Československé parlamentní volby 1920
Lišily se nějak současné volby od těch konaných v době první republiky? Za první republiky například platila volební povinnost, a občan, jenž se k volbám nedostavil, mohl počítat třeba s trestem několika dní vězení. Na první parlamentní volby v Československu, které se konaly v dubnu 1920, zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zaostřeno na moderní dějiny – Československé parlamentní volby 1920
Scénář pořadu.
Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího setkání s moderními dějinami. Dnes zaostříme na premiérové československé parlamentní volby z dubna 1920. Lišily se tehdejší volby od těch dnešních, nebo již tenkrát probíhal volební proces zhruba stejně jako dnes? I na tyto otázky se náš dnešní pořad pokusí odpovědět. Do února 1920 platila v Československu Prozatímní ústava, kterou přijal 13. listopadu 1918 Národní výbor, zárodečný orgán vznikajícího státu. Prozatímní ústava vytvářela instituce nové státní moci. Zákonodárnou moc vykonávalo takzvané Revoluční národní shromáždění. To rovněž volilo prezidenta a byla mu odpovědná vláda, jíž příslušela výkonná moc. Ustavilo se z Národního výboru kooptací poslanců politickými stranami. Poslanců bylo původně 256, ale tento počet rozšířila novela prozatímní ústavy na 270 hlavně o zástupce Slovenska.
Československo tudíž až do voleb z dubna 1920 nemělo demokraticky zvolený parlament – Revoluční národní shromáždění sestavily politické strany na základě posledních voleb do Říšské rady, tedy ještě předválečného rakouského parlamentu, z roku 1911. A právě toto nevolené shromáždění přijalo novou ústavu Československa. „Celého půl druhého roku od vzniku republiky zasedalo, rokovalo a usnášelo se jmenované revoluční Národní shromáždění a vydávalo zákon za zákonem. Byla to zvláštnost v Evropě: všechny ostatní státy již vykonaly volby, Československo jediné setrvávalo bez voleného parlamentu. Proč se tak stalo? Opakujme stručně, že vytvoření ústavy a některých jiných základních zákonů bylo pokládáno za úkol, který musí vykonat ještě revoluční sbor, poněvadž se nevěřilo v možnost dohody s rozkacenými Němci; československý národ vytvořil stát proti vůli Němců, musí tedy sám také položit jeho základy; pochybovalo se, že by Němci pomáhali klást základy dobré a že by jim prospěch státu ležel na srdci,“ objasňuje Ferdinand Peroutka v knize Budování státu. Příčiny opožděného konání parlamentních voleb však ležely též v komplikované mezinárodní situaci, kdy dlouho nebylo jasné, kudy přesně povedou hranice nového státu.
Spor o Těšínsko vedl až k ozbrojenému konfliktu s Polskem, o Slovensko se pak první republika na jaře a v létě 1919 střetla ve válce s bolševickou Maďarskou republikou rad. Ostatně, ani volby z roku 1920 se nekonaly na celém teritoriu československého státu. Neproběhly na územích, kde se měl ještě konat plebiscit o jejich připojení k Československu, což bylo Vitorazsko, Valticko, Těšínsko a území na Oravě a Spiši. Volby se také, a to kvůli složité bezpečnostní situaci, nekonaly na Podkarpatské Rusi, dodatečné volby se zde uskutečnily až v březnu 1924. „Z pramenů ale vyplývá, že se volby nekonaly ještě v obci Hloubětín (dnešní součást Prahy 9), protože tam byla vyhlášena zdravotní karanténa z důvodu epidemie příušnic,“ podotýká publikace Volby do zákonodárných orgánů Československa a České republiky 1920–2006, vydaná Českým statistickým úřadem. Nová ústava z roku 1920 zavedla dvoukomorový parlament neboli Národní shromáždění, jež se skládalo z Poslanecké sněmovny a Senátu. Dolní komora, Poslanecká sněmovna, měla 300 členů volených na 6 let. Aktivním volebním právem disponovali občané od 21 let, pasivním od 30 let, a to muži i ženy. Poslanecké sněmovně patřilo poslední slovo v zákonodárném procesu a jen jí byla odpovědná vláda.
