Cena Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě
U příležitosti Dne lidských práv uděluje ostravský spolek PANT od roku 2008 Cenu Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě. Ocenění připomíná ostravského spisovatele Jaromíra Šavrdu, vydavatele samizdatové edice Libri prohibiti, signatáře Charty 77, jednoho z nemnoha statečných lidí, kteří v období normalizace vzdorovali tlaku moci v rudém kraji.
Neradostné poměry ve zkonsolidovaném státě zachycoval rovněž ve svém díle. Životní postoj a morální odkaz Jaromíra Šavrdy jsou i v dnešní společnosti stále aktuální. PANT zároveň usiluje o to, aby osudy a činy statečných a čestných lidí v období nesvobody za nacistické okupace i komunistické totality nebyly zapomenuty. Takových postojů a skutků si současná média všímají jen okrajově, jsou zpravidla překryty jinými současnými tématy. Udělení Ceny Jaromíra Šavrdy tedy každoročně připomíná důsledky ztráty svobody v životech konkrétních lidí, zároveň je však určena osobnostem, které aktivně vydávali a vydávají o době nesvobody či zločinech totalitních režimů svědectví.
Členy výboru udělujícího Cenu Jaromíra Šavrdy jsou signatáři Charty 77 a blízcí kolegové Jaromíra Šavrdy Dana Němcová, Tomáš Hradílek, Václav Malý, Jiří Gruntorád, předseda PANTu Petr Pánek a zakladatelka Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu Ilona Rozehnalová.
Od roku 2010 se cena uděluje v knihovně samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti v Praze.
Prvním laureátem Ceny Jaromíra Šavrdy se v roce 2008 stal papežský prelát ANTONÍN HUVAR (1922–2009). Po absolvování bohosloveckých studií působil ve Vizovicích, kde byl 26. září 1948 zatčen a jako jeden z prvních politických vězňů odsouzen na deset let. Prošel řadou komunistických převýchovných institucí, nelidských kriminálů, čtyři roky strávil v uranovém dole. Po propuštění byl zbaven státního souhlasu, ale přesto se věnoval práci s mládeží, publikoval prostřednictvím samizdatu a psal relace pro zahraniční rozhlas. V duchovní správě mohl opět působit až od roku 1967.
Druhou oceněnou byla roku 2009 dcera politického vězně z 50. let EVA VLÁHOVÁ (1943-2013). Dětství paní Evy bylo tedy poznamenáno bezprávím komunistického režimu. Otec se dostal do vězení, jí bylo v době tatínkova zatčení jedenáct let, sestru měla o čtyři roky starší. Její matka se pak léta starala sama o dvě dcery a babičku. Evin otec si odseděl šest let na Bytízu, v Leopoldově a na Pankráci. Eva byla dlouholetou předsedkyní občanského sdružení Dcery 50.let, které vzniklo v roce 1999 z podnětu Jany Švehlové, dcery bývalého letce RAF, který se dostal do komunistického vězení. Jeho hlavní náplní je shromažďování příběhů dětí, jejichž rodiče byli pronásledováni na základě komunistických zákonů.
Třetím nositelem ceny se stala v roce 2010 nejvýraznější osobnost českého politického i kulturního života 2. poloviny 20. století, VÁCLAV HAVEL (1936–2011). Od roku 1971 bylo jeho jméno uvedeno v tajných směrnicích mezi autory, jejichž knihy byly vyřazeny z knihoven a edičních plánů nakladatelství, a stejně jako Jaromír Šavrda byl i Václav Havel komunistickým režimem pronásledován a vězněn v 70. a 80. letech. Před památkou Jaromíra Šavrdy se sklonil hned 3. ledna 1990, kdy při návštěvě Ostravy položil květiny na jeho hrob. Rovněž propůjčil Jaromíru Šavrdovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka. „Ti chartisté, kteří nebyli v Praze, nestýkali se spolu navzájem a neměli to zázemí, tak ti strašně zkusili. Opravdu je třeba si historii osvěžovat, pamatovat, připomínat. To patří k naší identitě, znát vlastní minulost,“ uvedl při dvacátém výročí Šavrdovy smrti Václav Havel.
