Ukázka z knihy: TAJOVSKÝ, Bohumil Vít, Aleš PALÁN a Jan PAULAS. Člověk musí hořeti: rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase a opatem želivského kláštera. Vyd. 1. Praha: Torst, 2001, s. 207–217. ISBN 80-721-5126-6.

Bohumil Vít Tajovský (3. 3. 1912 Klanečná – 11. 12. 1999 Želiv)

Co předcházelo vašemu zatčení?
Někdy v červnu 1949, na svátek Nejsvětější Trojice, se na Křemešníku konala tradiční pouť, které jsem se měl zúčastnit spolu s biskupem Josefem Hlouchem. Měl jsem tam mít pontifikální mši svatou a pan biskup kázá­ní. Pouť se konala vzápětí po vydání pastýřského listu, ve kterém biskupové odsoudili proticírkevní politiku státu. Když jsem šel ráno před odjezdem ze Želiva z modlitebního chóru na snídani, čekali na mě u vrátnice dva estébáci: „Pane opate, musíme vás nutně odvézt, potřebujeme s vámi mluvit.“ Namítl jsem, že mám mít na Křemešníku pouť. A oni tenkrát řekli větu, kterou jsem od nich později slyšel ještě mnohokrát: „To bude záležet na vás. Když budete pěkně mluvit, ještě vás tam sami dovezeme.“ Samozřejmě že k tomu nikdy nedošlo. Napřed mi řekli, že bude stačit, když pojedeme na obec­ní úřad, který sídlil v jedné želivské vilce. Jeli jsme ko­lem a já je upozorňoval: „Tady to je.“ Ale oni prohlásili: „Bude lepší, když pojedeme o kousek dál, protože toho bude potřeba probrat trochu víc.“ Vezli mě do Jihlavy, která byla v té době krajským městem. Přijeli jsme na náměstí a zajeli do uličky pod kostelem svatého Ignáce, kde sídlila vyšetřovna StB. A tak jsem se poprvé ocitl ve vyšetřovací vazbě.

Jak se k vám vyšetřovatelé chovali?
Jednali se mnou ještě poměrně slušně. Měl jsem za se­bou už několik protikomunistických kázání a byl jsem proti kolektivizaci venkova. Všechny tyto věci o mně už věděli. Znali i můj vzpomínaný projev při oslavách svaté­ho Vojtěcha.

Co od vás chtěli vědět?
Při výslechu se mě ptali, jak se stavím k pastýřskému listu nebo jak se dívám na skandál kolem odposlouchá­vání biskupské konference na Slovensku. Říkali také, že by bylo dobré, kdyby církev spolupracovala. Odpověděl jsem: „To záleží na vás. Musíte jí dát prostor a svobodné možnosti.“ Když jsem jim připomínal, že jsem měl být už dávno na pouti a že se lidé dozví, jak mi v tom zabránili, znovu mě ujišťovali: „Ne, nebojte se, my vás tam dovezeme, ještě tam můžete být.“ To byly ovšem jenom řečičky.

Jaký byl pravý důvod vašeho zadržení?
Sebrali mě právě kvůli pouti na Křemešníku; dozvěděli se, že tam mám sloužit mši svatou, a nechtěli, abych tam jel. Křemešnická pouť byla poměrně známá a komunisté jí chtěli využít pro své účely; drželi mě v Jihlavě, dokud neskončila. Pustili mě až po dvou dnech. Chtěl jsem, aby mě odvezli aspoň domů: „Když jste mě sem přivezli, tak mě zase vemte zpátky do Želiva.“ Odvětili, že nemají k dispozici žádné auto, a dodali: „Buďte rád, že jsme vás vůbec pustili.“ A měli pravdu: byl jsem rád. Zavolal jsem tedy do Humpolce panu primáři Richterovi, aby pro mě přijel autem a odvezl mě.