Horní komora, Senát, čítala 150 členů volených na 8 let. Aktivním volebním právem do ní disponovali občané od 26 let, pasivním od 45 let. Čili, věkové limity opravňující volit nebo být volen byly vyšší než dnes. Do obou komor se volilo stejným, poměrným volebním systémem. Volební zákon oproti dnešku stanovoval přímo volební povinnost, tedy, každý volič se voleb musel zúčastnit. „Zproštěny této povinnosti jsou osoby starší 70 let, dále ti, kdož pro nemoc nebo tělesnou vadu se nemohou dostaviti k volebnímu osudí, kdož pro neodkladné povinnosti svého úřadu nebo povolání nemohou včas přijíti k volbě, kdož jsou v den volby vzdáleni od místa volby aspoň 100 kilometrů, konečně ti, kdož jsou zdrženi přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami,“ pravil příslušný zákon. Pokud se někdo bez zákonného důvodu k volbám nedostavil, nebo se sice dostavil, ale neprovedl volbu, mohl počítat i s trestem, o čemž svědčí dokument ministerstva vnitra z roku 1925, který cituje zmíněná publikace statistického úřadu: „Josef Čadílek ze Štarnova, soudní okres Olomouc, byl okresním soudem v Olomouci odsouzen k pokutě 500 Kč nebo k 25 dnům vězení za to, že se sice dostavil k volbám, ale odmítl odevzdat hlas s poukazem na to, že nezná všechny kandidáty na hlasovacím lístku, a tudíž jim nemůže v souladu se svým svědomím odevzdat svůj hlas.“ Nám ale nezbývá než vyhlásit pana Čadílka za vzorného voliče. Pokud by se jeho příkladem řídili všichni, a nutili tak politické strany k lepšímu výběru kandidátů a k prezentaci jejich osobností, možná bychom se vyhnuli řadě dnešních problémů.
Volby se dle ústavy konaly v neděli. V našem případě se volby do Poslanecké sněmovny konaly v neděli 18. dubna 1920, volby do Senátu o týden později, v neděli 25. dubna. Nedělní hlasování však mohlo pro některé voliče znamenat vážný problém. „Farář Československé církve Bratrské z Pusté Rybné byl odsouzen k pokutě 20 Kč nebo k jednomu dni vězení za to, že se v roce 1925 nedostavil k volbám, jelikož nechtěl porušit boží přikázání. Podle jeho vysvětlení je více poslouchat boha než lidi. Oním božím přikázáním je: ‚Pomni bys den sváteční světil,‘“ píše se též v publikaci o volbách vydané Českým statistickým úřadem. Volby z roku 1920 představovaly první parlamentní volby na našem území (a jedny z prvních na světě), kdy volební právo měly i ženy. Původní většinový volební systém z dob Rakouska-Uherska nahradil poměrný systém, který umožňoval snadnější kandidaturu menším stranám, a přispěl tak k roztříštění tehdejšího politického spektra. Území Československé republiky bylo rozděleno na 23 volebních krajů a v každém z nich se poměrným způsobem rozdělil zákonem stanovený počet mandátů. Žádná celostátní uzavírací klauzule neexistovala, a i proto v roce 1920 získalo mandáty v Poslanecké sněmovně hned 16 z celkového počtu 23 kandidujících stran. K velkému počtu stran přispěla i národnostní pestrost první republiky, přičemž zavedení celostátní klauzule by zejména některé strany národnostních menšin považovaly za diskriminující opatření.
