
chvíli jsem si hlavu lámal
chvíli jsem se tomu chlámal

Vidět tygra na ulici
to je trochu na palici
vtom vítr náhle zašuměl
já zapomněl, co jsem chtěl
nikdo odpověď mi nedal

... a tak dál si lámu hlavu
proč navštívil tygr Prahu

přeložil Ondřej Mrázek

Osud si s básníkem, prozaikem a dramatikem Daniilem Ivanovičem Charmsem zahrál skutečně krutou hru – narodit se jinde, než právě v zemi, jež se měla zanedlouho stát Svazem sovětských socialistických republik, mohl prožít nejen klidným ale i daleko delší život, na druhou stranu, kdoví ale, zdali by pak psal tak, jako právě v dnes těžko představitelných podmínkách rudého teroru. Protože i v umělecké tvorbě a hlavně v jejích předpokladech platí přinejmenším částečně fyzikální zákon akce a reakce...
Můžeme tak Charmsovu tvorbu považovat za projev člověka duševně nemocného, můžeme ale použít i jiného označení, a vnímat Charmsovy texty jako projevy nemocné duše – ve výsledku to vyjde sice nastejno, je to však daleko výstižnější. Protože především zde byla nemocná doba, silně nemocná. Postižená epidemií zla, intolerance, krvavého a krutého násilí. Epidemií smrti. A vypůjčíme-li si, samozřejmě s notnou dávkou perversity, učení, jež bylo hlásáno za Charmsova života a jež stálo životy desítek miliónů občanů jeho rodné země, byla jeho tvorba prostě odrazem své doby. Tak nějak to přeci ve své teorii odrazu hlásal muž, který sice neměl žádné vlasy, o to však víc byl plný krvelačné nenávisti.
Je tedy pochopitelné, že Charmsovy texty byly taktéž vykloubené z normálu, že se v nich děly podivné věci, že často mívaly kruté konce, lidé – vlastně, byli to ještě lidé? – že se v nich chovali nepřirozeně, nepřiměřeně. Možná bláznivě, při pohledu zvenčí. A co při pohledu zevnitř? Můžeme se tak nad Charmsovými texty smát, až nám slzy potečou, ano, takové to jsou bejkárny a nonsensy. Spíš by ovšem při jejich četbě mělo člověka mrazit, protože tohle skutečně žádná sranda není. A hlavně: nebyla. A nejenom to, vše bylo, takříkajíc, natvrdo. Chci tím jen říct, že Charms do svých textů samozřejmě vkládal hodně fantazie, nevařil však z vody, vše mělo až příliš reálný základ.
Na jedno by se nad Charmsovými – ale nejenom jeho – texty nemělo zapomínat: ti lidé v tom skutečně žili. Byli nuceni žít, přežívat, v kulisách právě takových, jaké maloval Daniil Ivanovič Charms – byť byly malovány krví. A to téměř doslova...  

Narodil se v roce 1905 v Petrohradě jako Daniil Ivanovič Juvačov. Po otci zřejmě podědil literární sklony, ale nejen to – otec byl totiž, podle Charmsovy druhé ženy, „podivínský starý asketa, který neustále psal.“ Měl o čem, jakožto člen ilegálního důstojnického spolku Národovolci, který měl ve stanovách likvidaci cara, byl odsouzen k smrti, dostal ale milost a doživotí, ze kterého nakonec byla dlouhá léta v okovech na Sachalinu. Jak vidíme, již od narození to neměl mít Charms zrovna jednoduché, a to nejlepší – anebo nejhorší, jak se to vezme – mělo ještě přijít. Otcovy geny ovšem rozhodně nezakrněly...
Při studiích na gymnásiu, kde se obstojně naučil německy a anglicky si také vymyslel své umělecké jméno: spojením anglických slov „harm“ a „charm“, tedy ublížení, ale i zlo, a kouzlo či okouzlení. Dohromady Charms, okouzlující špatnost. Přesně v duchu svého nového jména pak pobuřoval své okolí různými provokacemi a originálními mystifikacemi. Zvláště poté, co byl po ročním pobytu na elektrotechnické fakultě vyhozen pro „nedostatečnou společenskou angažovanost“.
Rozhodne se tedy naplno věnovat literatuře, vstupuje do Svazu básníků a začíná publikovat. Hlavně ale spolu s básníky Alexandrem Vveděnským a dalšími zakládá v roce 1925 uměleckou skupinu, jíž se říká činari, seznamuje se s Kazimirem Malevičem a dalšími avantgardními umělci, v roce 1927 je u zrodu uměleckého Sdružení reálného umění Oberiu. Píše do dětských časopisů, honoráře ale nejsou nijak závratné a tak žije spíš na dluh, hladoví. Hlavně je ale Oberiu po ostré kritice stalinistů, kterým avantgardní umění moc nevonělo, zakázán a Charmsovi se dostává pozornosti tajné policie NKVD. Nebrání mu to ovšem v tom, aby navzdory sílícímu strachu a pocitu zmaru nedovedl k dokonalosti svou happeningovou „hru na nestvůry“. Po putykách a nádražích vyhledával ty největší exoty, vodil je na návštěvy, a sám také chodil v bizarních převlecích, s nalepeným plnovousem, lebkou na krku a démonickým výrazem strašil kolemjdoucí.
V prosinci 1931 je ovšem spolu s Vvěděnským zatčen a obviněn z toho, že „odvádí pozornost sovětských občanů od budování komunismu“. Stálo ho to půl roku kriminálu a jedenapůlroční vyhoštění do Kurska. Po návratu může psát jen texty pro děti, vše ostatní končí v šuplíku. Propadá depresím, jeho texty se stávají fantasmagorickým odrazem stalinské reality. Začíná válka a NKVD jej v srpnu 1941 opět zatýká, jako duševně nemocný je zbaven svéprávnosti. V únoru 1942 pak umírá, neví se ale přesně, kdy, kde a jak – možná umrzl při transportu vlakem do Novosibirska, možná vyčerpáním a hladem až tam.

