Moderní-Dějiny.cz

Bitva u Poltavy: prokletí roku 1709

Publikováno: 4.8.2014, Aktualizováno: 12.8.2014 07:15

Zdánlivě se až příliš vzdálíme zaměření našeho portálu, neboť zaostříme na bitvu u Poltavy z roku 1709. „Cožpak to jsou už moderní dějiny?“, mohou mnozí z Vás namítnout. Avšak podíváme-li se blíže na bitevní pole a důsledky onoho střetnutí, zjistíme, že málokterá bitva měla tak fatální dopady pro 19. a 20. století. Její důsledky vlastně přetrvávají i do dnešní doby. 

Bitva u Poltavy: prokletí roku 1709

Zaostřeno na moderní dějiny – Bitva u Poltavy: prokletí roku 1709
Scénář pořadu

Osudovým důsledkům poltavské bitvy pro Polsko se v textu, příznačně nazvaném „Prokletí roku 1709“, věnuje Dariusz Gawin, vědecký pracovník Institutu filozofie a sociologie Polské akademie věd a zástupce ředitele Muzea Varšavského povstání. Původně vyšel v polském deníku Rzeczpospolita, v českém překladu pak v antologii současného polského politického myšlení, kterou pod názvem Pravým okem v roce 2010 vydalo brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury. Gawin si v této eseji klade otázku, co je to vlastně skutečná státní suverenita, kdy ji Polsko začalo ztrácet a za jakých podmínek lze o obnově plné státní suverenity hovořit. Všeobecně se za konec historické polské státnosti považuje rok 1795, kdy je po třetím dělení Polska mezi Prusko, Rusko a habsburskou monarchii polský stát na více jak sto let vymazán z mapy. Gawin však s tímto výkladem polemizuje: „Já bych to posunul. Kapitola dějin, kterou naše generace nyní ukončuje, nezačala v době záborů, nýbrž v době severní války. A momentem, na který bychom se měli odvolávat, není rok 1795, nýbrž rok 1709. V roce 1989 jsme získali naději na konečné uzavření epochy, která začala v roce 1709. Mám zde na mysli bitvu u Poltavy; po vítězství v ní vykročilo Rusko na cestu k ovládnutí Polska. Polsko ztratilo suverenitu právě tehdy, v roce 1709. Proces úpadku Polska totiž trval několik generací. A než Polsko ztratilo nezávislost, ztratilo nejprve suverenitu – a to fakticky v důsledku severní války. Tento proces trval do roku 1795. Dělení Polska byla traumatem, který utvářel všechny další generace Poláků. Snažili se poradit si s ním reformami, povstáními, organickou prací i návrhy duchovní a civilizační obrody, jaké předložila koncem 19. století národní demokracie. V naší generaci tato debata nabyla podobu sporu o modernizaci. Jejím nástrojem je stát, který jsme získali v roce 1989. Všechny spory o lustrace, o vtah ke komunistické Polské lidové republice a o transformaci je potřeba vidět v této perspektivě. Protože spor o modernizaci je sporem o to, jak vybudovat prosperující Polsko, rozvinutou civilizaci – to je zřejmé. Avšak skrytým, podvědomým základem všech těchto sporů je přesvědčení, že by Poláci měli vybudovat nezávislý stát tak, aby vyřešili problém, který se od roku 1709 nepodařilo vyřešit žádné polské generaci. I generace, jež se může pochlubit největším úspěchem, generace Druhé polské republiky čili generace Dmowského a Piłsudského, vybudovala nezávislý stát, který vydržel jen dvě desetiletí.“

