Hosty slavnostního setkání v úvodu přivítal za PANT Petr Pánek, který zároveň představil členy výboru rozhodujícího o osobnostech laureátů. O paralelách v životech Ivana Binara a Jaromíra Šavrdy, jedněch z mála signatářů Charty 77 na Ostravsku, promluvil Petr Šimíček. Monika Horsáková představila jako překvapení pro laureáta rozhlasový pořad věnovaný oběma spisovatelům, který všichni hosté vzápětí vyslechli. Poté již Ivan Binar převzal z rukou Petra Pánka, Jiřího Gruntoráda a Tomáše Hradílka Cenu Jaromíra Šavrdy a pamětní diplom.

Přepisujeme zde také proslov, který přednesl Ivan Binar po udělení ceny:
Je dobře, že existuje Cena Jaromíra Šavrdy, čestného, charakterního, morálního, bezelstného a odvážného člověka. A že tuto cenu udílí Pant, občanské sdružení, jehož posláním je informovat veřejnost o lidských právech a jejich porušování, sdružení občanů, kteří pečují o vzdělávání mládeže v moderních dějinách v časovém úseku, který jsme prožili na vlastní kůži, který nás utvářel, jehož jsme byli součástí. A že se tato cena dává za svědectví o totalitě.
Musím se s vámi podělit o příběh z padesátých let, ze stavby mládeže, který mi vyprávěl Milan Schulz, tenkrát student filosofické fakulty University Karlovy, Šavrdův kolega. Když brigádníci z Prahy přijeli do Ostravy pomáhat s budováním Nové huti Klementa Gottwalda, student Jaromír Šavrda prohlásil: „Soudruzi, kam mě postavíte, tam budu stát!" - A skutečně, kam ho soudruzi postavili, tam stál a stál, ani se nehnul.
Po léta jsme s Jaromírem Šavrdou v jednom městě pod poklopem strachu prožívali dobu zlou a přitom vcelku přehlednou; bylo snadné rozpoznat, co je správné a co ne. Společnost byla srozumitelně rozdělena na oni a my: oni měli moc nad námi. Pravda a lež, dobro a zlo - jako v pohádce. Naše rozhodování ve věcech podstatných však takováto přehlednost neusnadňovala, důsledky mohly být fatální. Vyřčená pravda byla zločinem, po němž následoval trest. A kdo by chtěl být trestán... Mlčeti zlato. Někdy však dojde k situaci, kdy je třeba překonat strach a nemlčet. Jaromír Šavrda se rozhodl a nemlčel.
Dnes žijeme v demokracii, o níž jsme tenkrát snili a snad i něco pro to udělali, aby nastala. Trest za názory nám nehrozí, jenže my mnohdy nevíme, jak se zachovat; kde je dobro a kde zlo, kdo má pravdu a kdo lže. Jako by se vrátil strach, jako by nám stále dřímal pod kůží a čekal na svůj okamžik; jako bychom se bez něj nedokázali obejít. Všechno je to jakési rozplizlé, neuchopitelné, relativní. Černá není dost černou, bílá je čímsi ušpiněná. Jenže: máme-li se rozhodnout, vždycky, v každé době, musíme zvolit jenom jednu ze dvou možností: ano a nebo ne. I ve svobodě, v době nejasné, nejednoznačné, zrelativizované.
V totalitě byla reprezentace naší země samozvaná, schválená sovětským hegemonem, svoji dnešní reprezentaci jsme si demokraticky zvolili. To však neznamená, že jí starost o společnost svěřujeme beze zbytku, že mohou dělat, co se jim umane. A my, občané, že máme vystaráno a složíme ruce v klín. Veřejným prostoiem se potlouká osoba zvolená do nejvyšší funkce většinou, a přitom škodí: kazí morálku, porušuje zvyklosti a dobré mravy, dává špatný příklad dětem i dospělým, ničí jméno naší země ve světě. Růžky vystrkují všelijací populiste, nacisté, komunisté a totalisté, využívají dramatických světových událostí a straší, aby získali politické body. Zdá se, že z Ruska se opět klube Sovětský svaz lačný ovládnout co největší kus světa. A to bychom neměli připustit.
Obávám se, že strach na nás znovu útočí. Chce se mi však věřit, že nebude úspěšný jako v letech totality. Dá se mu čelit mnohem lépe než tenkrát. Čeho se vlastně bojíme: že přijdeme o práci, hladu, nesvobody, že nás někdo zabije... Nebo papírových tygrů, nafouklých bubáků?
Má generace v totalitě vyrostla, dospěla a dost dlouho žila na to, aby o ní mohla podat svědectví. V totalitě jsme nabyli převážnou část životních zkušeností, proto můžeme, musíme před ní varovat. A snad můžeme mladším poradit: rozhodujte se jednoznačně a nebojte se!
Děkuji za Cenu Jaromíra Šavrdy, která se udílí za svědectví o totalitě. Přijímám ji s rozechvěním a budu na ni pyšný. Chtěl bych ještě zmínit, že nejmíň půlka patří mé statečné ženě Jarce, se kterou už víc než půl století sdílím všecko dobré i zlé. Ještě jednou děkuji.