Jak dopadla křemešnická pout?
Než jsem odjel s estébáky do Jihlavy, stačil jsem ještě říct svému sekretáři pateru Burdovi, aby zatelefonoval panu biskupovi Hlouchovi a řekl mu: „Sebrali pana opa­ta, dejte si pozor, aby vás po cestě také nesebrali.“ Pan biskup proto nejel na Křemešník po hlavní silnici, kde ho čekali, ale dostal se tam vedlejšími cestami. Komunisté se pak velmi podivili, když se najednou zjevil na Křemeš­níku, ale tam už ho veřejně zadržet nemohli. Bylo to pro ně nepříjemné i proto, že jim tam už kázal nějaký komu­nistický kněz odněkud z Ostravska, kterého si sami při­vezli. Křemešnický duchovní správce však odmítl tohoto kněze pustit do kostela, a tak mu komunisté nechali při­stavit nákladní auto, na kterém mu zřídili kazatelnu. Od­tud lidem kázal. Dali mu tam dokonce i megafon, aby ho bylo dobře slyšet, ale lidé ho stejně neposlouchali. Hned poznali, že je to nějaká podivná akce. Když se pak objevil pan biskup Hlouch, mohla začít mše svatá v kostele a ko­munisté poznali, že neuspěli.

Zajímali se estébáci už nějak blíž o klášter?
Samozřejmě, udělali u nás dokonce dvě prohlídky. Poprvé ji navlékli na to, že se prý jedná o kontrolu bezpečnostních opatření kvůli ohni. Okresní úřad vydal totiž nařízení, že z důvodu opakovaných požárů budou po domech chodit komise a prohlížet, jestli jsou zvláště velké stavby zabez­pečeny proti ohni, jestli mají připravené nádoby s pískem a podobně. Všechny náležitosti jsme samozřejmě měli, ale už tehdy se vědělo, že účel podobných návštěv bývá jiný a že se takto komunisté snaží vnést do objektů zbraně. Také v klášteře hledali nějaké vhodné místo, kde by mohli zbraně ukrýt, aby nás pak obžalovali z jejich přechovává­ní. Říkal jsem tedy všem našim členům, aby dávali pozor a kdyby k nám přišel někdo cizí, aby s ním všude chodili. Při první prohlídce tedy komisi neustále doprovázel pan převor Vrbský, ale estébáci si aspoň vyhlédli vhodný úkryt. Pak přijeli podruhé, a to už mě rovnou zatkli.

V té době proletěla celou republikou zpráva o „číhošťském zázraku“. Sám jste se v této věci začal také angažovat. Jak jste tuto událost vnímal?
Musíme mluvit o takzvaném zázraku, protože nevíme, jak to ve skutečnosti bylo. Celá událost se měla stát třetí neděli adventní. Pan farář při svém kázání ukázal k hlav­nímu oltáři na svatostánek, na kterém stál kříž, a řekl: „To je naše spása! Tady se narodila spása pro nás, pro náš lepší život, a kdo má víru v Něho, toho bude chránit.“ Když ukázal na svatostánek, asi dvaadvacet lidí prý vidělo, jak se kříž najednou vychýlil z rovné polohy, naklonil se nalevo a pak zase napravo. Takto se prý pohnul asi třikrát a nakonec zůstal vychýlen ze své osy asi o pěta­čtyřicet stupňů. Normálně by se v této poloze musel svalit. Byl to běžný dřevěný kříž zasazený v kruhovém podstavci.