Pokud tedy, dle Gawina, v roce 1709 vznikl problém, který se od oněch dávných dob nepodařilo uspokojivě vyřešit žádné polské generaci, tím spíše je třeba zaměřit na něj pozornost. Nejprve si však musíme alespoň stručně říci, co se tehdy vlastně stalo. Bitva u Poltavy byla rozhodující a největší bitvou Severní války. Ruská vojska vedená carem Petrem Velikým zde 8. července (dle juliánského kalendáře 27. června) 1709 s velkou převahou porazila švédská vojska, v jejichž čele stál švédský král Karel XII. a maršál Carl Gustaf Rehnskiöld. Severní válka mezi Ruskem, Dánskem, Polskem a Saskem na jedné straně a Švédskem na straně druhé začala již roku 1700.
30. listopadu 1700 utrpěla ruská vojska porážku v bitvě u Narvy a Rusko se nadlouho z bojových akcí stáhlo. Car Petr I. však zahájil modernizaci, a to jak ve výzbroji, tak i v taktice vedení boje. V srpnu roku 1707 zahájil švédský král Karel XII. pozvolné tažení do Ruska; později se k němu přidal ukrajinský hejtman Ivan Mazepa se svými kozáky pod příslibem ukrajinské nezávislosti. Švédové byli nuceni přezimovat a zakoušeli veškeré obtíže ruské zimy. V červnu 1709 začal Karel obléhat Poltavu. Při bitvě na řece Vorskla byl Karel postřelen a velení převzal polní maršál Rehnskiöld. Mezitím se car vydal Poltavě na pomoc. Tentokrát už Rusové byli zkušenější než u Narvy a měli větší šance na vítězství; jejich vojáci dorazili včas a na sever od Poltavy vybudovali opevněný tábor. V noci na 8. července 1709 se začali Švédové připravovat k útoku. Za úsvitu zaútočili na ruské pevnůstky, z nichž některé obsadili. Začal tuhý boj, v němž však byli Švédové na hlavu poraženi. Ztratili okolo 10 000 mužů; Král Karel XII. uprchl za pomoci Ivana Mazepy do tehdy turecké pevnosti ve městě Bendery (to dnes leží v Moldavsku). Severní válka skončila roku 1721 porážkou Švédska.

V Poltavě, dnes jednom z oblastních měst Ukrajiny, byl zřízen památník a muzeum poltavské bitvy. V ukrajinštině a ruštině se vžilo rčení „dopadl jak Švédové u Poltavy“, podobné českému „jak sedláci u Chlumce“. Bitva u Poltavy znamenala přelom v celé Severní válce: Rusko získalo převahu nad Švédskem a stalo se tak skutečnou evropskou velmocí, zatímco Švédsko po století, kdy výrazně určovalo evropské dějiny, čekal úpadek. Bitva u Poltavy byla vedle bitvy u Kircholmu nejhorší porážkou švédských dějin. Z Ruska se tedy právě tehdy stala opravdová velmoc. Ostatně, o významu celé události hodně napoví samotný zeměpis. Poltava totiž leží na východní Ukrajině až za Dněprem, nedaleko hranic současného Ruska. Tak daleko poté pronikli už jenom Napoleon a Adolf Hitler, přičemž oba na to pak trpce doplatili. Zeměpis však pomohl i poraženým Švédům. Přestali být velmocí, která mimochodem ohrožovala polskou samostatnost před Ruskem, takže v době Severní války stálo Polsko převážně na ruské straně. Geografické postavení však Švédsku umožňovalo vyhnout se přímé účasti v evropských konfliktech.

Švédové si tak státní samostatnost uchovali. Na rozdíl od Poláků, kteří se pak stali dalším cílem carských mocenských ambicí. Bitva u Poltavy též pohřbila naděje na zrod nějaké formy ukrajinské státnosti. Již jsme řekli, že švédskému králi Karlu XII. pomohl od Poltavy utéci ukrajinský hejtman Ivan Mazepa. Ivan Stepanovyč Mazepa žil v letech 1639 – 1709. Do dějin vešel především jako účastník Severní války, ve které se po zklamání v imperialistické politice cara Petra I. přidal na stranu protiruské koalice, vedené Karlem XII. Po porážce koalice u Poltavy se uchýlil pod ochranu Turků, avšak krátce na to zemřel. Kulturním odkazem doby Ivana Mazepy je řada především církevních staveb ve stylu tzv. ukrajinského baroka, které Mazepa osobně financoval. Mazepovi se přisuzuje rovněž autorství několika dochovaných milostných básní. Mazepovy snahy o nezávislost Ukrajiny a jeho dohoda se Švédy nutně musely být Petrem I. vnímány jako zrada. Na osobní rozkaz Petra I. byla proto na Mazepu uvalená církevní klatba, tzv. anathema, která je Ruskou pravoslavnou církví a Ukrajinskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchátu dodržovaná dodnes. Osobnost a život Ivana Mazepy inspirovaly řádu umělců, jako například Lorda Byrona, Victora Huga, Julia Slowackého, Alexandra Puškina nebo Ference Liszta. Z našich pak Josefa Václava Friče, který této tragické osobnosti ukrajinských dějin věnoval hru nazvanou lapidárně Ivan Mazepa. Hra pochází z roku 1865 a líčí Mazepu jako politika vnitřně rozervaného potřebou neustálého lstivého manévrování mezi protichůdnými zájmy okolních mocností: Ruska, Polska i Švédska.