V roce 2011 obdržel cenu FRANTIŠEK ZAHRÁDKA (*1930), politický vězeň komunistického režimu. František byl v roce 1949 odsouzen na dvacet let za aktivní činnost ve skautském hnutí odporu proti novému režimu. Dvanáct roků strávil v uranových dolech, propuštěn byl v roce 1963. Později se zapojil do vzniku K 231 a stal se jeho tajemníkem. V roce 1990 založil pobočku Konfederace politických vězňů v Příbrami a podílel se na vybudování ojedinělé expozice Muzea III. odboje a Památníku obětem komunismu Vojna u Příbrami, jejichž posláním je shromažďovat a zveřejňovat doklady o zločinech komunismu a odboji proti němu.
Pátým laureátem se stal v roce 2012 divadelní a filmový herec, moderátor a publicista LUDĚK ELIÁŠ (*1923), který se k divadlu dostal paradoxně v terezínském ghettu. Byl tam, stejně jako desítky tisíc dalších Židů, deportován z obsazeného území Čech a Moravy (v únoru 1942). Odtamtud byl transportován do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde se stal číslem A 2026. Přežil Birkenau, Sachsenhausen, nálety i pochod smrti. Po válce působil v několika divadlech a v roce 1956 zakotvil natrvalo v Ostravě v divadle Petra Bezruče. Po okupaci 21. srpna 1968 se ve snaze o pravdivé informování veřejnosti ujal role televizního moderátora v improvizovaném studiu České televize a přímo se tak podílel na svobodném pookupačním vysílaní. Luděk Eliáš je ve svých téměř devadesáti letech neuvěřitelně činorodý, pravidelně navštěvuje střední školy a vypráví studentům své zážitky z doby války i pohnutých dní srpna 1968 a následné normalizace.
V roce 2013 obdržela cenu EMILIE MACHÁLKOVÁ, rozená Holomková (*1926), česká Romka, které se podařilo uniknout uvěznění v pracovním i koncentračním táboře. V necelých čtrnácti letech už musela pracovat v továrně a díky pomoci druhých dokázala se štěstím přežít. Z její širší rodiny zůstala kromě ní naživu jen její sestřenice, tehdy tříletá Růženka. Po válce se vdala a žila se svým mužem a dětmi spokojený a činorodý život. Dlouhá léta jezdila v rámci vzdělávacích programů Muzea romské kultury v Brně a Živé paměti o.p.s. na školy povídat studentům o svých zážitcích. Opakovaně poskytuje na téma rasové perzekuce rozhovory veřejnoprávním médiím.
Posedmé byla cena předána v roce 2014, laureátem se stal významný český historik VILÉM PREČAN (*1933). Za své postoje byl po roce 1968 pronásledován, trestně stíhán, propuštěn z Historického ústavu a pracoval jako topič, vrátný a šatnář. V roce 1976 se vystěhoval do Spolkové republiky Německo a pokračoval ve vědecké práci. Kromě toho ovšem pomáhal organizovat „disidentskou poštu“, udržoval pevné a trvalé spojení s československými disidenty a pomáhal při zveřejňování jejich textů. Zároveň se snažil co nejpečlivěji dokumentovat činnost československého disentu, zejména samizdaty, a v roce 1986 se stal vedoucím Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v Scheinfeldu-Schwarzenbergu. V roce 1990 se z exilu vrátil a stal se prvním ředitelem nově zřízeného Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
V roce 2015 byl oceněn spisovatel IVAN BINAR (*1942). V letech 1968 až 1971 byl redaktorem měsíčníku Tramp. V únoru 1971 byl zatčen a obviněn z pobuřování, z nepřátelství k socialistickému společenskému zřízení, jehož se měl dopustit tím, že účinkoval v muzikálu Syn pluku v ostravském divadelním klubu Waterloo, čímž vyjádřil svůj postoj k „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy. V procesu s deseti obžalovanými byl v roce 1972 odsouzen ke dvanácti měsícům nepodmíněně. Trest si odpykal dílem v ostravské vazbě, zbytek v Plzni na Borech. Mezi vazbou a výkonem trestu a po propuštění pracoval jako závozník u n. p. Bytostav, pak jako strojník v elektrárně Vítězný únor. V roce 1977, po podepsání Charty 77, se i s rodinou po nátlaku StB vystěhoval do Vídně. Zde pracoval jako restaurátor porcelánu a tlumočník. V roce 1983 byl zaměstnán rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a odstěhoval se do Mnichova. Spolu s rádiem poté přešel v roce 1994 i do Prahy.
