Putovaly zhruba měsíc, přes Karpaty až do volyňského Rovna, kde jim místní dohazovači nabídli ke koupi pozemky polského statkáře Kazimíra Slivinského v Malíně v Ostrožském okrese – za jeden morg (necelý hektar) zaplatili Češi dvacet rublů. Sedláci se pustili do práce – a tak se zrodil Český Malín, obec se vším všudy, se školou, obchody, řemeslníky, hasičským sborem.

Víc než šedesát let malínští budovali svá hospodářství, s ukrajinskými a polskými sousedy měli, jak by se dnes řeklo, korektní vztahy. Přečkali první světovou válku, kdy byli na několik let vyhnáni a jejich obec takřka zničena, přežívali i bídu sovětské a nacistické okupace.

Pak přišlo ráno 13. července 1943. Sedláci se po dvou dnech svátků chystali na pole, když do Českého Malína vpochodovala jednotka vojáků v německých uniformách. Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí. Zázrakem se zachránilo pár lidí, kteří brzy ráno odjeli na nákupy nebo uprchli ze skupiny, vytvořené proto, aby vrahům odvážela nakradené cennosti. V roce 2006 žilo posledních devět svědků malínského masakru – velké válečné vraždy Čechů. O tragédii dokázali mluvit čtyři: Josef Kechrt, Antonie Kechrtová, Antonín Činka a Josef Řepík...

Celý článek čtěte ZDE