„Bych spasil kraj, to ranou jistou, jedinou –
musel sem dlouho s těmi vrahy hrát,
být s hady lstným, a s draky ukrutným –
tyranům otrokem, otrokům tyran sám!“

Pronáší Mazepa ve Fričově dramatu. Jeho dilema je vskutku strašlivé. S carem sice sdílí pravoslavnou víru, avšak car je tyran, který nepřeje ukrajinské svobodě. Švédský král má kromě vlastních mocenských ambicí další vadu – je luterán. Co to znamenalo pro tehdejší Ukrajince, nám prozradí další ukázka z Fričovy hry:

„Mějte v paměti, že král
ten hlavou luteránů; nejlitější vrah
všech pravoslavných, s latiníky co
nám přišel hubit lid i víru.
Znám, ho, znám – to pravý ancikrist.“

No a latiníci neboli katolíci či též „papeženci“, to jsou Poláci, tehdy ovládající dnešní západní Ukrajinu. Historické vztahy mezi Poláky a Ukrajinci rozhodně nebyly ideální. Kromě polských mocenských ambicí tu existoval i rozpor náboženský. Vylíčí nám ho ukázka ze známé povídky Nikolaje Vasiljeviče Gogola Taras Bulba. V ní se kozáci nejprve chystají k výpravě proti Tatarům, zcela však obrátí směr chystaného tažení, když se od zbídačeného a potrhaného druha, jenž s vypětím všech sil dorazí na Záporožskou Síč, tedy do centra kozáctva, dozvědí, že v Poláky ovládané části Ukrajiny se dějí hrozné věci: „Takové teď nastaly časy, že už ani svaté chrámy nejsou naše. Židé je teď mají v pachtu. A jestliže židu předem nezaplatíš, tak už ani mši svatou sloužit nemůžeš. A jestliže psovský žid neučiní předem znamení svou nečistou rukou na posvátném chlebu velikonočním, pak už ani chleby světit nesmíš. ... Polští katoličtí kněží jezdí teď po celé Ukrajině v taratajkách. Zlo není v tom, že jezdí v taratajkách, ale v tom, že do nich nezapřahují koně, nýbrž jednoduše pravoslavné křesťany. ... Už prý si židovky šijí sukně z říz našich popů. Vidíte, jaké věci se dějí na Ukrajině, pánové!“

Na vysvětlenou nejprve dodejme, že taratajka znamená dvoukolový vůz. Kozáci se pak přirozeně rozhodnou dát Polákům co proto. Ale nejprve to schytají Židé v samotné Síči, na něž kozáci ihned uspořádají pogrom. Taras Bulba, byť antisemita jak poleno, při něm zachrání Žida jménem Jankel, a když se posléze potřebuje dostat tajně do Varšavy, Jankela vyhledá, aby mu pomohl. Gogolův popis Jankela si však s ničím nezadá s tou nejhorší nacistickou propagandou: „Stal se již zatím zdejším nájemcem a krčmářem; všecky okolní pány a šlechtice dostal již ponenáhlu do svých spárů, vysál z nich pomaloučku skoro všechny peníze a zanechal již zjevné stopy své židovské přítomnosti v tomto kraji. Do vzdálenosti tří mil na kteroukoliv stranu ani jedna chalupa nebyla celá: vše se bořilo a rozpadalo, vše se propíjelo a zbývala jen bída a hadry; celý kraj zpustl jak po požáru nebo po moru. A kdyby zde Jankel zůstal ještě deset let, vydrancoval by podle všeho celé vojvodství. Taras vešel do světnice. Žid se modlil a ve svém dost ušpiněném rubáši se právě obrátil, aby si naposled odplivl, jak to žádalo jeho náboženství, když tu jeho oči spatřily Bulbu stojícího za ním. Především skočily židovi do očí dva tisíce dukátů, které byly vypsány na Tarasovu hlavu; ale zastyděl se za svou ziskuchtivost a snažil se potlačit v sobě věčnou myšlenku na zlato, která jako červ prolézá duši židovu.“

