Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Ceny, mzdy a platy (Český život, ročník I., číslo 1, 20. ledna 1947)
Josef Laube

Kdekoli se potkají dva lidé, hovoří o svízelích, které mají se svým rozpočtem Vyrovnávati stránku příjmů a vydání stává se mnohému kouzelnictvím. Je ovšem otázka, jsme-li v takové situaci sami, a proč jde o obecný poválečný zjev. Je mnoho sporů o tom, jak velké jsou rozdíly mezi cenami, mzdami a platy. Jsou to vše dohady. Odborník nám o tom zajímavě vykládá pomocí čísel. O statistice se říká, ze to jsou přesná čísla o nepřesných věcech. Bud jak buď, nelze popříti, že čísla jsou pravdivá. Mají vždy svou váhu a význam.

Z aktuálních otázek, dotýkajících se všech nás, je na prvním místě neúměrný poměr mezd a platů k nynějším cenám, a proto nebude na škodu se zabývati číselným podkladem této skutečnosti. Číselně můžeme sledovat, jak naše mzdy a zejména platy pokulhávají za cenovou hladinou, a jak jsou hluboko pod úrovní, na které byly platy před poslední válkou.
Uvedeme několik statistických dat, pomocí jichž si můžeme jasně osvětliti pravou skutečnost těchto časových otázek, v nichž theoreticky mzdy stouply třikrát a stejně třikrát stouply indexy životních nákladů u rodiny dělnické i úřednické. Je dobře si také povšimnout, na jakém místě jsme se ocitli v cenových poměrech v zahraničním přehledu.
Změnu kupní síly peněz uvnitř státu ukazují tzv. indexy životních nákladů. Ze ženevského Bulletinu společnosti národů se dovídáme o poválečných cenových poměrech a můžeme si učiniti dobrou představu, jak poslední válka zasáhla do struktury hospodářského života toho či onoho státu.
Všechny indexy životních nákladů jsou přepočteny na společnou základnu, aby se mohly vzájemně srovnávat (1. červen 1939 - 100). Podle těchto indexů nejmenší zdražení vykazuje Kanada (index 119), nejvyšší z pozorovaných zemí má Čína (67 910). V tomto rozpětí jsou státy seřazeny v vzestupném pořadí: Austrálie (index 123), Spojené státy americké (127), Jihoafrická unie 1(132), Velká Britannie (132), Argentina (137), Uruguay (138), Švédsko (148), Palestina (151), Švýcary (152), Norsko (158), Dánsko (158), Irsko (172), Španělsko (184), Portugalsko (196), některé státy Jihoamerické, dále Mexiko (233), Indie (233), Egypt (291). A teprve za těmito vyjmenovanými státy je v pořadí Československo (s indexem 300), ke konci pořadí je uvedeno Turecko (358), Bolivie (360), Finsko (405), Bulharsko (540), Sýrie (601). Škoda, že obdobná data nezaslaly všechny státy, zejména postrádáme statistiku o cenových poměrech ze Sovětského svazu, Francie, Itálie a ze všech států s námi sousedících: z Německa, Rakouska a Maďarska, aby naše představa byla úplná. Ale i z tohoto kusého přehledu je jasné, že malý vzestup povalečných cen zaznamenávají v Evropě vedle Velké Britannie státy severské a pak státy, které nebyly přímo ve válečném stavu, jako Švýcary, Španělsko a Portugalsko. Primát v tomto ohledu mají ovšem hospodářské velmoci a státy zámořské.
Naše republika zaujímá na žebříčku indexů životních nákladů místo až v poslední čtvrtině uvedených států s indexem kolem 300, tedy na místě dosti již nepříznivém. Útěchou nám nemůže být, že některé státy, které nejsou uvedeny, jsou na tom ještě hůře, a to nejen Maďarsko, Rakousko, Řecko, nýbrž také Francie.
Ovšem indexy nemohou nám sloužiti za podklad k úsudku o životní úrovni obyvatelstva, k tomu by bylo ještě třeba znát stav výroby a zaměstnanosti a indexy průmyslové. Jen tak bychom mohli usuzovat na blahobyt v jednotlivých státech. Stoupnutí cenové hladiny životních potřeb není ještě samo o sobě poklesem životní úrovně.
A nyní si povšimněme statistiky mzdových sazeb u nás. Prohlásíme-li březen 1939 za 100, tu v českých zemích dospějeme v indexech za rok 1945 a 1946 k těmto výsledkům:

Je-li u nás cenový index 300, nedospěly k této výši ani mzdy v roce 1946, zvláště mzdy dělníků odborných.
Od 15. ledna 1942 bylo u nás v platnosti vládní nařízení, kterým se zajišťovala stabilita mezd a platu a podle něhož se nesměly zvyšovat i mzdy a platy bez předchozího souhlasu tehdejšího ministerstva sociální a zdravotní správy. A tak platová a mzdová výše zůstale na stejném stupni až do polovice roku 1945. Jan průmysl grafický, papírenský a oděvní doznal tehdy nepatrné zlepšení.