Lidé tedy vhazovali do volební urny kandidátní listinu vybrané strany. Na rozdíl od současnosti nemohli volební lístek nijak upravovat, a tedy ani udělovat preferenční hlasy. Josef Čadílek, jehož jsme zde vyhlásili za vzorného voliče, tak ani neměl možnost zakroužkovat vybrané jedince, které by dejme tomu mohl znát. Vázané kandidátní listiny vyvolávaly pochopitelně odpor, leč politické strany nikdy nepřipustily, aby jim voliči do pořadí kandidátů zasahovali. A navíc, poslanci museli disciplinovaně hlasovat tak, jak stranická centrála pískala, jinak mohli o mandát přijít. V roce 1928 podal jistý Ladislav Kratochvíl z Kolína návrh na takřka revoluční změnu. Navrhl Ministerstvu vnitra, aby se pro hlasování a počítání hlasů používal mechanický volební aparát, který sestrojil. „Ve svém návrhu vyčíslil náklady na pořízení hlasovacích lístků a dokládal, že použitím jeho volebního aparátu, který bylo možné používat v neomezeném množství voleb, by se ušetřily značné prostředky, a také, že by jeho aparát velmi přispěl ke zrychlení zpracování výsledků. Takové ani jiné strojové zaznamenávání hlasů a výsledků hlasování ve volebních místnostech se však dosud nikdy na našem území nerealizovalo,“ konstatuje publikace Volby do zákonodárných orgánů Československa a České republiky.
Tehdejší doba byla rovněž érou masových a zpravidla stavovských stran. Politická strana reprezentovala určitou sociální skupinu, sociální demokracie dělníky, agrární strana sedláky, živnostenská strana živnostníky. Strany měly zpravidla mnohem početnější členskou základnu, než je tomu nyní, a byly pevně svázány s řadou přidružených organizací a institucí, s odbory, ženskými či vzdělávacími spolky, sportovními sdruženími i s hospodářskými jednotkami. Volební chování tak do značné míry předurčoval sociální stav voliče, neboť lidé tehdy více než dnes žili v určité sociální či sociálně-politické subkultuře. Dělník se sotva obešel bez svépomocných dělnických sdružení, jeho zájmy hájily odbory, sportovat chodil do dělnického klubu. Volba sociální demokracie pro něj tedy znamenala něco takřka automatického, pouze měl-li silnější vlastenecké cítění, mohl ještě uvažovat o hlasu pro národní socialisty. K éře masových stran neodmyslitelně patřil i stranický tisk. „Poněvadž šlo o věci tak velké a poněvadž volby byly vedeny také ve znamení podrážděných hmotných a stavovských potřeb, volební boj byl prudký a nelítostný, často zabíhal i do hnusností. Žurnalistika s radostí zavrhla všechno sebeovládání a psala způsobem nejzapálenějším. Strany, které ji za sebe posílaly do boje, varovaly se ji mírnit. Málokterá osobnost, stojící v popředí veřejného života, vyšla z této kampaně bez pošpinění. Rvavé pudy horlivě byly povzbuzovány. Krutě se bily i strany sobě nejbližší. Žádné stranické noviny se neucházely o cenu, která by mohla být udělena za svědomitost. Zato několik dosavadních rekordů ve spílání bylo jistě překonáno,“ líčí předvolební kampaň Ferdinand Peroutka. Politické strany též pouhé čtyři dny před volbami svrhly vládu, neboť všechny hodlaly v kampani finišovat z výhodnější opoziční role. Urputnost volebního zápasu posilovalo hlavní téma voleb: boj, jak uvádí Peroutka, mezi socialismem a nesocialismem.
„Pracující lide československý! První parlamentární volby v republice budou velikým změřením sil mezi kapitalismem a socialismem. Každý se musí rozhodnout, v kterém táboře je jeho místo. Volbou sociálních demokratů budete manifestovat pro velikou revoluci ruskou, pro vítězství ruského proletariátu a pro mír se sovětským Ruskem. Pozdravíte ten úžasný fakt, že tato největší a nejhlubší sociální revoluce lidských dějin se konsoliduje, že z jejích nesmírných bolestí vzchází slavné obrození všeho lidu ruského, že jako nové světlo světa rozplašuje temnoty reakce na celém světě a je strašlivým mementem pro všechny, kdož by chtěli vrhnout lidstvo zpět do galejí otroctví duševního i fyzického, v jehož pařeništích se zrodila světová válka...,“ apelovalo volební provolání sociální demokracie, tedy tehdejší vládní strany. Ta byla sice vnitřně rozdělena bojem mezi umírněným a radikálním křídlem, z něhož se nakonec v roce 1921 vyklubala Komunistická strana Československa, ale socializace výrobních prostředků patřila do programové výbavy strany jako celku.