Z ukázky je patrné, že hlavním prokletím, a to nejen oněch časů, byl antisemitismus. Ten sdílely všechny takzvaně křesťanské strany konfliktu, o němž je náš dnešní pořad. Poláci, západní utlačovatelé, jsou pak v Gogolově podání sice udatní válečníci, ale jejich vzezření v Tarasi Bulbovi líčí takto: „Polští kavalíři, druh druha sličnější, stáli na valu. Jejich měděné přilbice zářily jako slunce, ozdobeny pery jak labuť bílými. Jiní měli na hlavách lehké čepičky růžové i blankytné s dýnky ohnutými na stranu. ... Někteří měli šavle a zbraně bohatě vykládané, za které draho platívali polští páni – a mnoho bylo všelijaké parády. V popředí stál nadutě buždanovský plukovník v červené čapce ozdobené zlatem. Plukovník byl objemný, byl vyšší a tlustší než všichni ostatní a jen taktak se vešel do svého širokého, drahého kaftanu.“ Inu, blahobytný, rozmařilý a prohnilý Západ. Oproti tomu: „Kozáci se neradi bohatě šňořili do boje; měli jen prosté drátěné košile a krzna a zdaleka se černaly a červenaly jejich černé beraní čepice s červenými svršky.“ Děj Gogolovy povídky se odehrává ještě před Poltavou. Vyšla však více jak sto let po ní, v roce 1835, ovšem Gogol byl, i pod nátlakem úřadů, přinucen novelu přepracovat. I české překlady tudíž vycházejí z verze z roku 1842, kterou autor přizpůsobil oficiální carské linii výkladu dějin. O ukrajinské identitě však nejlépe vypovídá postava jejího autora. Nikolaj Vasiljevič Gogol se sice narodil na dnešní Ukrajině, u Poltavy, byl potomkem kozáků, avšak psal rusky a je dnes pokládán za jednoho z největších ruských spisovatelů.

Tato nejasná identita, která mísí ukrajinské s ruským, je však typická i pro mnoho obyvatel dnešní Ukrajiny. Ta je sice formálně nezávislým státem, avšak o její skutečné suverenitě lze úspěšně pochybovat. Nejen kvůli neujasněnému národnímu vědomí či přetrvávajícím náboženským rozkolům, ale i kvůli slabosti ekonomiky a nedostatku vlastních přírodních zdrojů. I proto Dariusz Gawin v závěru své eseje píše: „Použil jsem zde analogie s 18. stoletím. Je pro mne překvapivé, jak dnes polský osud opakuje Ukrajina. Tato sousední země leží mezi despotickým Východem a chladným a egoistickým racionalismem Západu, který tvrdí, že na Ukrajině je chaos, že Ukrajinci na to nestačí, že si vstup do Evropy nezasluhují, že mají špatné tradice a kulturu a že se Ukrajina nehodí do jeho geopolitických strategií. Ale problém tkví v podstatě v tom, jestli může Evropa klidně přihlížet pokusům připravit Ukrajince o šanci na svobodu. Je to stejná historie, jaká u nás začala v roce 1709. Pro nás to tehdy dopadlo špatně a teď to může špatně dopadnout pro Ukrajince.“

Jedna dávná bitva či geopolitická krátkozrakost určitých mocenských center může mít vskutku fatální důsledky a ovlivňovat tak dění i po staletích. Avšak dnes jsme si ukázali také to, že hlavním prokletím národů střední a východní Evropy nebyla jedna Švédy prohraná bitva, ale vzájemné nesváry, které byly zapříčiněny jak hlubokými kulturními a náboženskými rozdíly, tak mocenskými ambicemi. A pokud se tyto kulturní a historické přehrady nepočnou trpělivě odstraňovat, nepomůže Polákům, Ukrajincům a ani nám, Čechům, ani deset vyhraných velkých bitev. Rozloučíme se však vesele a tak trochu i s Gogolem. „Oksanina píseň“ v podání zpěvačky Ani Lorak, což je taková ukrajinská Lucie Bílá, totiž pochází z televizního zpracování Gogolových Večerů na samotě u Dikaňky. Na moderní dějiny zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT