Dnes, včera jako vloni,
kouř tiše sedá na jabloni.
Na lávce leží košík bílý,
dívka si konví šátky bílí
a bratr píše úkoly,
a srdce ho láskou nebolí.
Ó jak je sladké sladce žít,
saze již padá na sešit.
Školáček píše do písanky,
pradlenka kropí na sasanky,
ó jak je sladké sladce žít,
saze již padá na sešit.

Již jsme si pustili báseň Elvíra z Hrabalovy první sbírky Etudy, napsané ještě před válkou, vydané však až v roce 1970. Ale není to vlastně údaj přesný, protože kniha Poupata, jež Etudy obsahovala, byla tehdy sice vytištěna, s nastupující normalizací ovšem přišel příkaz celý náklad zničit. Hrabal v knize Proluky ústy své ženy vzpomíná, jak byl svědkem tohoto čítankového příkladu bolševické kulturní politiky:
„A pak jednoho dne, kdy velice pršelo, nákladní auta svážela natřikrát Poupata, pršelo na ta Poupata, jeden ten náklad šel do Holešova, dva náklaďáky šly do papíren ve Štětí... zavolala jsem svého muže, který přijel kombíkem, stál tam v tom dešti, všichni viděli, jak byl můj muž v tom dešti zbědovaný, úředník, který vystoupil z toho druhého náklaďáku, stál v tom dešti, díval se na mého muže laureáta, který byl promočený, jako by spadl do řeky, a úředník pokrčil rameny a řekl, já za to nemůžu, kdyby to šlo, tak bych vám dal celý náklaďák těch Poupat... A já jsem pravila, ale jeden balíček mu dáme... A už odpoledne tam na Letné chodili po hospodách železničáři, pomocní dělníci z trati, měli plné aktovky Poupat, které ukradli z vagónů a prodávali je hostům pivnic za čtyři plzeňská piva, za dvanáctku, a můj muž si ve Formance na Letné koupil za čtyřicet piv deset Poupat,“ a dodává, jak mu ještě ten měsíc před Brnem dopravní policista při kontrole s úsměvem sděluje, že v Holešově vykradli vagón a Brno je plné Poupat, on že je má také. Zkrátka, alternativní formy knižní distribuce mají různé podoby. Pro zajímavost, Poupata se k čtenářům legálně dostala až v roce 1992.
Abych se ale vrátil k Hrabalově poesii, protože ta nás bude podvakráte zajímat – nejen, že Hrabal není zavedený jako básník. Zároveň by asi byla pro všechny, kteří Hrabalovi spílali „pivařu jeden nenachlastané,“ případně jej vinili z toho, že se „šestnáctiletá mládež kurví v bytech svých pracujících rodičů,“ velkým překvapením prozaikova výrazně lyrická nota. Zjevně ovšem autoři dopisů, které Hrabal sestavil do jednoho z textů své knihy Morytáty a legendy, nic jiného, zvláště pak jeho poesii, nečetli.  
Sbírka Etudy, vlastně básně v próze, to měla přitom těžké nejen v roce 1970, ale i po svém napsání v roce 1938. Hrabal, který knize Poupata přidal podtitul Křehké i rabijátské texty z let 1938 – 1952 věděl dobře, proč zmiňoval obě polohy své tvorby. Přitom, ačkoliv ta křehká se projevovala spíše v začátcích, a ta rabijátská později, po válce a v 50. letech, obě byly v jeho tvorbě přítomny po celou dobu. Poupata mají motto, které obě Hrabalovy polohy krásně ilustruje: „Kdysi jsem se domníval, že na rozbřesku jarních jiter ptáci vítají zpěvem příchod slunce a světla. Dneska vím, že těch několik jitřních minut křičí hrůzou ze světla.“
A v doslovu nad tím přemítá: „Je jen možno se ptát, jak z takových něžných začátků se lze dopracovat k tak dryáčnickým koncům? Co je oblouk od jinošsky naivních secesních básninek k tak jedovatým artefaktům? Jak je možná ta metamorfóza pasoucího se beránka ve vlka, který nejen trhá a kousá, co potká cestou, ale který nakonec pokousá i sám sebe? Já se tomu divím taky. Bude nutno hledat vysvětlení v místu odplutí. Zdá se mi, že opravdu jsem žil jen v tom nymburském pivovaře se štěpnicí za humny a u řeky. Tady jsem žil nekonfliktní život mezi sněním, platonickým milováním, studentskou pijatykou, nekonečnými procházkami v barvě růžové a zlaté. A ve vytržení jsem psal to, co jsem ‘cítil’. Za léta, když jsem přinesl podstatnou část Etud ke Kamilu Bednářovi, řekl mi o textech, že to vydat nelze, že je to opožděný měkký surrealismus. To samé řekl i Teige. Když jsme vyšli od pana Teigeho s Karlem Maryskem, jehož sbírky básní Teige zhodnotil přibližně stejně tak, přiběhl veliký pes a položil nám k nohám králičí obrácenou, vycpanou kůži, plnou červnů. Spatřovali jsme v tom objektivní náhodu směřující k ponuré věštbě, týkající se našich veršů. Ale nepřestali jsme psát! Naopak.“
Sbírku Etudy psal v době, kdy byl podle svých slov stále zamilován, oddával se snění i dlouhým procházkám podél Labe, nepřekvapí tedy její výrazně lyrický ráz, sám mluvil o impresionismu. Čteme zde takové poetisující obrazy jako v básni Klid: „Stříbrné mléko krajem měsíc rozlil a užaslá stezka mokvala vřesovím jak zející rána. Za vsí, sám a sám, potůček okouzlen vzlyká v závoji únavy a z dlouhé chvíle si přesýpá zelené oblázky na stehnech olší.“ V básni Hřbitov se ale projevuje již zmíněná polarita: „Za záchodem čerstvě natřeným karbolovým mořidlem spí andělé a rakve proslintané kyselinou času v krajkoví...“
Mluvil jsem o Hrabalově zamilovanosti, v jeho dopisech najdeme takovéto věty: „Válka nás stejně jednou skosí, tak proto žij jako slunce a miluj jako měsíc. Poněvadž nakonec není nic jiného na světě než láska a ten kdo ji nás učí a nám ji dává,“ v jiném dopise píše: „Jediná Ty ještě víš, že Bludný Holanďan se loudá loubím. Jediná Ty ještě znáš, že cokoliv máš a cokoliv vlastníš hned ztraceno je, není-li v srdci láska.“
Odraz lásky najdeme i v básni, jež se původně jmenuje V zahradě, si poslechneme z alba Vlky  bratislavské skupiny Tornádo Lou z roku 1996. Již v prvních svou verších slyšíme cosi jako varování, že není vše tak nevinné, čisté: „Dnes, včera jako vloni, / kouř tiše sedá na jabloni,“ po verších plných idylického jasu a naznačeného citu Hrabal předvídá, že bolesti lásky jsou již za dveřmi: nic netušícího bratra, píšícího si úkoly, tedy školáka, srdce ještě nebolí – jak sladké je tedy žít. Ovšem, saze již padá na sešit, na bílou, čistou stránku. A podobně jako Kainarovu chlapečkovi, i jemu to již začalo...   

