Druhému měření sil mezi inckými a pákistánskými jednotkami na nejvýše položeném bojišti světa, předcházelo narůstající napětí podél linie příměří rozdělující Kašmír od roku 1948. Pro pákistánské vedení bylo znovuotevření konfliktu cestou z hluboké vnitropolitické a ekonomické krize. Smrt Néhrúa a oslabení Indie po porážce v hraničním konfliktu s Čínou hodlali pákistánští jestřábi využít ve svůj prospěch. Od počátku dubna 1965 překračovaly kašmírskou hranici vycvičení pákistánští bojovníci, jejichž úkolem byla iniciace povstání v indické části. Původní cíl operace Gibraltar však nebyl splněn, neboť "Kašmířany mnohem více zajímal prodej koberců a pronájem hausbótů turistům než boj se zbraní za svobodu. Někteří Kašmířané nepochybně útočníky skrývali a stravovali. Existují důkazy, že někteří z nich mohli ukrývat zbraně, ale povstání, se kterým Pákistán patrně počítal, neproběhlo.“ Po tomto selhání pákistánská armáda nasadila jednotky regulérní armády vyzbrojené těžkými zbraněmi. Indie na tento akt agrese odpověděla masivním nasazením svých pozemních, leteckých a námořních sil. Ve snaze ulehčit Kašmíru a zabránit jeho izolaci Indie tvrdě zaútočila přes hranice v Paňdžábu a vážně ohrozila velkoměsto Láhaur. Fronta se brzy rozšířila téměř podél celé indicko - pákistánské hranice. Válka nakonec neměla jednoznačného vítěze. Vyčerpané strany přistoupily na nátlak OSN a uzavřely příměří. Indie okupovala 1860 km2, Pákistán přibližně 830 km2. Definitivní tečku za konfliktem, ve kterém opět nebylo vítěze, učinila mírová konference v uzbeckém Taškentu v lednu 1966.