Zaostřeno na moderní dějiny – Andrej Sacharov: Od Car-bomby k Nobelově ceně míru
Scénář pořadu

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího dílu pořadu Zaostřeno na moderní dějiny. Dnes zaostříme na vodíkovou bombu, konkrétně na vůbec největší bombu, která kdy na Zeměkouli explodovala, a na jejího konstruktéra. Onen největší výbuch v lidských dějinách nastal 30. října 1961 nad Novou Zemí, souostrovím v Severním ledovém oceánu na severu Ruska, a tuto, naštěstí jen pokusnou explozi, provedl Sovětský svaz. Super-bomba byla vyvíjena pod jmény Ivan či Váňa, ale na Západě ji přejmenovali na car-bombu, po vzoru car-pušky, obřího děla, které dodnes stojí v Kremlu.

Car-puška měla údajně jen zastrašovat cizí kupce a jiné návštěvníky Moskvy, aby pak domů přinesli zprávy o mohutné výzbroji carské říše. Byla tedy spíše nástrojem psychologické, nikoliv reálné války, byť psychologickou válku neradno podceňovat. Vývoj car-bomby byl sice motivován i tím, že sovětské střely neměly takovou přesnost jako americké, což sovětská generalita chtěla kompenzovat větší ničivostí každé jednotlivé bomby, ale i car-bomba měla mít primárně účinky zastrašující, což se také do jisté míry podařilo. Avšak tak jako tak, bylo jasné, že použití podobných zbraní by přivodilo zkázu celému světu. Vždyť jediný exemplář podobné bomby by mohl de facto zničit třeba celou Francii nebo Velkou Británii.

Jedním z hlavních konstruktérů car-bomby byl Andrej Sacharov, muž, který se později stal disidentem, bojovníkem za lidská práva a jednou z hlavních postav změn v Sovětském svazu koncem osmdesátých let minulého století. K těmto postojům Andreje Sacharova přivedla i zkušenost s vodíkovými pumami, neboť přemýšlel nejen o technických problémech jejich konstrukce, ale též o důsledcích jejich použití a o své zodpovědnosti vědce za to, jaké nástroje dává mocným do rukou. A právě kvůli svým kritickým poznámkám na adresu toho, jak sovětské vedení hodlá s jaderným arzenálem politicky a potažmo i vojensky nakládat, se Sacharov poprvé dostal do střetu se sovětským režimem.

Ale nepředbíhejme. Andrej Dmitrijevič Sacharov se narodil 21. května 1921. Jeho otec působil na moskevském Pedagogickém institutu, byl autorem učebnic fyziky i popularizátorem vědy a techniky. Není tudíž příliš divu, že Andrej začal studovat právě fyziku – a projevil se jako student obrovsky talentovaný. Jako vynikající (a politicky důvěryhodný) odborník se v roce 1950 nakonec ocitl v tajném městě Arzamas-16 (což je dnešní Sarovsk), kde se v přísně utajovaném vědeckém centru vyvíjely termojaderné zbraně. Rozhodující zásluhu na tom, že Sovětský svaz svou první vodíkovou bombu předvedl v polovině srpna 1953 (jen devět měsíců po Američanech), měl údajně právě Sacharov.

Téhož roku získal vědeckou hodnost doktora věd a byl zvolen řádným členem Akademie věd Sovětského svazu – ve věku 32 let, nejmladším v celé její historii.

„Záhadná volba Andreje Sacharova mi dlouho vrtala hlavou. Když jsem později potkal akademika V. A. Focka, kterého jsem dobře znal, zeptal jsem se přímo: ‚Za jaké práce byl Sacharov zvolen do akademie?‘“

„To vám nemohu říci, ty práce byly tajné,“ odpověděl akademik Fock Františku Janouchovi, který citovaný rozhovor líčí ve své knize Případ Andrej Sacharov. Členové sovětské akademie věd se dle Focka mohli s vědeckými pracemi Andreje Sacharova seznámit, ale v místnosti střežené KGB a nesměli si dělat žádné poznámky. Což bylo celkem logické, neboť kandidát členství v akademii se věnoval termojaderné reakci a konstrukci vodíkových bomb. I sovětští vědci si pochopitelně kladli otázky ohledně důsledků použití jejich vědeckých objevů, a byť to v podmínkách totalitního režimu bylo mnohem těžší než v demokratických zemích, alespoň část z nich se dokázala obrátit na nejvyšší místa s kritickými připomínkami.