Jak jste se o takzvaném zázraku vůbec dozvěděl?
Události v Číhošti se staly 11. prosince 1949, ale já jsem se o nich poprvé dozvěděl až 5. ledna, protože jsem od Vánoc dával exercicie pro mládež na Svatém Kopečku u Olomouce, kde mají velký klášter sestry premonstrátky. Po skončení turnusů jsem se vracel do Želiva a chtěl jsem jet vlakem z Olomouce do Havlíčkova Brodu. Na nádraží v Olomouci jsem potkal doktora Burýška, svého bývalého profesora a vicerektora hradeckého semináře. Znali jsme se velmi dobře, také často pobýval u nás na Želivě. „Pane opate, prosím vás, co je to s Číhošti?“ hnal se ke mně. „Co by mělo být s Číhošti?“ divil jsem se. „Je tam přece pan farář Toufar, a pokud vím, vede si velmi dobře.“ „Copak vy nic nevíte o tom zázraku, který se tam stal?“ A já říkal: „Prosím vás, taková vesnička, jaký by se tam mohl stát zázrak?“ „Opravdu,“ dušoval se Burýšek, „prý se tam hýbal kříž a teď tam chodí procesí lidí. Jestli máte čas, až se vrátíte do Želiva, hned tam jeďte! Vyzkou­mejte, co se děje, a podejte mi o tom zprávu.“ Slíbil jsem, že to udělám. Ve vlaku jsem potom o celé věci hodně přemýšlel. Co se asi mohlo stát?
V Brodě na mě pak čekal jeden želivský spolubratr s autem a říkal: „Pane opate, zaplať Pán Bůh, že jste tady. U nás v klášteře se netrhnou telefony: ‚Je pan opat Tajovský doma? Co je s Číhošti?‘ My říkáme, že nic nevíme, ale všichni chtějí, abyste jim zavolal.“ Vrátil jsem se tedy do Želiva a po Třech králích, v sobotu 7. ledna odpoledne, jsem se rozhodl, že do Číhoště pojedu. Zavolal jsem panu primáři Richterovi, který měl o podobné úkazy z ná­boženského hlediska velký zájem, a jeli s námi ještě dva spolubratři – Nepomuk Pikl a Rafael Vosmík. Když jsme přijížděli k Číhošti, už zdálky bylo vidět řadu aut, která j stála před farou.

Patera Toufara jste znal už předtím?
Vždyť jsme byli spolužáky na brodském gymnáziu! Když v Brodě začal studovat, bylo mu už pětadvacet let. Jeho rodiče měli statek u Polné a nechtěli ho na studie pustit. Mysleli si, že když nemají žádné další děti, musí se Josef starat o hospodářství – měl být dědicem celého statku, jak to bývalo v selských rodinách zvykem. Pepík jejich přání ctil a na brodské gymnázium se přihlásil až po je­jich smrti. Když k nám přišel, bylo z toho opravdové pozdvižení. Byl jsem v sextě a vzpomínám, jaký to udělalo rozruch, když jsme se po prázdninách vrátili do lavic a profesoři nám oznámili, že do primy nastoupil žák, kte­rý je starší než všichni ostatní na škole. Vykulili jsme oči a ptali se, proč se učí tak pozdě. „Prý chce být knězem,“ řekl někdo. To mě zaujalo a brzy jsme se spolu seznámili.
Toufar byl velmi nadaný, takže za rok udělal dvě třídy a po prázdninách šel hned do tercie. V Brodě dokončil ještě kvartu, ale pak přestoupil do chotěbořského gym­názia. O Chotěboři se říkalo, že má druhořadé gymnázi­um, neboť studenti, kteří byli vyhozeni kvůli prospěchu z Brodu, odešli většinou právě tam. Toufar v té době vál­čil s „fiškusem“ Lebedou, naším profesorem na matema­tiku, ale s ním jsme válčili tak trochu všichni. Toufar ne­byl žádný technický typ a hodiny matematiky pro něj musely být hotové utrpení, protože když člověk neudělal „fiškusovi“ pořádně rys, hned ho považoval za méněcen­ného. Přesto si myslím, že Toufar neodešel z brodského gymnázia kvůli prospěchu, ale proto, že to měl z Chotěboře blíž do svého rodiště. V Chotěboři pak studia do­končil a šel na teologii do Hradce Králové, kde jsme se opět krátce setkali. Bylo to už po mém noviciátu, když jsem se na poslední rok vrátil do semináře.
První Toufarovo místo po vysvěcení byla Trhová Za­hrádka v ledečském okrese, z níž dnes zůstal jenom kos­tel. Vlastní obec byla zatopena, neboť voda ze Želivky už lidem v okolí nestačila a padlo rozhodnutí, že zde vznikne nová pomocná nádrž. Zahrádka patřila kdysi knížecímu rodu Přemyslovců a někteří z nich jsou v místním kostele také pochováni. Právě kvůli těmto hrobkám Přemyslovců nebylo dovoleno kostel zbourat a zatopit, ale byla kolem něho vybudována betonová kruhovitá zeď, aby tam nepro­nikala voda. Kostel pochází snad ze dvanáctého století a je zasvěcen svatému Vítu. Jelikož byla Zahrádka od Želiva jen kousek, často jsme se navštěvovali. Až ho v roce 1948 na nátlak místních komunistů přeložili do Číhoště – ko­munistům se totiž v Zahrádce nedařilo podchytit lidi, za­tímco Toufar byl v obci velmi oblíbený.

