O událostech dne 17. 11.1939 bylo napsáno již mnoho. Celý studentský svět uctívá památku popravených studentů a utrpení odvlečených studentů do koncentračních táborů. Také těžký úděl ostatních studentů, kteří nemohli dostudovat, protože vysoké školy byly zavřené. Dnešní zamyšlení je věnováno těm, kteří se zasloužili o světové zveřejnění tehdejších událostí a založení Mezinárodního dne studentstva.
Vše začalo potlačením demonstrace dne 28.října v Praze, kde byl zabit Václav Sedláček a postřelen Jan Opletal. Sedláček byl v tichosti pohřben 4. listopadu na branickém hřbitově. Jan Opletal zemřel 11. listopadu na následky střelné rány v břišní dutině. Následně se rozhořel spor o způsob uctění památky zemřelého. Studentská organizace prosadila smutečný průvod městem končící na nádraží. Dále měl být převezen na rodnou Moravu. Po průvodu se tichá demonstrace změnila v protest proti okupaci. Pozdější svědectví vedou k domněnce, že srážky byly záměrně vyvolány gestapem. Dne 16. listopadu proběhla v Berlíně za účasti Adolfa Hitlera porada, která schválila zavření českých vysokých škol na tři roky, zatčení studentů a popravení vůdců protestů. Po druhé hodině  ranní  17. listopadu 1939 vtrhli Němci na vysokoškolské koleje, 1200 studentů odvezli do Sachsenhausenu a 9 členů hlavního studentského výboru zastřelili.
Popravě unikl Josef Sommr, který byl v čase zatíkání ve vlaku z Brna do Prahy. Jel na zasedání výboru, které se mělo konat 17. listopadu večer, ale bylo svoláno pro překotné události o den dříve, než bylo domluveno. Josef Sommr byl od 17. listopadu 1939 na útěku před gestapem, přešel ilegálně hranice Protektorátu, zimu strávil v maďarských věznicích. Na jaře se pomocí Poláků dostal k jugoslávským hranicím. Po vstupu do Jugoslávie byl pohraničními vojáky předán Čechům, žijícím blízko hranic. Do Zagrebu byl dopraven koncem května 1940, a za několik dní odeslán do Beogradu. Zde byl převzat již československými důstojníky a složitě přepraven na Blízký Východ. Bojoval u Tobruku a posléze se s 11. protileteckým oddílem dostal do Anglie.
Zakrátko po událostech 17. listopadu 1939 z Protektorátu odchází ilegálně několik stovek studentů, kterým uzavření vysokých škol znemožnilo dále studovat. Odcházeli různým způsobem, cílem byla Anglie. Zde jím bylo umožněno dále studovat. Většina se jako Josef Sommr hlásila v cizině do čsl. zahraniční armády. Řízením válečného osudu se ale nakonec sešli studenti a vojáci v letech 1940 až 1943 v Anglii. Začátky organizování Mezinárodního svazu studentstva se datují již do roku 1940, ale po příchodu JUDr. Sommra, dostalo vše rychlejší spád. Měl přirozenou autoritu, byl přece organizátor studentských protestů v Praze a dalších městech v Protektorátu. V Anglii došlo u příležitosti prvního výročí tragických události v Praze ke schůzi představitelů studentů 26 národů. Schůze přijala "Prohlášení spojeneckých studentů k 17.listopadu", ve kterém byl prohlášen 17.listopad Mezinárodním dnem studentstva. Také byl založen Svaz čs. studentstva v zahraničí, ve kterém Josef Sommr zastával funkci místopředsedy. K výročí 17. listopadu 1939 přednášel o tehdejších událostech studentům na univerzitě v Leicestru. Mluvil také v v českém vysílání londýnského rozhlasu. Společně s dalšími svědky popsal události v Praze mezi 28. říjnem a 17. listopadem 1939, které zveřejňoval ve světovém tisku. Toto vše vykonával i při náročné službě v čs. zahraniční armádě. Po invazi spojeneckých vojsk ve Francii bojoval u Dunquerku a s mimořádným kombinovaným oddílem se dostal 9. května 1945 až do Prahy.
Po propuštění z armády, začal pracovat ve studentské organizaci a připravoval 1. mezinárodní setkání studentů v Praze a ustanovení Mezinárodního svazu studentstva. Uskutečnilo se 17. listopadu 1945 v Praze.   
Zvláštní osud účastníka studentských protestů proti okupaci byl naplněn nejen bojem proti okupaci. Výrazně se zapsal i do založení poválečné světové studentské organizace. O životním osudu Josefa Sommra, jsem se dozvěděl při přípravě historických podkladů pro sepsání pamětnické studie o Balkánské cestě létech 1939-1941. Touto cestou se odcházelo do zahraniční československé armády. Zjistil jsem, že se naše životní cesty zkřížily poprvé v roce 1940 a podruhé v roce 1945. Ani jednou jsme si nepodali ruce a nepozdravili. Poprvé to bylo, když se dostal po strastiplné cestě a dlouhých 190 dnech do Zagrebu. Zde dostal plnou péči u českých krajanů, ubytování a stravování v Českém národním domě. A já, tehdy třináctiletý skautík, jsem se  s ostatními staral o uprchlíky jako byl on. Také jsem (podle pokynů otce) obstaral jízdenku do Bělehradu, doprovodil pro mne anonymní skupinu českých uprchlíků na nádraží, usadil ji do správného vlaku a odešel domů. Já neznal jména uprchlíků, oni neznali moje. Taková přísná pravidla ilegálního odbojového konání byla oboustranná. Odejel v devítičlenné skupině ze Záhřebu do Bělehradu 31. května 1940. Odtud už jel na Střední východ do zahraniční československé armády.
Podruhé jsme kolem sebe chodili v roce 1945. JUDr. Sommr připravoval setkání studentů z celého světa v Praze na den 17. listopad 1945. A  já jsem tam jel jako delegát Jugoslávie na 1. světový kongres studentstva. Účastnil jsem se všech jednání, určitě některá z ních vedl JUDr. Josef Sommr. Osud byl však nemilosrdný, nesetkali jsme se tak, abychom si o sobě navzájem něco řekli, a lépe se poznali. Až po dlouhých létech, když jsem sháněl svědky, kteří prošli Balkánskou cestou přes Záhřeb, našel jsem knihu J. Sommra - Od Tobruku do Plzně. Zde jsem zjistil, kde se naše životní osudy setkaly, aniž jsme se potkali.

Vyprávění vzniklo jako předloha pro besedu se studenty Střední školy veřejnoprávní Karlovy Vary.