Československá ústava z roku 1920
Dne 29. února 1920, v přestupném dni přestupného roku, schválilo československé Národní shromáždění novou ústavu tehdy čerstvě existujícího státu. Jak probíhal proces schvalování a jak ústava upravovala pravomoci státních orgánů včetně úřadu prezidenta? Na to zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zaostřeno na moderní dějiny – Československá ústava z roku 1920
Scénář pořadu.
Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání pořadu Zaostřeno na moderní dějiny. Když se někdo narodí 29. února, považuje se to zpravidla za smůlu, protože může slavit narozeniny jen jednou za čtyři roky. Naproti tomu, pokud se dožije osmdesáti, může se v jistém smyslu pořád cítit na dvacet. Tento zvláštní den, 29. únor, má v rodném listu zapsána i Ústava první československé republiky, neboť byla, po náročném jednání, schválena Národním shromážděním v časných ranních hodinách 29. února 1920. Současná česká ústava se tou prvorepublikovou velmi inspirovala, takže ji lze stále považovat za mladici. Ale přestupný den přestupného roku je též hodně symbolické datum, neboť ústava měla stanovit základní pravidla nového státu. Do února 1920 platila takzvaná Prozatímní ústava, kterou přijal 13. listopadu 1918 Národní výbor, zárodečný orgán vznikajícího státu. Prozatímní ústava vytvářela instituce nové státní moci. Zákonodárnou moc vykonávalo takzvané Revoluční národní shromáždění. To rovněž volilo prezidenta a byla mu odpovědná vláda, jíž příslušela výkonná moc. Ustavilo se z Národního výboru kooptací poslanců politickými stranami. Poslanců bylo původně 256, ale tento počet rozšířila novela prozatímní ústavy na 270 hlavně ve prospěch zástupců Slovenska. Československo tudíž až do voleb z dubna 1920 nemělo demokraticky zvolený parlament – Revoluční národní shromáždění sestavily politické strany na základě posledních voleb do Říšské rady, tedy ještě předválečného rakouského parlamentu, z roku 1911. A právě toto nevolené shromáždění přijalo novou ústavu Československa.
„Konečně..., pravili si všichni, když v pátek 27. února 1920, za rok a čtyři měsíce po převratu, začalo revoluční Národní shromáždění jednat o ústavě. Důvody zdržení byly rozličné: od sváru stran a podivné neochoty vlády postavit se za ústavní předlohy až do oprávněného čekání na konec mírové konference, která v mírových smlouvách ukládala ústavě republiky určité závazky týkající se ochrany menšin a Podkarpatské Rusi,“ píše Ferdinand Peroutka v knize Budování státu a uvádí i další důvod zdržení. V kooptovaném shromáždění dosud chyběli zástupci německé menšiny, s nimiž se představitelé českých stran nechtěli o nové ústavě dohadovat. Ostatně, asi by se těžko shodli, neboť mezi hlavní politické otázky té doby patřily definice státního národa, jazykový zákon a postavení národnostních menšin v etnicky pestře složené republice. Ta, ač se pochopitelně vymezovala vůči Rakousku-Uhersku, představovala vlastně takové republikánské Rakousko-Uhersko v malém.
„My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje. Přitom my, národ Československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový,“ pravila preambule ústavy. Její text však dále hovoří pouze o občanech Československa, pojem „národ Československý“ blíže nedefinuje. Všeobecně se mělo za to, že československý národ prostě tvoří Češi a Slováci. Jedině tak, díky této konstrukci, se totiž ostatní menšiny, hlavně Němci a Maďaři, ocitly skutečně v menšině, neboť samotní Češi ve své republice tvořili maximálně padesát procent, reálně spíše o trošku méně. Proto tedy ona konstrukce o jednotném československém národě, která mu ostatně zhruba poskytovala ústavní většinu. Jednotlivcům sice ústava zaručovala na tehdejší dobu velmi vysoký standard lidských a občanských práv, a stejně tak garantovala i práva národnostních menšin, nicméně hlavně Němci si stěžovali, že jim jistá kolektivní práva chybí, a žehrali i na konkrétní praktické naplňování některých ústavou garantovaných práv. A ani valná část Slováků posléze nebyla se svým zahrnutím do konstruktu československého národa spokojena.