V roce 1954 tak skupina předních sovětských vědců poslala memorandum prvnímu tajemníkovi Nikitu Chruščovovi. „Výbušnou sílu jaderné bomby lze prakticky zvýšit neomezeně. Obrana proti takovým zbraním však není v podstatě možná. Je jasné, že by jejich použití způsobilo zničení válčících zemí,“ pravilo se v memorandu, které varovalo před důsledky atomové války pro ovzduší, lidské životy i vegetaci. Použití jaderných zbraní by tedy dle memoranda ohrozilo veškerý život na Zemi. Chruščov však považoval varování vědců za: „Teoreticky chybné a politicky škodlivé.“

Chruščov, posedlý touhou „dohnat a předehnat“ Spojené státy, totiž plánoval výbuch, jenž by svou ničivostí předčil dosud největší americký z března 1954. Andrej Sacharov prý tehdy zaujal opatrný postoj a podílel se na dalším vývoji sovětské superbomby. Zdůvodňoval to následovně: její zkušební exploze prý oběma supervelmocem i jiným zemím držícím jaderné zbraně ukáže, že „by nebylo vítězů. Druhá strana by dostala pádnou a zničující odpověď.“

O tom, že jejich protivník připravuje něco opravdu velkého, začali cosi tušit i ve Spojených státech. „Moskva chystá obrovský výbuch. Začátkem podzimu 1961 to tvrdili agenti americké výzvědné služby CIA, rovněž na to ukazovaly záznamy z odposlechu sovětských komunikačních prostředků. Sovětský vůdce Nikita Chruščov se chvástal, že vyzkouší bombu o účinku 100 megatun. Měla by vybuchnout koncem října, v průběhu 22. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu – k větší slávě a velikosti komunismu i samotného Chruščova,“ napsal Karel Pacner v článku o car-bombě, který vyšel v říjnu 2011 na webu idnes.cz. Americká tajná služba se nemýlila. Car-bomba explodovala 30. října 1961 nad ostrovem Novaja Zemlja (čili Nová Země) v Arktidě ve výšce 4000 metrů. Vážila skoro 25 tun a byla tak velká, že bylo nutné vyříznout v trupu bombardéru Tupolev Tu-95  otvor, aby se tam vůbec vešla. I tak při přepravě z letounu vyčnívala více než polovinou svého objemu.

Exploze o síle 50 milionů tun trinitrotoluenu byla strašná, záblesk se dal spatřit i při zamračené obloze na vzdálenost jednoho tisíce kilometrů. Atomový hřib vyrostl do výše 60 kilometrů. Výbuch vyvolal zemětřesení o síle pěti stupňů Richterovy stupnice, oblast absolutní zkázy sahala do vzdálenosti 50 kilometrů a oblast zamořená vysokou radiací měla průměr 180 kilometrů. Tlaková vlna vytvořená výbuchem byla měřitelná ještě při třetím oběhu Země.

„Zdálo se, že ohnivá koule do sebe nasaje celou Zemi,“ vzpomínal jeden ze svědků. „Povrch ostrova byl úplně rovný. Nezůstalo nic. Vše shořelo, zmizelo, roztavilo se nebo bylo smeteno,“ napsal jiný svědek, jenž později navštívil místo výbuchu. Megalomanský Chruščov původně požadoval bombu s účinkem 100 megatun, ale fyzici ho varovali, že by mohla rozbít okna až ve vzdálené Moskvě a úplně zničit sovětskou jadernou střelnici, která se na Nové Zemi nacházela.

