Dnes na počátku 21. století čteme často historiografickou literaturu ve formě sterilních statistických přehledů válek, konfliktů či socioekonomických ukazatelů, rozebíráme komunismus a nacismus prizmatem politické i sociologické filosofie, a mluvíme o gulášovém, lidskotvářovém či jiném socialismu, o dědičné národní vině Němců atd. Nepředstavitelnost rozsahu hrůznosti tak částečně osvobozuje od osobního vcítění. Říkáme si, že bychom určitě tak slepí nebyli. Jenže…

Kniha Margarete Buber-Neumannové staví před oči čtenáře silně lidské a nehistoriografické přiblížení jednoho lidského příběhu, na němž lze demonstrovat jak naivní lidskou upřímnost, tak reálně existující možnost mocenské manipulace s lidskými touhami a osudy. V konečném důsledku se z jejích slov dozvíme něco sami o sobě – jak dokážeme podlehnout a prožít peklo, do něhož paradoxně sami sebe nasměrujeme.
 
Přirozeně komunistkou…
Autorka, narozená v roce 1901, autenticky popisuje, jak ji prožité hrůznosti první světové války a otřesné sociální poměry jejího domovského Německa dvacátých let přirozeně přivedly do ideového tábora socialistů, z něhož se v rámci svého zrání (na konci první světové války ji bylo 17 let) přesunula do komunity německých komunistů. Sama detailně popisuje, jak byla prvotně plna nadšení, když ve třicátých letech s manželem emigrovala do moskevského exilu. V roce 1937 byl její manžel, přední fukcionář německé komunistické strany (KPD), zatčen NKVD a popraven.  Při pátrání po svém manželovi dochází ke střízlivění mladé překladatelky, která přichází na hrůznou systematičnost popravování a čištění (nejen) předních stranických postů – díky svému pátrání po zmizelém manželovi je násilně převedena do pracovního tábora v Kazachstánu. V těžkém vězení pak popisuje konkrétní lidské příběhy, přátelství na hranici lidské existence, což klade do kontrastu se svým prvotním nadšením z komunismu jako jediné spásné cesty.

Svědomí koncentračního tábora
V roce 1940 je vypovězena ze Sovětského svazu a deportována do Německa, kde končí v koncentračním táboře Ravensbrück. Její vyprávění zahrnuje každodenní život vězně koncentračního tábora – postupná otupělost lidských duší z nelidskosti a každodennosti smrti a týrání značí naprostou devalvaci nejdříve elementární lidské důstojnosti, později hyperinflaci ceny lidského života na téměř nulovou hodnotu. Když se Neumannová stává blokovou starší zodpovědnou dozorcům tábora za šest stovek vězenkyň - jehovistek, vyvstává ji před očima další forma „ideologie“ - víra. Věřící ženy byly známé svou nezměrnou píli, pramenící z jejich víry. Svému zařazení do pracovního tábora se mohly vyhnout, pokud by podepsaly, že nejsou svědkyněmi Jehovovými. Jejich děti byly v důsledku jejich vlastního rozhodnutí rozesílány do dětských domovů... Ubytovny jehovistek byly kvůli preciznímu pořádku předváděny kontrolám Červeného kříze, což v kombinaci se silnou vírou a pevným hodnotovým ukotvením působilo na autorku knihy jako silný kontrast – připočteme-li její zkušenost s jinou formou „víry“ - ideologie a silně řečeno zaslepení ve jménu vyšších hodnot a obětování se pro systém.

Systém jako náhražka osobní zodpovědnosti
Neumannová se v táboře stala vypravěčkou svého osudu a krutých příběhů ze sibiřských lágrů a okamžitě byla konfrontována s výrazným nepochopením a rozhořčením ze strany sovětských spoluvězenkyň. Stejně jako velká část německé populace - nejen že nevěděly o vyhlazovacích táborech, avšak nedokázaly si jejich existenci ani připustit – tento fenomén se stal pro obě dogmatické ideologie příznačným. Jedním z poselství publikace pro naši dobu je indoktrinace, díky níž fanaticky věřící v danou ideologii naprosto slepě popírají jak legitimitu, tak i existenci doložených skutečností, které rozbíjí jejich zidealizovanou představu o dokonalosti systému. Krátce po konci války se v Německu setkala s příznivci svého zemřelého muže, kteří stále pevně věřili v ideje komunismu. Jako extrémně silnou popisuje ve světle svých zážitků předchozích deseti let situaci, kdy pro ni byla uspořádána večeře z několika zbytků, které přeživší němečtí komunisté sehnali, aby jim vyprávěla o tom, jaké to v Sovětském svazu je.   

Rozvedeme-li autorčino životní poznání a zklámání z ideologických systémů, dospějeme k zásadní tezi – orwellovské ideologické systémy postavené na konformitě a slepé loajalitě přímo zbavují člověka individuality a osobní zodpovědnosti za své činy. Každý v nich nemusí každodenně hodnotit mezi dobrem a zlem v jiné než černobílé rovině. Systém, který dokonale využívá orwellovského new speaku a artikuluje základní touhy lidské přirozenosti, může být úspěšný – jak to předvedly hlavní dva totalitní myšlenkové proudy, díky nimž se dvacátému století říká století ideologií.

Zajatkyní Stalina i Hitlera
Výpověď Margarete Buber-Neumannové o vlastním krutém životě v letech 1937-1945
Vydalo nakladatelství Barrister and Principal v Praze roku 2011, 408 stran, ISBN: 978-80-87474-16-7