A jak volby do Poslanecké sněmovny dopadly? Zvítězila Československá sociálně demokratická strana dělnická, jež celostátně získala přes 26 % hlasů, což znamenalo 74 mandátů. Druzí skončili lidovci s téměř dvanácti procenty, třetí němečtí sociální demokraté s jedenácti procenty, čtvrtí agrárníci s deseti procenty, nicméně po spojení s poslanci zvolenými za Slovenskou národní a rolnickou stranu čítal jejich poslanecký klub čtyřicet členů, a byl druhý největší. Pátí skončili českoslovenští národní socialisté, kteří obdrželi přes osm procent, a šestí národní demokraté s výsledkem něco přes šest procent. Karel Kramář, předseda strany a první československý premiér, tak zažil hořké zklamání – jeho straně nepomohla ani kandidatura spisovatele Aloise Jiráska, jenž se – byť osobně úspěšně – ucházel o křeslo v senátu. „Porážka národní demokracie dokázala, že voličstvo ve své většině odmítá nabízenou mu celonárodní linii a naléhá, aby řešeny byly otázky tříd a stavů, a že toho považuje za lepšího reprezentanta, kdo slibuje tak činit nesmiřitelněji,“ shrnuje v Budování státu Ferdinand Peroutka. Celkově však volby skončily remízou: socialistickým stranám všech národů a národností se nepodařilo dosáhnout nadpoloviční většiny v parlamentu: získaly 47,5 % hlasů, strany nesocialistické 52,5 %. Je ale otázkou, zda by se v roce 1920 vůbec vytvořila mnohonárodnostní socialistická vláda, i kdyby se levicovým stranám vedlo o něco lépe. Vlády se totiž až do poloviny dvacátých let sestavovaly pouze ze zástupců československých stran.
Po volbách z dubna 1920 se tak obnovila vláda takzvané rudozelené koalice, v níž hráli prim sociální demokraté a agrárníci. Ministerským předsedou se opět stal sociální demokrat Vlastimil Tusar, nicméně šlo o vládu menšinovou a i kvůli další radikalizaci a posilování bolševického křídla v sociální demokracii nevydržela dlouho – jen do září. První československý skutečně demokratický parlament pak v květnu opět zvolil T. G. Masaryka prezidentem. Nebylo to nutné, ústava nic takového nevyžadovala, ale Masaryk si to přál, neboť revoluční Národní shromáždění nepovažoval za plně demokraticky legitimní. Prezidentské volby však využili zástupci německých stran k vyjádření kritického postoje k československé republice. Ta je dodnes často idealizována, ba stavěna do kontrastu s přítomnými poměry. Při bližším ohledání však zjistíme, že k idealizaci první republiky moc důvodů neexistuje. Nyní jsou média přeci jen svobodnější, lidé mohou udělovat preferenční hlasy a nikdo je také netrestá, když se rozhodnou volby ignorovat. Člověk pouze nesmí čmárat po volebních plakátech. Snad Vás tento mírně optimistický závěr při dnešním znechucení z politiky alespoň trochu povzbudí. Písní „Electioneering“, tedy „Volební kampaň“ od britské skupiny Radiohead, se s Vámi, milí posluchači, ze studia Českého rozhlasu 6 pro dnešek loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu
Zaostřeno na Moderní dějiny
Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.
Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.
Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.
Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.
Související články
- Atentát na Aloise Rašína (24.12.2015)
- Šlechta v éře prvorepublikového Československa (1918–1938) (3.6.2014)
- Československo v letech 1918-1929 na stránkách normalizační učebnice dějepisu (24.11.2013)
- Parlamentní volby 26. května 1946 (1.10.2013)
- Památníček k Masarykovu dni čs. zahraničí z roku 1938 (18.5.2013)
- Upevnění hranic ČSR - pracovní list (15.4.2013)
- Upevnění hranic ČSR - vojenské konflikty let 1918-19 (11.4.2013)
- Československá ústava z roku 1920 (29.3.2013)
- Poslední volba T. G. Masaryka prezidentem (10.12.2012)
- Československo 20. let – II. část (11.10.2009)
- Československo 20. let – I. část (7.10.2009)