Měl ale tento čin z 27. května 1942 pro Československo vůbec nějaký smysl a význam nebo to bylo  s ohledem na kruté následky jen zbytečné mrhání životy obyvatel protektorátu? Lze jednoduše konstatovat, že to byl hrdinský čin a nepoložit si tyto otázky? Nezapomeňme na Lidice a Ležáky a tisíce popravených vlastenců. Nemáme na mysli zkreslující komunistickou propagandu v bývalém Československu, nýbrž vážně položené otázky a námitky hrdinů československého protinacistického odboje. V hledání odpovdí na tyto otázky jsme oslovili dva historiky – Jana B. Uhlíře z Prahy a Martina D. Browna z Londýna.

V čem podle vás spočíval hlavní význam atentátu na Reinharda Heydricha?
Jan B. Uhlíř: Šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) představoval de facto třetího muže Třetí říše a hlavního architekta holocaustu. Jeho smrtí bylo Německo nesporně významně oslabeno. K atentátu došlo v Praze a otázka znovuobnovení Československa v předmnichovských hranicích se stala znovu otázkou mezinárodní a ne pouze zbožným přáním vlastenců doma a politické reprezentace a vojáků v zahraničí. Reinhard Heydrich se stal nejvýše postaveným nacistickým činitelem, který podlehl následkům atentátu.

Martin D. Brown: Význam atentátu byl trojí. Za prvé – vysoce postavená veličina v nacistické hierarchii byla zabita při provádění své práce v okupované Evropě. Tento čin ukázal, že spojenecký odpor mohl zasáhnout nacistické funkcionáře na kterémkoliv místě. Úřady v Berlíně byly podle všeho Heydrichovou smrtí skutečně šokovány. Za druhé: ukázalo se, že v okupovaném Československu byl odpor, který dokazoval, že místní obyvatelstvo není zcela pasivní. Za třetí - spolu s pozdějšími vítězstvími  u Tobruku a Stalingradu atentát znamenal začátek úspěšné strategie Spojenců, která se nakonec proměnila v jejich vítězství.

Můžete uvést argumenty, proč mělo smysl tuto akci podniknout?
J.B.U.: Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich byl spolu se státním tajemníkem v Úřadu říšského protektora Karlem H. Frankem jedním z možných cílů desantu Anthropoid, jehož úkolem bylo podniknout „…sabotážní nebo teroristickou akci tak účinnou, aby měla patřičný ohlas jak doma, tak za hranicemi Československé republiky.“ Atentát a následně prolité potoky české krve (včetně masakrů v Lidicích a Ležácích), zásadním způsobem urychlily oduznání Mnichova ze strany Velké Británie a Francie. Současně bylo zcela vyvráceno tvrzení německé propagandy, která uváděla, že Češi jsou v protektorátu spokojeni a nemyslí na nic jiného než na to, jak svou pilnou prací přispět k vítězství Velkoněmecké říše.

M.D.B.:  Tady existují zde dva pohledy.  Jeden z hlediska prozatímní československé vlády v exilu a druhý - postoj britský. Edvard Beneš chtěl dokázat Moskvě, že odpor v protektorátu byl aktivní a užitečný a současně nabádat Londýn a Washington, aby exilovou  vládu plně uznaly . Z tohoto pohledu byl úspěšný v obou směrech. I když  odplata v protektorátu byla dalekosáhlá a krutá. Jinou otázkou zůstává, proč Britové podporovali atentát. Z dokumentů vyplývá,  že SOE (Special Operations Executive  - Oddělení pro zvláštní operace) bylo znepokojeno tím, že Heydrich měl být brzy přesunut do okupované Francie a pracovat tam na demontáží místního hnutí odporu. Tudíž se v SOE snažili, aby byl zlikvidován, stejně jako chtěli podporovat aktivnější odpor v Protektorátu. Těchto cílů bylo rovněž dosaženo, i když v delším časovém horizontu se nacistům západně orientovaný odpor podařilo zničit. Atentát měl tedy především politický důvod.