Ústavní výbor Národního shromáždění o ústavě jednal od podzimu 1919. Jeho předsedou byl sociální demokrat Alfréd Meissner, prvním místopředsedou agrárník František Hnídek, druhým národní demokrat a významný právní vědec a teoretik profesor František Weyr. Ústavní výbor si zvolil užší, tříčlenný komitét, který prováděl konečnou redakci textu a vyjednával o ní s politickými stranami. Tvořili ho ministr vnitra a předseda Agrární strany Antonín Švehla, zpravodaj ústavního výboru, právník František Bouček a přední český ústavní právník profesor Jiří Hoetzel, autor základního návrhu ústavního textu. Dle Ferdinanda Peroutky byl politickou duší celého ústavního jednání Antonín Švehla: „Osvědčil zde pracovitost, která překvapovala i imponovala. Proseděl v poradách s politiky většinu nocí únorových, k ránu se pak ještě scházíval s žurnalisty, jimž podával výklad. Postavil proti svářícím se stranám a proti vrtochům jednotlivců svou vytrvalost; zvolil si taktiku unavovací: odhodlal se – nevida jiného prostředku – vždy nejdéle nervově vydržet jednání a pak nakonec za obecné únavy zvítězit se svými požadavky. On a doktor Meissner, zástupci dvou největších stran, agrární a sociálně demokratické, byli politickými tvůrci ústavy: uzavřeli vřelý spolek zejména ku prosazení vázaných kandidátních listin.“ Jak však Peroutka podotýká, Švehla i Meissner se snažili o daleko širší kompromis, o shodu všech českých stran, aby se pak po nějakém přelivu voličské přízně nestalo, že nová vládní sestava zásadně změní základní principy státu. Což se jim do značné míry podařilo. Hlasování začalo 29. února v jednu ráno a dle Peroutky bylo „nejdelší, jaké zažila tato i budoucí prvorepublikové sněmovny“. Poslanci koalice museli údajně na znamení souhlasu vstát celkem sto pětapadesátkrát. Z toho bylo 105 hlasování svorných, ostatní byla bojovná, ovšem i v nich byl výsledek předem znám. Vládní koalice měla převahu a svůj návrh prosadila. „Každý je schopen přirovnat anglickou ústavu k anglickému parku a velebit pomalou rozvážnost, s jakou tam vyrůstala zřízení. Ústava československá ovšem spíše podobá se parku, založenému přes noc a na místě dříve prázdném; je nutno dovézt stromy i trávník a čekat, zda se kořeny uchytí. Nemohouc se opřít o vlastní živou ústavní tradici v národě, vznikla československá ústava zejména dvojím způsobem: nápodobou cizích vzorů a kompromisem mezi stranami,“ shrnuje výstižně Ferdinand Peroutka v knize Budování státu.
Jaké základní instituce ústava zřizovala? Moc zákonodárnou tvořilo dvoukomorové Národní shromáždění. Dolní komora, Poslanecká sněmovna, měla 300 členů volených na 6 let. Aktivním volebním právem disponovali občané od 21 let, pasivním od 30 let, a to muži i ženy. Poslanecké sněmovně patřilo poslední slovo v zákonodárném procesu a jen jí byla odpovědná vláda. Horní komora, Senát, čítala 150 členů volených na 8 let. Aktivním volebním právem do ní disponovali občané od 26 let, pasivním od 45 let. Čili, věkové limity opravňující volit nebo být volen byly o dost vyšší než dnes. Do obou komor se volilo stejným, poměrným volebním systémem. Volby se dle ústavy konaly v neděli. „Nikdy se však nepodařilo senátu nabýt nějakého významu. Tento jeho osud je dosti zřetelnou známkou, že tato instituce byla sem dosti náhodně přesazena z jiných poměrů a že všechny jiné živé síly pracovaly proti ní. Senát je významným politickým činitelem v oněch zemích, kde poslanci a senátoři nejsou svým stranám zavázáni naprostou poslušností a kde se tedy nemůže stát, aby strana svým reprezentantům nakázala naprosto stejné hlasování v obou sněmovnách,“ zdůrazňuje Ferdinand Peroutka. Současný český senát je sice volen jiným systémem a v jiném termínu než Poslanecká sněmovna, nicméně o svém významu i tak zatím většinu občanů příliš nepřesvědčil. Hlavním centrem výkonné moci první republiky byla sice vláda, my se však dnes, i vzhledem k letitým diskusím o postavení a volbě českého prezidenta, zaměříme na to, jak prvorepubliková ústava vymezovala úřad hlavy státu.
