...Činnost ČNR se jistým způsobem stabilizovala s většinou důležitých kontaktů, když se rada usadila v posledním ze svých pěti útulků či spíše úkrytů, v policejních místnostech v Bartolomějské ulici. Povstání nebylo vlastně vyhlášeno, jeho vír do sebe postupně strhával víc a víc lidí a oblastí a zveřejnilo se před Prahou a před světem volání o pomoc, jež vysílal na sklonku dopoledne 5. května rozhlas. A ten pak v průběhu pěti dní a nocí jako srdce povstalecké Prahy systolami a diastolami stahoval a rozváděl krev do posledních bitev. Česká národní rada jím promlouvala do světa: svoje rozhodnutí, varování a pokyny zhuštěné na malé lístky papíru a šifrované příslušnými členy, zhusta mnou, posílala ze svého poschodí do podzemí důstojnické službě, ta je telefonovala rozhlasu a z něho šly do uší světa. Dolů je z mých rukou nosila po schodech moje žena, která byla od první chvíle stále se mnou. ČNR se tak málo starala o sebe samu, že jsme neměli zabezpečený přísun jídla ani pití. Žena si při dodávkách zpráv pro rozhlas všimla, že v důstojnických prostorách potraviny jsou, a tak tedy uchvátila vždy nějaké ty krajíčky chleba, řízky salámu a nějakou láhev vína. Vojenský štáb o to nezchudl a my civilisté jsme se zasytili. Po půlstoletí, jež v roce plném jubileí uplynulo od povstání, dostaly se mi mnou parafované lístky pro rozhlas do rukou: kolega ze Svazu spisovatelů, s nímž jsem se seznámil dlouho po válce, Evžen Hrych, objevil je doma jako pozůstalost po svém otci, důstojníkovi, který se povstalecké práce ve štábu v Bartolomějské účastnil.

Česká národní rada o povstání neusilovala, nevybízela k němu, ale když už tu bylo, musila se mu postavit v čelo. Vyřadila tím také jiné orgány s podobnými názvy a rozmanitými ambicemi, které se rychle utvořily. A v ní se zas brzy ukázalo, kdo je její skutečnou duší. Jestliže politická zaslepenost či u nás tak hojná závist Smrkovskému brzy vyčítala, že v ní měl nezřízený vliv, lze jednoduše podotknout: kdokoli mohl se uplatnit vedle něho, namísto něco, proti němu - kdyby se byl vyskytl. Já si z účastníků nedovedu na jeho místě nikoho představit. Prokázal nespornou velitelskou schopnost. Šel situaci zrovna vstříc, jako by byl měl řešení už připravena. V událostech, jež se valily, musil dělat rozhodnutí bez dlouhého rozmýšlení, a také je dělal. Především Pražák to brzy vytušil a přenechával mu, předseda místopředsedovi, univerzitní profesor dělnickému funkcionáři, pole. Právě tak ostatní povstalecké veličiny. V průběhu povstání docházelo k napětí v důsledku událostí, jak se politicky vyhrocovaly. Postup po zuby vyzbrojených nacistů k centru Prahy z vojenské slabosti povstání, příchod Vlasovců a složitost jednání s nimi, jak jejich přítomnost situaci zkomplikovala, problémy skryté v možnosti kapitulace nacistických vojsk a jednání s generálem Toussaintem o kapitulaci, to a mnohé další příčiny mohly proměnit napětí ve střety. Křehká jednota mohla utrpět trhliny a z jednoho centra v ČNR mohla ji ohrožovat už sama existence center dalších, důstojnicko-policejní složky či sítě dělnicko-odborářské, aparátu rozhlasového či tvořících se bojových ohnisek, jako např. na radnici. Vliv dostředivě působící složky stranické, jež se jako struktura mohla vedle vojenské uplatnit v celé rozloze povstaleckého města, mohl se zhodnotit jen za jedné podmínky - za disciplíny udržované autoritou hlavy. A v tom sehrál rozhodující úlohu právě Smrkovský, jak se krok za krokem vyjevovala jeho působnost zaměřená jen a jen ke zdaru povstání. Traduje se výrok Gottwaldův, že Smrkovský byl v mase odbojářů jako bomba v bedně se syrečky. Dokázal-li Stalinův chovanec takto zhodnotit Smrkovského roli, je možná pochopitelnější, proč jej tak čile odepsal v procesech, konaných po vůli Sovětů. Vždyť ty jej škrtly z politiky již ve známé nótě, odevzdané Zorinem Fierlingerovi měsíc po Pražském povstání...




Zdroj: L. Čivrný, Co se vejde do života, Praha 2000, s. 43-45, in: KVAČEK, R., KUKLÍK, J., MANDELOVÁ, H., PAŘÍZKOVÁ, I.(ed.), XX. století o sobě. Dějiny v dokumentech, Dialog, Liberec 2005.