Tento díl pořadu si můžete poslechnout v audio archivu Českého rozhlasu

Projekt Ro(c)k v poezii sleduje symbiózu rockové hudby a poezie. Poezií míníme skutečné básně, ne to, co je někdy označováno jako „rocková poezie“, tedy texty písní, blížící se, více či méně, poezii.
Zhudebňování poezie má v našich zemích tradici a věnovali se mu muzikanti z celého spektra populární hudby, od těch folkověji laděných přes ortodoxní rockery až k těm nejtvrdším a různým experimentům, nemluvě o tradici domácího undergroundu a písničkářích. Zaměřovat se ovšem pouze na domácí produkci by znamenalo připravit se o spoustu velice zajímavých adaptací světové poezie, klasické i současné – stejně jako u nás, i v zahraničí se jí totiž muzikanti rádi nechávali inspirovat.
Pořad připravuje po celý rok Josef Rauvolf, kterého známe zejména jako překladatele a vykladače anglicky psané, zejména americké literatury. Milovníci rockové hudby si také jistě vzpomenou na televizní seriál Bigbít, jehož byl spoluautorem a v němž šlo o podrobné dějiny rocku u nás, podílel se i na televizním cyklu Alternativní kultura. V programové řadě Důvěrná sdělení v každém desetiminutovém pořadu zazní jak samotná báseň (vždy česky),tak její zhudebněná verze, a samozřejmě v autorském komentáři příběh a dobové souvislosti básně, jejího zhudebnění, skupiny či sólisty, který ji interpretuje.

Cyklus Ro(c)k v poezii vysílá stanice Vltava každý všední den ve 13:30.