Na podzim roku 1939 přišla vlna demonstrací proti německým okupantům. Na výroční den vzniku první Československé republiky 28. října 1939 byla v Praze zahájena střelba do davu demonstrantů. Smrtelně postřeleni byli dva mladí lidé, na místě zahynul dělník Václav Sedláček, student medicíny Jan Opletal podlehl svému zranění o čtrnáct dní později - 11. listopadu 1939. Rozloučení se zavražděným studentem, které se konalo 15. listopadu v Praze, přerostlo v novou protinacistickou demonstraci. Okupační moc využila příležitosti a 17. listopadu téhož roku, nyní se tento den slaví jako Mezinárodní den studentstva, pozatýkala stovky studentů, kteří byli bez soudu posláni do koncentračních táborů, odkud byla většina z nich po třech letech na naléhání protektorátní vlády propuštěna. (V táborech jich zahynulo 35). Devět studentských a vysokoškolských funkcionářů (Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert) bylo popraveno. Vyvrcholením bylo uzavření českých vysokých škol, což vzbudilo nevoli a protesty na celém světě. Jedním ze smyslů této akce bylo znemožnit Čechům získání vyššího vzdělání a postupně je dostat do pozice nevzdělaného a neplnoprávného národa, neschopného starat se o svou vlastní správu.


JUDr. Stanislav Kaska (1919) - Životopis
„Po roce 1939 nikdo nechtěl vzít osud tohoto národa do svých rukou.“

JUDr. Stanislav Kaska se narodil 4. 10. 1919 v Bavorovicích. Pochází ze zemědělské rodiny, otec měl hospodářství o rozloze 25 ha. Pan Kaska měl celkem deset sourozenců, z nichž sedm se dožilo dospělosti, bratr Josef je ekonom, bratr Karel inženýr (teplotechnik, pracoval ve správě kotelen, staral se o tovární komíny). V roce  1938 maturoval a dostal se na práva do Prahy. Bydlel na Švehlově koleji (Slavíkova ulice, metro Jiřího z Poděbrad) až do svého zatčení 17. 11. 1939. Jako student se účastnil různých provokačních akcí, jak říká, chodili třeba do hostinců, kde zpívali české národní písně nebo čs. hymnu, účastnil se také demonstrací. Byl jedním z prvních zatčených studentů. Jako většina studentů ze Švehlovy koleje byl nejprve převezen do věznice v Ruzyni a pak do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po příjezdu postupně začal chodit do práce, nejprve v sperkomandu (káceli stromy, přenášeli jejich kmeny, což byla velice namáhavá práce), poté pracoval ve strafkomandu (stavba hráze, tam nosili kameny), pracoval také ve vyklízecí četě (nosili a vyklízeli různé věci), pracoval na stavbě lágru Klinkerwerk, v cihelně, poté se mu podařilo uplatit vedoucího a dostal se do skladiště zbraní. Bydlel na bloku 51 a posléze na bloku 48. Na konci ledna, pravděpodobně 27. 1. 1942, byl propuštěn a vrátil se domů. Po návratu domů se díky otcovým kontaktům dostal do hospodářského družstva v Klatovech do filiálky Běšiny. Zde zůstal do konce války. Po válce se opět přihlásil na právnickou fakultu a v roce 1946 promoval. Pracoval v justici, jako prokurátor.

svědectví pamětníka

major Jan Pavlíček (1917) - Životopis

„Když jsme přijeli do Anglie a viděl jsem tu neuvěřitelnou houževnatost, tak jsem věděl, že Hitler válku nevyhraje.“

Jan Pavlíček se narodil 23. prosince 1917 v Palkovicích. Otec byl vystudovaný varhaník, ale pracoval na železnici. Jan absolvoval gymnázium v ostravské čtvrti Přívoz a odešel na studia do Prahy. Na podzim 1939 se zúčastnil studentských demonstrací v Praze. Dne 17. listopadu téhož roku zažil obsazení vysokoškolských kolejí německými jednotkami. Z okupované republiky se mu podařilo uprchnout do Maďarska, kde byl umístěn ve sběrném táboře v Budapešti. Se skupinou dalších Čechoslováků se mu podařilo přejít hranice do Jugoslávie. Odtud cestoval přes Soluň, Istanbul a Damašek až do libanonského Bejrútu, odkud byl převezen do jihofrancouzského Agde, ve kterém 16. dubna 1940 vstoupil do francouzské cizinecké legie. Absolvoval začátečnický výcvik a neúplné cvičné střelby. Byl bojově nasazen při obraně Paříže v červnu 1940. S armádou ustoupil na jih Francie a odtud byl evakuován do Liverpoolu. V Anglii prodělal výcvik na lehkého tankistu. V roce 1944 byl v druhém sledu invaze do Francie a zúčastnil se obléhání Dunkerque. Po válce pracoval u Národního pozemkového fondu, později zastával funkci ve vedení ostravských dolů.