Setkal jste se při svém bádání s postoji odbojářů nebo zpravodajců, kteří varovali před uskutečněním atentátu?  
J.B.U.: Domácí odboj nebezpečí krvavé odvety předpokládal, v názoru na atentát však nebyl jednotný. Radikálové považovali Heydrichovu smrt za nutnou a dokonce potřebnou – podle hesla „oko za oko, zub za zub“. Zásadně proti atentátu byl např. jeden z předních představitelů sokolského odboje, Ladislav Vaněk. Podobně se k němu stavěl, i když v jiné argumentační rovině, také přední reprezentant Ústředního vedení odboje domácího Vladimír J. Krajina, který se obával atomizace již tak dost gestapem poničené sítě domácího odboje. V tomto odhadu se Krajina nemýlil, neboť následky atentátu byly pro domácí odboj fatální – v podstatě zanikla celá jeho druhá garnitura.

M.D.B.: Odboj v protektorátu varoval, že atentát může mít pro hnutí katastrofální následky. Ale opět to byl politický akt s cílem vytvoření podpory ve  spojeneckých metropolích pro obnovení  Československa po válce. Můžeme říci, že atentátem byla ve skutečnosti obětována většina západně orientovaného odboje ve prospěch dlouhodobějšího cíle obnovy státu. Lze si položit otázku, zda by Československo bylo znovuobnoveno bez  celosvětového uznání obětí na životech v místech jako Lidice.

Jaký byl bezprostřední ohlas na tento čin v Protektorátu Čechy a Morava?
J.B.U.: Žádný jiný čin neměl takovou odezvu, jako právě Heydrichova likvidace. Jeho pohřeb v Praze se ostatně udál na stejném místě, jako pohřeb prezidenta Tomáše G. Masaryka a svou pompézností ho měl dokonce zastínit. Vůdce byl původně rozhodnut k exemplárním popravám. Ke „zpracování“ českého veřejného mínění dostal nakonec od říšského ministra propagandy a národní osvěty Josepha Goebbelse volnou ruku český nacionální socialista, ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. Ten pečlivě aranžovanými masovými akcemi, demonstrujícími věrnost Říši, obrátil naruby doslova celý protektorát..

A ve Velké Británii?
M.D.B.: Vyvolal především masivní projev podpory ve spojení s rychlým uznáním  plně akreditované  československé vlády v exilu. Napříč celým světem se projevila velká sympatie kvůli neutěšené situaci obyvatel Protektorátu po Heydrichově smrti.

Jak byli hodnoceni Josef Gabčík a Jan Kubiš svými vojenskými cvičiteli ve Velké Británii?
J.B.U.: Jako slušný průměr, ne však nadprůměr. Avšak podstatný byl především celkový dojem po skončení speciálního výcviku, který byl celkově kladný, a proto byli určeni k historickému úkolu. Neméně podstatné bylo odhodlání položit pro československou věc i život (skutečnost, že desant Anthropoid byl nakonec složen z Čecha a Slováka byla náhoda; původně byl složen ze dvou Čechů).

M.D.B.: Byli hodnoceni velmi vysoce. Všichni českoslovenští vojáci, kteří prošli výcvikovými tábory SOE, byli považováni za velmi dobře vycvičené profesionály. Ačkoliv něco z toho mohlo být ovlivněno i osobními vztahy. Instruktoři SOE museli také pracovat s francouzskými civilisty, které ovšem neměli moc v lásce.

Co oceňujete na podporovatelích atentátníků z řad československého protinacistického odboje?
J.B.U: Odvahu nasadit vlastní život ve jménu znovuobnovení Československa – a to i v době, kdy Velkoněmecká říše vítězila na všech frontách, kdy její porážka byla nekonečně vzdálena a kdy Evropa byla pouze krok od vstupu do temnoty, kterou nepamatovala od třicetileté války.

M.D.B.: Z jasných politických důvodů byl rozdíl mezi odbojem doma a Gabčíkem a Kubišem. Odbojáři bylo jasné, že nacistická reakce bude krutá a rychlá. Ale vláda v Londýně usoudila, že dramatická akce musí být podniknuta, aby bylo po válce Československo rekonstituováno. Tyto dva cíle znamenaly, že existoval nesoulad mezi těmito dvěma organizacemi.
 
Jan Boris Uhlíř (nar. 1972) je český historik. Věnuje se moderním českým dějinám a dějinám nacistického Německa. Autor řady monografií.
Martin D. Brown (nar. 1971) je americký historik, který žiuje a pracuje v Londýně (asistent na Richmond University). Zabývá se mimo jiné vztahem britské diplomacie k exilovým vládám během druhé světové války či odsunem sudetských Němců.

Vyšlo v Perspektivách č. 11 (příloha Katolického týdeníku č. 22 / 27. května – 3. června 2014).