„Tož to ne,“ reagoval prý Tomáš Garrigue Masaryk v prosinci 1918 na minimum prezidentských pravomocí v navrhované prozatímní ústavě nového státu. Předáci politických stran pochopitelně inklinovali k posílení postavení parlamentu a k upozadění prezidenta do role symbolu bez reálné moci. Ostatně, odpovídalo to i dobovým trendům, kdy ústavy rodivších se demokracií zaváděly parlamentní systémy vlády. V nich roli hlavy státu plnil buď konstituční panovník, anebo zpravidla nepřímo volený prezident, jehož pravomoci však většinou skoro nestály za řeč. Ale T. G. Masaryk by nejraději zavedl prezidentský systém po americkém vzoru, v němž by si ministry do své vlády jmenoval sám, zatímco parlament by pouze projednával a schvaloval zákony. „Chce-li si naše republika dovoliti americký systém, chce-li, aby politiku dělal president, budu se proti tomu brániti jako proti největšímu neštěstí. Na tom stojím a s tím padám – pří vší loajálnosti a upřímném přátelství k Vám,“ napsal v únoru 1919 Masarykovi tehdejší ministerský předseda Karel Kramář. Masaryka dále „prosil a zaklínal“, aby „zůstal nad oblaky“, neboť: „Kdo u nás vstoupí trochu hlouběji do politického života, ten se tomu neubrání, že je poházen blátem a ztratí autoritu, které tolik potřebujeme.“ Masaryk se však s rolí pouhého symbolu nehodlal smířit. Prosadil si jisté navýšení pravomocí novelou prozatímní ústavy, a takto dosažený stav víceméně odrážela i ústava definitivní, přijatá v únoru 1920.
K nejvýznamnějším pravomocem prezidenta patřily tyto: jmenovat premiéra a členy vlády, účastnit se zasedání vlády či mu rovnou předsedat (i když bez hlasovacího práva), přednášet zprávy o stavu státu ve sněmovně a vetovat přijaté zákony, přičemž k přehlasování prezidentského veta ústava vyžadovala nadpoloviční většinu všech poslanců a senátorů v obou sněmovnách. „Formálně nejdůležitější se zdál – avšak v domácí politické konstelaci nakonec nebyl – jistý bič na parlament; hlava státu mohla sněmovnu rozpouštět, s výjimkou posledního půlroku svého funkčního období. Daleko významnější se v praxi ukázalo právo jmenovat členy vlády a určovat jejich počet,“ píše historik Antonín Klimek v knize Boj o Hrad. Podle něj ústava z 29. února 1920 a další zákony vytvořily pro výkon funkce hlavy státu hybrid. V zásadě vybavily prezidenta značně omezenými pravomocemi, ale ve skutečnosti, i díky vyvinutým zvykům, měl působnosti veliké. Hlavní právnický tvůrce ústavy profesor Hoetzel pojmenoval dle Klimka jádro problému následovně: „Kdyby se příslušné pasáže vypracovávaly jen pro Masaryka, neskrblilo by se pravomocemi, jenže ústava se musí tvořit s ohledem na to, že hlavou státu se může stát i člověk průměrný, egoistický, stranický.“ Prezident byl volen nepřímo, na společné schůzi obou komor parlamentu na sedm let. Jeho funkční období tedy trvalo o dva roky déle než dnes. S výjimkou Masaryka se nikdo nesměl stát prezidentem víc než dvakrát za sebou; mezi případnou druhou a třetí volbou téže osoby muselo uplynout sedm let.