Ivan Binar
se narodil 25. června 1942 v Boskovicích. Po maturitě na jedenáctiletce v Opavě pracoval krátce jako pomocník na pitevně veterinárního výzkumného ústavu. Poté byl s obtížemi přijat na Pedagogický institut v Ostravě, kde absolvoval v roce 1963 v oborech český jazyk, dějepis a výtvarná výchova. Po vojně učil devět měsíců na devítiletce v Dolním Benešově, odkud odešel, dva měsíce byl korektorem v tiskárně, pak tři roky pedagogickým pracovníkem v ostravském Domě pionýrů a mládeže. V letech 1968 až 1971 byl redaktorem měsíčníku Tramp.

V únoru 1971 zatčen a obviněn podle paragrafu 100 1/c – tedy z pobuřování, z nepřátelství k socialistickému společenskému zřízení, jehož se měl dopustit tím, že účinkoval v muzikálu Syn pluku P. Podhrázkého, J. Fraise a E. Schiffauera v ostravském divadelním klubu Waterloo, že uveřejnil povídku Můj bratr Kain a že napsal divadelní hru O hostu a rybě, čímž vyjádřil svůj postoj k „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy. V procesu s deseti obžalovanými (kauza Podhrázký a spol.) byl Městským soudem v Ostravě v roce 1972 odsouzen ke dvanácti měsícům nepodmíněně. Trest si odpykal dílem v ostravské vazbě, zbytek v Plzni na Borech.

Mezi vazbou a výkonem trestu a po propuštění pracoval jako závozník u n. p. Bytostav, pak jako strojník v elektrárně Vítězný únor. V roce 1977, po podepsání Charty 77, se i s rodinou po nátlaku StB vystěhoval do Vídně. Zde pracoval jako restaurátor porcelánu a tlumočník. V roce 1983 byl zaměstnán rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a odstěhoval se do Mnichova. Spolu s rádiem poté přešel v roce 1994 i do Prahy.

První Binarovou publikovanou prózou byla mikropovídka Sny v láhvi v Mladém světě (1962), pak písňové texty pro ostravské Divadélko pod okapem v Repertoáru malé scény, povídky v Červeném květu, v brněnském Kurýru, v Sešitech pro mladou literaturu, pohádky v pořadu Hajaja pražského rozhlasu. Knižně debutoval v nakladatelství Profil v roce 1969 dílem Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá. Próza Kdo, co je pan Gabriel? vyšla v pražské edici Petlice v roce 1974, v torontském nakladatelství 68 Publishers pak v roce 1978 a německy v nakladatelství Ullstein v roce 1985. Román Rekonstrukce v pražské Expedici (1978) a německy opět u Ullsteinů (1985). V Mnichově vyšly Rozprava v krabici (1985) a Kytovna umění, další knihy už vyšly opět u nás: Den, kdy slétly vlaštovky (1990), Jeníkova práce (1996), S kouzelníkem do světa (1997), Ohrada (1997) a Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb S kolem kolem světa (2000), Kilo jablek pro krále (2003), Egonek na útěku a M-Mirek v pasti (2004), Bibiana píská na prsty (2009) a Králík Fiala (2011). Poslední dílo Jen šmouha po nebi z roku 2013 bylo nominováno na cenu Magnesia Litera.

„Ivan Binar svým beletristickým dílem reflektujícím dobu komunistického Československa, stejně jako svou bezprostřední samozřejmou účastí na studentských konferencích či vzdělávacích programech pro učitele, naplňuje zásadní zaměření této ceny – svědectví o totalitě,“ vysvětluje předseda PANTu Petr Pánek. Neméně důležitým rozměrem jeho nominace je rovněž skutečnost, že v prostředí „rudé“ normalizační Ostravy, kde bylo odvážných lidí v opozici pomálu, patřil právě Ivan Binar, stejně jako Jaromír Šavrda, k nemnoha signatářům Charty 77. „Ocenění je nejen uznáním Binarova statečného občanského postoje po okupaci roku 1968, jeho mnohovrstevnatého literárního díla, ale rovněž jeho činnosti v exilu a v rozhlasové stanici Svobodná Evropa,“ dodává další z členů PANTu, Petr Šimíček.

Cena Jaromíra Šavrdy
Občanské sdružení PANT uděluje tuto cenu za svědectví o totalitě od roku 2008. Ocenění připomíná spisovatele Jaromíra Šavrdu, těžce zkoušeného komunistickým režimem, a je každoročně udělováno osobnostem, které aktivně vydávají svědectví o době nesvobody a zločinech totalitních režimů. Cenu Jaromíra Šavrdy doposud obdrželi: Antonín Huvar (2008), Eva Vláhová (2009), Václav Havel (2010), František Zahrádka (2011), Luděk Eliáš (2012), Emilie Machálková (2013) a Vilém Prečan (2014).