Většina polských Židů se rozhodla odejít ze země po krvavém protižidovském pogromu, který se odehrál 4. července 1946 v polském městě Kielce a vyžádal si 42 obětí. Chtěli se dostat do táborů pro bezdomovce v západních okupačních zónách Německa a Rakouska, odkud doufali pokračovat do USA, Kanady či Palestiny. Šlo převážně o repatrianty z gulagů a nuceného pracovního nasazení, kteří na počátku druhé světové války žili na polském území okupovaném Sovětským svazem. Počátkem jejich cesty za nadějí nového života byla československá hranice.

Naše úřady tento příliv osob ilegálně překračujících hranici naprosto nezvládaly, až 27. července 1946 československá vláda přijala usnesení o pomoci běžencům prchajícím před situací v Polsku. Navzdory právě skončené genocidě všech osob označených rasistickými zákony za Židy u československých úředníků přetrvával efekt protižidovské propagandy: uprchlíci byli považování za šiřitele nebezpečných nemocí, šmelináře a teroristy. A tak nedílnou součástí vládního usnesení byl požadavek na „nutná bezpečnostní opatření“, zejména „z hlediska bezpečnosti republiky proti nežádoucím živlům“. Návrh na zřízení tranzitního tábora pro uprchlíky v příhraniční oblasti u Ostravy byl odmítán s tím, že „provádění dvouletého plánu vyžaduje, aby na Ostravsku byl klid, aby dělnictvo nebylo zneklidňováno možností rozšíření nemocí“. Padaly návrhy na umístění prchajících Židů do internačních táborů pro Němce, „které jsou isolovány od zastavěné části obce a kde v případě vypuknutí nemocí lze zaříditi dokonalou izolaci.” I samotné motivy útěku, nejčastěji strach o život, se českým úřadům jevily jako nedůvěryhodné: „Kdo má ručiti za to, není-li to jen záminka, aby se zde v ČSR roztrousili a byli dále na obtíž,“ psali vystrašení úředníci nadřízeným… pokračování