„Konstruktéři bomby počítali s polovičním účinkem, měla nakonec podle Sovětů sílu 50 megatun, podle Američanů 57 megatun. Kdyby letadlo neslo zbraň o původně požadované účinnosti, gigantický vítr by ho smetl. Car-bomba byla čtyřikrát silnější než nejmohutnější americká vodíková bomba odpálená v březnu 1954 a 1400krát silnější než dvě americké atomové bomby svržené v létě 1945 na Japonsko. Exploze zničila území o rozloze několika evropských států. Tlaková vlna obletěla Zemi třikrát,“ uvádí ve svém článku Karel Pacner. Andrej Sacharov se domníval, že když zkouška prokáže, že by v jaderné válce nebylo vítězů, povede to k odzbrojení či alespoň k zastavení atomových dostihů ve zbrojení. Zčásti šlo o správný předpoklad, neboť dva roky po výbuchu největší bomby v dějinách, 10. října 1963, se podařilo podepsat mezinárodní úmluvu o ukončení atomových pokusů v atmosféře, v kosmu a pod vodou. Sacharov se této slavnostní ceremonie osobně účastnil.

Avšak závody ve zbrojení pokračovaly a šok z ničivosti atomových i vodíkových bomb nedokázal vyvolat tak dalekosáhlé politické účinky, jaké si Sacharov představoval.

„V období 1953–1968 prošly mé společenskopolitické názory velkými změnami. Konkrétně už v letech 1953–1962 byla má účast na vývoji termojaderné zbraně, na přípravách a realizaci termojaderných zkoušek provázena stále palčivějším vědomím morálních důsledků této činnosti. V roce 1961 jsem se kvůli tomu dostal do konfliktu s Chruščovem a v roce 1962 s ministrem strojírenství Slavským. Byl jsem jedním z iniciátorů uzavření moskevské smlouvy z roku 1963 o zákazu zkoušek v trojím prostředí (tj. ve vzduchu, ve vodě a v kosmu). Okruh otázek, jež mne znepokojovaly, se stále více rozšiřoval,“ napsal Andrej Sacharov v roce 1981 ve svém stručném životopisu, který tvoří úvodní text knižního vydání jeho statí, dopisů i jiných písemných projevů s názvem Obavy a naděje. Knihu připravila Sacharovova žena Jelena Bonerová a vyšla až po smrti autora, v roce 1990, jako první kniha Andreje Sacharova vydaná oficiálně v Sovětském svazu. O rok později vyšla i v českém překladu.

Do povahy Sacharovova sporu s Chruščovem nechává ve své knize nahlédnout i František Janouch, když cituje Sacharovovu vzpomínku na setkání sovětských atomových fyziků s tehdejším sovětským vůdcem z léta 1961, tedy ještě před explozí car-bomby. Vědci dostali za úkol připravit novou sérii testů, ovšem obávali se, že by nová série sovětských jaderných zkoušek mohla rozpoutat nové kolo závodů ve zbrojení, a posléze tudíž třeba i jadernou válku. Sacharov proto během jednání napsal Chruščovovi lístek, shrnující námitky sovětských fyziků, a poslal mu ho podél stolu. Chruščov si obsah lístku přečetl, strčil ho do náprsní kapsy a všechny přítomné pozval na oběd.

Tam prý, dle Sacharovova svědectví, pronesl řeč asi tohoto znění: „Sacharov je dobrý vědec, ale my jsme specialisté na lsti v zahraniční politice. Existuje pouze naše síla a dezorientace nepřítele. Nemůžeme říci nahlas, že provádíme politiku z pozice síly, ale tak to musí být. Byl bych nula, a ne předseda rady ministrů, kdybych poslouchal takové, jako je Sacharov...“ Jak vidno, mezi mocenskou logikou a zdravým rozumem asi vždy byla, je a bude hluboká propast.