Devátými laureáty ceny se roku 2016 stali ALICJA a ZBIGNIEW GLUZOVI, hlavní představitelé varšavské nevládní organizace Středisko Karta (Ośrodek Karta), které legálně působí od r. 1990. Oba od začátku 80. let pracovali v odborovém hnutí Solidarita a v lednu 1982 založili podzemní časopis Karta. Každý z nich vydal – nejprve v samizdatu – po pádu komunismu i „legálně" několik knih zabývajících se historií. Součástí střediska Karta je velmi rozsáhlý Východní archiv, který dokumentuje represe vůči polským občanům po sovětské okupaci v září 1939; mj. obsahuje mnoho poprvé nahraných výpovědí svědků historie. Počátky Východního archivu se datují do roku 1987. Středisko Karta (pojmenováno po Chratě 77) vydává od roku 1982 také čtvrtletník Karta, věnovaný událostem soudobých dějin.
Přečtěte si zamyšlení nad smrtí a odkazem Jaromíra Šavrdy, jehož autorem je novinář a signatář Charty 77 Jan Král.
O Jaromíru Šavrdovi čtěte také ZDE
Fotogalerii Jaromíra Šavrdy si prohlédněte ZDE
Filmovou vzpomínku jeho ženy Dolores si můžete spustit ZDE
Související články
- Blahopřání Jaromíra Šavrdy Jaroslavu Seifertovi k udělení Nobelovy ceny (8.2.2015)
- Spisovatel v normalizačním vězení – případ Jaromíra Šavrdy (2.1.2015)
- Dolores Šavrdová - Jaromír Šavrda ve vězení (19.10.2013)
- Dolores Šavrdová - domovní prohlídka (19.10.2013)
- Posledních pár lístků - samizdatové vydání básní Jaromíra Šavrdy (30.8.2012)
- Libri prohibiti Jaromíra Šavrdy (28.6.2012)
- Fotogalerie Jaromír Šavrda (1.1.2012)
- Fotogalerie Cena Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě pro Františka Zahrádku (28.11.2011)
- Cena Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě byla udělena Františku Zahrádkovi (27.11.2011)
- Svědomí Ostravy (10.9.2011)
- Osobnosti podporují výuku moderních dějin (1.3.2011)
- Záznam z předání ceny Jaromíra Šavrdy Václavu Havlovi (15.12.2010)
- Předání Ceny Jaromíra Šavrdy Václavu Havlovi (6.12.2010)
- Fotogalerie Cena Jaromíra Šavrdy pro Václava Havla (2.12.2010)
- Jaromír Šavrda - Svědomí Ostravy (19.9.2010)
- Přechodné adresy Jaromíra Šavrdy (28.6.2010)
- Ocenění činnosti a svědectví o totalitě pro Dcery 50. let (15.12.2009)
- Druhý ročník konference I mlčení je lež aneb jak učit o období komunismu (13.12.2009)