Ústava z roku 1920 též – spíše po vzoru konstitučních monarchií – zakotvovala nezodpovědnost hlavy státu za činy ve výkonu funkce. Nutnost konkrétní zodpovědnosti řešilo ustanovení ústavy, podle nějž: „Jakýkoli presidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřebuje k své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády.“ Tedy kontrasignaci. A právě z toho řada autorů vyvozuje, že prvorepublikový prezident byl vlastně slabý. Z hlediska samotného textu ústavy ano. Ale, jak poznamenává Ferdinand Peroutka: „Ústava je podobna nádobě, do níž je možné nalít víno nebo vodu.“ A programový abstinent Masaryk do ní naléval hodně silné víno. Jeho přirozená autorita byla obrovská: „prezident Osvoboditel“, muž Prozřetelnosti, jenž přinesl porobenému národu suverenitu a státní samostatnost, mohl spoléhat, a také spoléhal, na mimoústavní procedury, na osobní vliv, na spřízněné či rovnou placené prohradní novináře i na činitele „hradních křídel“ politických stran, které si často zavazoval tak, že jim pomohl v nějaké „delikátní“ situaci, nezřídka i nemalým finančním příspěvkem. Často si také samotnou ústavu interpretoval dost volně, a nikdo si mu nedovolil příliš oponovat. Profesor Hoetzel si roku 1929 povzdechl: „To všecko se vysvětluje velikou úctou k prvnímu presidentovi, ale může znamenati nemilý prejudic pro jeho nástupce, jimž bude těžko dávati méně.“ Silné víno do ústavní nádoby nalévaly též politické strany, ačkoliv je ústavní text vůbec nezmiňoval. Reálně tedy první republika byla partitokracií zaštítěnou Masarykovou aureolou.
„Přehlížíme-li věci v celku, jsme puzeni říci, že systém vlády stran prokázal Československu více dobrého než zlého, i když si nezakrýváme nic ze stranické neušlechtilosti, kterou do veřejného života vnášel, a i když nezavíráme oči nad korupcí, jíž se proviňoval,“ shrnul ve třicátých letech v Budování státu Ferdinand Peroutka. Jakoby se od těch dob skoro nic nezměnilo. Ale přece jen, jedna věc ano: dnes se všeobecné mínění přiklání k závěru, že systém vlády stran prokazuje České republice více zlého než dobrého, neboť stranická neušlechtilost je nesnesitelná a do očí bijící korupce neúnosná. Což je dost varovný posun. Písní skupiny Kraussbery, výstižně shrnující podstatu všech prezidentských volebních kampaní, se s Vámi, milí posluchači, ze studia Českého rozhlasu 6 pro dnešek loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu
Zaostřeno na Moderní dějiny
Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.
Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.
Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.
Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.
Související články
- Šlechta v éře prvorepublikového Československa (1918–1938) (3.6.2014)
- Rozbor ústavy ČSR z pera Jana Matějky (1928) (23.3.2014)
- Československo v letech 1918-1929 na stránkách normalizační učebnice dějepisu (24.11.2013)
- Prozatímní ústava ze 13. listopadu 1918 (14.10.2013)
- Památníček k Masarykovu dni čs. zahraničí z roku 1938 (18.5.2013)
- Upevnění hranic ČSR - pracovní list (15.4.2013)
- Upevnění hranic ČSR - vojenské konflikty let 1918-19 (11.4.2013)
- Československé parlamentní volby 1920 (8.4.2013)
- Poslední volba T. G. Masaryka prezidentem (10.12.2012)
- Úmrtí T.G.M. ve fotografiích a textech z dobového tisku (27.9.2012)
- Neznámá Masarykova recenze Hitlerovy knihy Mein Kampf (29.11.2011)
- Soud Masarykův o bolševismu (24.11.2011)
- Československá kinematografie za první republiky (23.10.2011)
- Pracovní listy k prezentaci - Ústavní vývoj v českých zemích 1848-1992 (16.4.2011)
- Ústavní vývoj v českých zemích 1848 - 1992 (13.4.2011)
- Masarykův projev k desátému výročí republiky a úvahy o demokracii (18.11.2010)
- Češi za první světové války aneb Česká politika proti Masarykově odbojové akci (28.9.2010)
- Masarykovo memorandum britskému ministru zahraničních věcí E. Greyovi „Samostatné Čechy (23.9.2010)
- Memorandum sepsané R.W. Seton-Watsonem na základě rozhovoru s T.G. Masarykem v Rotterdamu (21.9.2010)
- Kramářova Ústava Slovanské říše (20.9.2010)
- Československo 20. let – II. část (11.10.2009)
- Československo 20. let – I. část (7.10.2009)