Svědectví pamětníka:
Demonstrace 28. října 1939
Obsazení vysokoškolských kolejí
 

TEXTOVÝ PŘEPIS:

JUDr. Stanislav Kaska (1919)

„To jste šel po ulici, třeba takoví čtyři študáci a najednou jsme si stoupli a začali jsme si zpívat Kde domov můj. Najednou se přihrnul dav a celej ten dav zpíval Kde domov můj. No a to byl vlastně důsledek toho, že ten Opletal při tom v tý Žitný ulici prakticky byl zastřelenej. A to byla náhoda, že oni do toho začali střílet a mezi nima byl ten Opletal, ten na to doplatil a pak se to vystupňovalo při tom pohřbu. Při tom pohřbu navíc chodila taková zvláštní skupina lidí, já přesně nevím, kdo už tam byl, ale vím, jednoho jsem znal, nějakýho Jaroslava Hálu. A ten přišel za námi jako do koleje Švehlovy a říkal, jestli se zúčastníme nějaký tý akce. Tak jsme říkali, že jo, a on říkal: ‚No, já jsem byl u profesorů a že ti to schvalujou.‘ Já myslím, že dokonce mluvil jménem některých, ale já už si je přesně nepamatuju. V důsledku toho vznikl ten malér s tím Janem Opletalem při tom pohřbu. To bylo vlastně davový, to jako ty študáci všichni vyrukovali. Já jsem třeba utíkal tady tou dnešní ulicí 17. listopadu a utekl jsem na právnickou fakultu a na té právnické fakultě byl profesor Tureček a ten najednou, když viděl, o co jde, to tam vtrhli i esesáci, tak najednou začal přednášet a přednášel a říkal: ‚Ne, ti študenti tady byli.‘ Takže nás ten profesor Tureček vlastně ještě zachránil. No, a když to všecko skončilo, tak já jsem bydlel s nějakým hochem, jmenoval se Václav Voseček, to byl takovej student, on moc nechodil na tyhle akce. Připravoval se na druhé státnice a já jsem, ještě než jsme šli spát toho 16. listopadu, říkal: ‚Václave, ty nás zavřou, až budeme černí.‘“

major Jan Pavlíček (1917)
Demonstrace 28. října 1939
„Napřed to bylo 28. října. To byly demonstrace v Praze. Samozřejmě my študáci jsme to měli jako domácí úkol – zúčastňovat se všelijakých protestů. Já jsem byl na Václaváku. Nosili jsme trikolory, hulákali zkrátka hlavně mladí. Teď se tam sjeli od té strany z Karlína, tam měli zřejmě kasárna, ti němečtí vojáci. To byli všechno nebo většinou SS a začali to tam brát. Začali sbírat lidi, kteří měli trikolory, a házeli je do aut a odváželi. Samozřejmě, jak jsme to viděli, tak já jsem se stáhl do Krakovské. A zaslechl jsem střelbu. To tam střelili toho našeho studenta do břicha.“

Obsazení vysokoškolských kolejí
„Teď když došlo k tomu 17. listopadu, tak nás všechny chtěli odvézt do koncentráku. Došlo k tomu asi tak, že já ráno se probudím a slyším nějakej větší kravál, než je na koleji zvykem. Měl jsem ještě s jedním Ostravákem rohák, to byl prodloužený pokoj, takovej lepší pokoj to byl. Ten můj kamarád spolunocležník byl v Ostravě, jeho táta byl předsedou senátu krajského soudu. Mě to samotného překvapilo, že je tam takovej kravál. Vyjdu se umývat a už se tam objevili Němci a už nás hnali z pokojů ven. Ještě před tím než jsem já šel do té koupelny, tak kamarád, s kterým jsem byl v divadle večer před tím, tak ze dvora na mě křičel: ‚Vás všechny odvezou do koncentráku!‘ Už se to roztroubilo, protože to už bylo těch devět kluků popravených. No a samozřejmě hnali nás. Já jsem ještě byl v pyžamu, a tak jak jsme kdo byl oblíknutý, tak nás nahnali dolů do jídelny. V té jídelně byl takový zvýšený stupeň, takové podium a tam byl klavír. Jinak ta jídelna měla akorát restaurační stoly. Ovšem nás přinutili, že ty stoly musíme srazit a budeme všichni stát, nikdo nebude sedět. Na tom vyvýšeném místě byl jeden esesák, který měl nabitý kulomet, na nás připravený. My jsme zkrátka tam stáli do dvanácté hodiny. Ve dvanáct přišel náš ředitel koleje. Jmenoval se Frank, to byla shoda jmen, on s nima nic neměl společnýho. Tak ten přišel, vojáci němečtí vypadli a on nám říkal, že máme štěstí, že v tý naší koleji bydleli němečtí důstojníci, protože díky nim jsme nebyli odvezeni do Ruzyně.“