Jeho rukopisy jsou zázračně zachráněny přítelem, který je v obleženém Leningradě odnesl po jeho zatčení z Charmsova bytu a bezpečně ukryl, aby se po válce, v 60. letech, dostaly do samizdatového oběhu a za perestrojky začaly i vycházet. Charms byl rehabilitován, život mu již ale ten kus papíru nevrátil.
Z hlediska literární teorie jej lze zařadit kamsi do nonsensové literatury, jeho texty ale mají daleko k nějaké hravosti či zaumnosti – o jejich autentičnosti jsem již ale mluvil. A možná ještě blíž měl spíše k dadaistům, zároveň zcela jistě předjímal absurdní texty takového Samuela Becketta. Takže, co říkáte třeba této miniatuře?
„Byl jednou jeden zrzavý člověk, který neměl oči ani uši. Neměl ani vlasy, takže zrzavý se mu říkalo jen ze zvyku. Mluvit nemohl, neboť neměl ústa. Nos také neměl. Neměl ani ruce ani nohy. A břicho neměl, a záda neměl, a páteř neměl, ba ani žádné vnitřnosti neměl. Neměl prostě vůbec nic! Takže se neví, o kom je řeč. Raději se už o něm nebudeme dál bavit.“ Ano, raději nemluvit, člověk jakoby neexistoval, nebyl. Ani to číslo ne...

„Zajímá mě jenom nesmysl. Jenom to, co nemá žádný praktický smysl. Zajímá mě život jen v jeho nevhodném či nejapném projevu. Hrdinství, patos, udatnost, morálka, hygiena, mravnost, pohnutí, náruživost – ta slova a city nenávidím,“ řekl, a jeho texty jsou toho důkazem. Důkazem o boji jednoho člověka s vražedně devastujícím prostředím.

A my si teď pustíme Charmsovu báseň Tygr v Praze, jak ji na své album Maska za maskou nahrála v roce 2009 kapela Plastic People of the Universe (hudba Josef Janíček).

Tento díl pořadu si můžete poslechnout v audio archivu Českého rozhlasu

Projekt Ro(c)k v poezii sleduje symbiózu rockové hudby a poezie. Poezií míníme skutečné básně, ne to, co je někdy označováno jako „rocková poezie“, tedy texty písní, blížící se, více či méně, poezii.
Zhudebňování poezie má v našich zemích tradici a věnovali se mu muzikanti z celého spektra populární hudby, od těch folkověji laděných přes ortodoxní rockery až k těm nejtvrdším a různým experimentům, nemluvě o tradici domácího undergroundu a písničkářích. Zaměřovat se ovšem pouze na domácí produkci by znamenalo připravit se o spoustu velice zajímavých adaptací světové poezie, klasické i současné – stejně jako u nás, i v zahraničí se jí totiž muzikanti rádi nechávali inspirovat.
Pořad připravuje po celý rok Josef Rauvolf, kterého známe zejména jako překladatele a vykladače anglicky psané, zejména americké literatury. Milovníci rockové hudby si také jistě vzpomenou na televizní seriál Bigbít, jehož byl spoluautorem a v němž šlo o podrobné dějiny rocku u nás, podílel se i na televizním cyklu Alternativní kultura. V programové řadě Důvěrná sdělení v každém desetiminutovém pořadu zazní jak samotná báseň (vždy česky),tak její zhudebněná verze, a samozřejmě v autorském komentáři příběh a dobové souvislosti básně, jejího zhudebnění, skupiny či sólisty, který ji interpretuje.

Cyklus Ro(c)k v poezii vysílá stanice Vltava každý všední den ve 13:30.