Jak vám Toufar líčil číhošťské události?
Když jsme dorazili na faru, hned nás přijal a já mu poví­dám: „Pepíku, vypravuj nám, co se tu vůbec stalo?“ Jenže on pořádně nic nevěděl. „Zázrak“ se měl odehrát na ranní mši, ale hned po ní jel Pepík ještě do jiné farnosti a o celé události se dozvěděl až večer od svých farníků. Přišli za ním a říkali: „Pane faráři, vy vůbec nevíte, že se vám hý­bal kříž a zůstal nakloněný?! Pohnul se, když jste na něj ukázal.“ Odpověděl jim: „Prosím vás, co blázníte? Kdo ví, co kdo viděl a jestli při tom nebyl trošku napitý.“ Pak si ale nechal pozvat svědky a oni mu na svou čest a víru písemně potvrdili, že viděli, jak se kříž hýbe. Šlo o lidi různého povolání a byl mezi nimi i jeden student, sextán, tedy člověk, který už jen tak nějakým báchorkám neuvě­ří. Je zajímavé, že lidé, kteří stáli na různých místech kos­tela, popisovali událost téměř shodně. Celý ten fascikl s výpověďmi svědků jsem dostal od Toufara k prostudování, ale při přepadení kláštera mi ho estébáci sebrali. Na základě výpovědí farníků pak Toufar požádal hradec­kého biskupa Píchu, aby na místo vyslal zvláštní komisi.

Jak jste na Toufarova slova reagoval?
Varoval jsem ho: „Pepíku, bud opatrný, nastává boj proti církvi. Mohla by to být nějaká záminka k tomu, aby tě mohli lapnout a uvěznit. Víš, že udělají z komára velblou­da.“ Toufar mi tehdy řekl: „Sám jsem to neviděl, tak co mi můžou udělat?“ „Ale můžou, můžou,“ odvětil jsem. „Jsi tady jednou farářem a dobře víš, jak to dneska chodí.“
Toufar se mi také svěřil, že lidé chtějí v kostele pořád něco fotografovat, a tak se domluvil s jedním fotografem z Čáslavi a nechal si u něj zhotovit několik stovek sním­ků kostela a oltáře s nakloněným křížkem. „Pepíku, Pe­píku, to nemáš dělat, vždyť tě ještě zavřou! Je to nebez­pečné,“ rozmlouval jsem mu to. „A co mám dělat, když to lidi chtějí? Já jim ty fotky dávám a nic za ně nechci, žádné peníze si neberu,“ hájil se Toufar. Po pádu komunismu jsem s oním fotografem dokonce mluvil. Vypravili jsme se za ním do Čáslavi, kde žil, a dozvěděli se, že ho za to focení komunisté také zavřeli.