Teprve v druhé polovině roku 1945 došlo k podstatnému zlepšení, a to především v důležitých průmyslových odvětvích, jako na příklad v hornictví, stavebnictví, v textilu apod. Ke všeobecné úpravě mezd a platů došlo až v prosinci roku 1945 a to po úpravě měnové a cenové. Vyšší mzdový index byl dosažen spíše u ženských kategorií (vzestup u žen se projevil o 35% pronikavěji než u mužů) a spíše u pomocných dělníků než u odborníků. Za drahotní hladinou nejvíce pokulhávají platy, především platy státních zaměstnanců. Uvedeme o tom jen několik dat, která velmi zřetelně toto tvrzení doloží. Uvedeme ryzí plat (plat po odečtení daně důchodové, příspěvku do Léčebného fondu a odborové organisaci) v nejnižší a nejvyšší platové stupnici:

Z tohoto srovnání je na první pohled vidět neudržitelnost nynějších platů státních zaměstnanců. Uvedli jsme u tří kategorií počáteční ryzí plat a plat ke konci kariéry. Ovšem málokdo se dostane do nejvyšší platové stupnice a zůstává v poměrech, které jsou pro něho nejtíživější.
Drahota se však nezastavila, jak poznáme z cenových zpráv SÚS, nýbrž stála stoupá, jak nám dokazuje index velkoobchodních cen potravin a poživatin (březen 1939 = 100), v červenci 1946 = 288, v srpnu 293, v září 296, v říjnu 295, v listopadu 299. Ještě hůře jest tomu u indexů velkoobchodních cen průmyslových výrobků (za stejnou dobu stouply indexy z 281,3 na 308,5).
Proti listopadu 1945 stouply indexy v listopadu 1946 u rodiny dělnické (v závorce u rodiny úřednické): výživa o 114,5% (118,4%), topivo a svítivo o 59,2% (72,3%), ošacení o 67,5% (94,5%), ostatní výdaje stouply o 58,7% (65,3%).
Ovšem, dokud nebude dostatek potravin i hotového zboží (textilního, obuvnického apod.), potud budou lidé náchylní též k nákupu na černo, kteréžto ceny jsou i dnes vysoké. Např. v září 1945 stála by celá mírová výživa jednoho člověka v černých cenách 15 141 Kčs, v Praze dokonce 19 553 Kčs. Černé ceny byly v září 1945 průměrně 15krát vyšší (v Praze 20krát) než ceny úřední, a to byly černé ceny již na sestupu (nejvyšší byly v době revoluční).
V září 1945 bylo např. vepřové sádlo na „černo" v Praze 69krát dražší než cena úřední, káva zrnková 60krát, margarin 32krát, cukr 42krát, máslo 30krát, hovězí maso 24krát, vepřové 25krát.
V září 1946 bylo vepřové sádlo 4,7X, zrnková káva 2,4 x, margarin 4.1 X, cukr 2,8 x, máslo 2,4 x, hovězí  maso  2,4 X,  maso vepřové 3.1 X dražší než ceny úřední.
Z toho je dokázáno, že rodiny odkázané pouze na příjem ze svého zaměstnání a při tom odkázané na nákup všech potravin denní potřeby, nemohou si dopřát, aby žily alespoň přibližně na úrovni mírových dob, zvláště tehdy, musí-li doplňovat své zásoby prádla, šatstva, obuvi, nábytku a jiných předmětů, válkou vyčerpaných; musí živořit a nedopřát si ani potřeb kulturních.

Český život - měsíčník pro literaturu, umění a vědu - vydával od počátku roku 1947 (I. ročník) Klub socialistické kultury, časopis vycházel 20. dne každého měsíce, redakci vedl Dr. F. Bulánek za literární spolupráce Kamila Bednáře, tisknul Melantrich. Klub socialistické kultury (KSK) byl založen v listopadu 1946 a jeho cílem bylo „sloužit socialismu a kultuře“. Pod pojmem socialismus si zakladatelé klubu představovali nový způsob života s důrazem na tradiční hodnoty masarykovské republiky včetně hodnot křesťanských, a předpokládali tedy, že ideály socialismu bude možné sladit se standardními demokratickými princip. Další informace o klubu, jeho členech, nakladatelské činnosti a programu čtěte na stránkách Slovníku české literatury po roce 1945.