„Smrt stovek milionů lidí, genetické deformace budoucích generací, zkáza měst, průmyslu, dopravy, komunikací a zemědělství, destrukce vzdělávacího systému, hlad, epidemie, živelná, nevykořenitelná nenávist obětí civilizace, které zůstaly naživu, k vědě a ‚intelektuálům‘, rozšíření primitivních pověr, zvířecího nacionalismu, všeobecné zničení materiální a informační základny civilizace – toto vše uvrhne lidstvo na staletí zpět k barbarství, přivede je na hranici sebezničení. Je to chmurná předpověď, ale fakta nelze ignorovat,“ napsal Andrej Sacharov v jednom z textů, když se zamýšlel nad tím, zda lze i na jaderný konflikt vztáhnout Clausewitzovu klasickou poučku o válce jako o pokračování politiky jinými prostředky. I proto se on sám čím dál tím víc přikláněl k otázkám uspořádání lidské společnosti a vztahu jedince ke státu. Za klíčovou považoval právě sféru lidských práv, neboť pouze jejich dodržování, a to na celém světě, mohlo dle jeho názoru vést k míru a zabránit ničivým válkám.

Sacharov měl navíc odvahu kritické názory otevřeně vyslovovat, což v sovětském režimu nutně znamenalo vystavit se represi. Postupně se tak proměňoval z jaderného fyzika, který konstruuje sovětské vodíkové bomby, k jednomu z nejznámějších sovětských disidentů. Ostatně, Sacharov obdržel v roce 1975 Nobelovu cenu nikoliv za fyziku, ale za mír. Nemohl ji však převzít osobně – v zastoupení ji převzala jeho žena Jelena Bonerová.  

V roce 1979 ostře veřejně protestoval proti intervenci sovětských vojsk v Afghánistánu. V lednu 1980 byl zatčen na ulici a násilně převezen do Úřadu prokurátora SSSR. Ještě týž den byli Sacharov s manželkou deportováni do města Gorkij, kde strávili téměř sedm let takřka v úplné izolaci a pod nepřetržitým dozorem. Během svého vyhnanství v Gorkém Andrej Sacharov pracoval na knize autobiografických vzpomínek. Přestože tajná policie její rukopis o více než tisíci stránkách třikrát zabavila, Sacharov knihu vždy začal psát znovu zpaměti.

Až v prosinci 1986, už v éře Michaila Gorbačova, se Andrej Sacharov mohl vrátit do Moskvy. V době perestrojky se stal jedním z hlavních mluvčí politické opozice v Sovětském svazu. V dubnu 1989 byl dokonce zvolen do sovětského parlamentu – jeho představy o demokratizaci však daleko překračovaly horizont Michaila Gorbačova, který mu na jednom parlamentním jednání dokonce nechal vypnout mikrofon. V prosinci 1989 však Andrej Sacharov bohužel zemřel na srdeční záchvat. Dnes, v době Putinova autoritářství, mnozí smutně konstatují, že současné Rusko na takového člověka, jakým byl Andrej Sacharov, zatím marně čeká.

Již v prosinci 1988 zřídil Evropský parlament Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, která oceňuje osoby a organizace, zasazující se za lidská práva a svobody. Sám Sacharov kladl velký důraz zejména na svobodný přístup k informacím a na intelektuální svobodu.

„Nic neohrožuje svobodu lidské osobnosti a smysl lidského života tak jako válka, bída, teror. Existuje však ještě celá řada velmi vážných nebezpečí zdánlivě podružnějších, ve skutečnosti však o nic méně hrozivých. Jedním z nich je ohlupování člověka ‚masovou kulturou‘ se záměrnou nebo komerčně motivovanou tendencí ke snížení intelektuální úrovně a problémovosti, s důrazem na rozptýlení a zábavu nebo ryzí utilitarismus,“ napsal Andrej Sacharov v roce 1968 ve svých „Úvahách o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě“. Na naši současnost to bohužel sedne jak ulité. S osobností Andreje Sacharova se – alespoň pro dnes – rozloučíme tímto aktuálním postřehem a také ukázkou masové kultury: písní amerického zpěváka Sonnyho Russela z roku 1963, nazvanou Padesát megatun (Fifty Megatons), kterou inspirovala právě Sacharovova car-bomba. Na slyšenou za týden na vlnách Českého rozhlasu 6 se těší Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu.

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže.

Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.

Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí.

Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.