Viděl jste onen „zázračný“ kříž?
Celá naše skupinka šla potom do kostela a nakloněný kříž jsme na vlastní oči viděli. I když samo hýbání kříže mohla být nějaká fantazie lidí, sám jsem viděl, že kříž byl natolik vychýlený, že by se za normálních okolností mu­sel svalit. Myslel jsem, že musí být k podstavci nějak při­pevněn, aby se mohl takto nakloněný udržet. Ke kříži, který byl umístěn na oltáři, se muselo po schůdkách a při své slabozrakosti jsem si na to netroufl. Vylezl tam tedy pan primář Richter, vzal kříž do rukou, prohlédl si ho a pak ho zase vrátil na místo. Jenže kříž zůstal opět na­kloněný. Když se ho snažil narovnat, pořád se nakláněl do stejného úhlu. To bylo opravdu zvláštní. Plocha na oltáři byla rovná, na ní byl umístěn dřevěný kruhový podstavec a kříž byl do něho jen zasazen. Všichni čtyři jsme se shodli na tom, že by měl podle fyzikálních zákonů spadnout. Ještě týž den jsme z Číhoště odjeli. Mluvil jsem později s několika lidmi, kteří viděli pohyb kříže na vlast­ní oči – byla mezi nimi i Toufarova neteř a hospodyně. Všichni si stáli za tím, že nejde o žádnou fantazii.

Co se s křížem nakonec stalo?
V číhošťském kostele jsou tři oltáře a na všech byly stej­né kříže, vysoké asi půl metru. Kříž na hlavním oltáři, který se měl pohybovat, je dnes bohužel nezvěstný. Se­brali ho estébáci a neví se, kde je. Po listopadu 1989 se celým číhošťským případem zabýval brodský školský inspektor Drašner, který o tom vydal také knížku. Od mi­nistra vnitra dostal dokonce povolení, že může pátrat v archivech a úřadovnách StB, ale o osudech kříže nic nezjistil. Možná, že ho tenkrát zničili. Na druhé straně estébáci bývali někdy pověrčiví a báli se zvěstí, že když někdo poškodí kříž, přijde později třeba o ruku. Je doce­la možné, že z něčeho takového mohli mít strach a kříž jenom ukryli. Obávám se, že se to už nedovíme.

Byla to tenkrát vaše jediná návštěva Číhoště?
Byl jsem tam ještě jednou 24. ledna 1950, když se u mě stavila učitelka náboženství z Dolní Cerekve a s ní jeden kněz z Pelhřimovska. Nabídli mi, jestli s nimi nechci jet do Číhoště, a tak jsme společně vyrazili. Nezjistili jsme ale nic nového – kříž byl pořád nakloněný. Farář Toufar mi však sdělil, že celou věc už vyšetřují estébáci a že také pan biskup Pícha má o případ velký zájem a chce ustano­vit „zázrakovou komisi“. Při této návštěvě jsem viděl Pe­píka Toufara naposledy.
Číhošťská událost se mezitím rychle rozkřikla. Byla to taková bomba, že do Číhoště začaly jezdit plné autobusy věřících. Přijela i spousta lidí z Prahy. Začalo se totiž vy­kládat, že když se kříž naklonil na západ, znamená to, že k nám od Západu přijde pomoc. Lidé v tom viděli zname­ní, že bude brzy konec komunismu. Tyto zvěsti komunis­tickou stranu asi hodně podráždily.
Do Číhoště přijel v přestrojení dokonce i chargé ďaffaires z papežské nunciatury Ottavio de Liva. Nuncius byl tehdy nemocný a pobýval mimo území Českosloven­ska, a tak místo něho u nás působil jeho zástupce de Liva.

K hýbání kříže došlo jen jednou?
Později se sice vyprávělo, že kříž se měl znovu pohnout při bohoslužbě na Boží hod vánoční, ale za touto zprávou stálo už málo lidí. Spíš se to připisovalo davové psychóze, kdy lidé vidí věci, které se ve skutečnosti nestaly. Pan biskup Pícha nakonec opravdu ustavil zvláštní komisi pro vyšetření celé záležitosti, do níž jsem byl také jmenován. Komise se ale už nestačila sejít.
Po Toufarově smrti, když byl v Číhošti ustanoven nový farář odněkud z Moravy, se prý v kostele stala další zá­hadná událost. Před oltářem najednou vzplál plamen. Podobných zpráv se objevilo hned několik Všechny tyto zvěsti jsou ovšem neověřené a člověk by je měl brát s velkou rezervou.

Když začaly do Číhoště proudit davy lidí, mohla v tom církev spatřovat i náboženskou posilu.
Pro věřící to určitá posila byla, ale co mohli dělat v Číhošti jiného, než vidět nakloněný kříž nebo mluvit s místními lidmi? Předpokládalo se, že po všech těch událostech za­čne být oblast kolem Číhoště nábožensky aktivnější, ale nestalo se tak. Až v devadesátých letech se v číhošťské farnosti přece jen probouzí náboženský život a probíhají tam smírné pobožnosti, na které přijíždí i hodně lidí z okolí.

Co si o číhošťských událostech myslíte vy?
Dodnes je to záhada. K nějakému pohybu kříže tam do­šlo, lidé si to jistě nevymysleli, ale musím přiznat, že jsem v těchto věcech trošku skeptický. I ve vězení někteří bra­tři říkali, že se jim v noci zjevila Panna Maria a sdělila jim, že nás třeba za týden pustí. Těmto řečem jsem nikdy nevě­řil. V těžké situaci hledá člověk všemožně útěchu a mnohé si vybájí – nerozezná pak zjevení od normálního snu.
Jisté je jedno: že mechanismus a lanko, pomocí kte­rých měl Toufar křížkem v kostele pohybovat, sestrojili estébáci. To, co bylo komunisty natočeno v propagan­distickém filmu nazvaném Běda tomu, skrze koho pohor­šení přichází, byla evidentní lež. Film chtěli původně na­točit přímo s paterem Toufarem, který měl před kamerou předvést, jak během kázání tahá za lanko a pohybuje kříž­kem. Když ho ale v noci 23. února tajně přivezli do Číhoště a v kostele oblékli do hábitu, vysílením omdlel. Měl za sebou už několik nelidských výslechů a zbývalo mu jen pár hodin života. Nakonec si kněžské šaty oblékl sám generální prokurátor Čížek, aby Toufara ve filmu hrál. Zajímavé je, že film se v ledečském a pelhřimovském okrese vůbec nesměl promítat. Kdyby ho totiž viděli míst­ní lidé, hned by si řekli, že celou machinaci s křížkem mají na svědomí estébáci. Pana faráře Toufara znali a věděli, že byl nešikovný a něco takového by ani sestro­jit neuměl. Ve filmu nebyly navíc dodrženy některé litur­gické zvyklosti: na svatostánku byly například položeny květiny, které měly zakrýt lanko a mechanismus pohybu­jící křížkem. Květiny se ale v adventu na oltář nedávají. Toufar tyto liturgické předpisy vždycky přesně dodržo­val. Dále byl na kazatelně položen misál, a ani to není správné, protože misál se na kazatelnu nikdy nenosí. Je to mešní kniha, která je po celou dobu na oltáři. Film na­konec komunisté raději sami stáhli. Viděl jsem ho poprvé až po pádu komunismu někdy v devadesátých letech.

V okolí Číhoště působila také „misionářka“ Libuše Adlerová, která rozhlašovala jakési mariánské posel­ství a založila dokonce hnutí.
Myslím, že působila hlavně někde v okolí Brna nebo na Moravě. Kvůli ní bylo zavřeno několik lidí, se kterými jsem se později setkal v Leopoldově. Dokonce byl kvůli ní vyšetřován i novoříšský opat Machalka. Vím o ní jenom to, že měla údajně nějaké vize do budouc­nosti, které ale s číhošťským případem neměly souvis­lost.