Moderní-Dějiny.cz

Václav Havel - Hovězí porážka (The Plastic People of The Universe)

Publikováno: 2.5.2014, Aktualizováno: 6.5.2014 08:08

Text Václava Havla věnovaný kapele The Plastic People of The Universe, jejich magickém soundu, nahrávce "Hovězí porážka" z roku 1984, na níž zhudebnili Plastici verše českých básníků - Egona Bondyho, Ivana Wernische, Petra Lampla a Petra Placáka, a krutosti zanonymizované moci, pro niž jsou všichni jen dobytkem...

Václav Havel - Hovězí porážka (The Plastic People of The Universe)

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Každý, kdo je aspoň trochu obeznámen se soudobou československou rockovou hudbou, pozná skupinu The Plastic People po několika taktech. A zaslechne-li její hudbu někdo, kdo se o rock vůbec nezajímá, obvykle dříve nebo později zpozorní, přestane mluvit, zaposlouchá se a posléze se zeptá, kdo to hraje. Často jsem uvažoval, v čem spočívá vlastně ten podivuhodný „trik“, kterým dosahují Plastici své zneklidňující magičnosti. Nelze to vysvětlit ani pouze neobvyklou skladbou nástrojů (v tomto směru je pro Plastiky příznačné například znervózňující bzučení jejich violy a houslí); ani jen od Boha danou originalitou hudebního talentu Milana Hlavsy, hlavního autora hudby; ani dlouholetou společnou prací, která styl skupiny - jako průsečík a mocninu hudebního cítění jejích jednotlivých členů - formovala a utvářela; plně to nevysvětlí ani fakt, že jde o skupinu po léta vzácně nezávislou na náladách publika a vůli hudební byrokracie, a tudíž ve své tvorbě vzácně autentickou.
V čem tedy vlastně onen „trik“ tkví? Úplnou odpověď přirozeně nenalezneme: znamenalo by to totiž odhalit samo tajemství umění. Částečnou odpověď mi ale naznačil jeden přítel (ostatně hudební kritik), když se mnou hovořil o tom, čím se Plastici odlišují od amerického a západoevropského rocku, a upozornil mne přitom na jednu významnou okolnost: že tato skupina pravděpodobně daleko silněji než jiné vsála do své tvorby cosi z ducha onoho podivného prostoru, v němž žije. Nejde jen o to, čemu se říká „genius loci“. Jde o určitou specifickou zkušenost světa, jak ji po desítiletí a snad i staletí v těchto místech historie formovala; jde o duchovní a pocitovou atmosféru, patřící k tomuto místu a příznačnou pro ně víc, než si my, kteří ji denně dýcháme, dokážeme uvědomit. Plastici žijí v Praze. V Československu. Ve střední Evropě. Jejich duchovním domovem je toto komplikovaně (etnicky, kulturně i historicky) strukturované ohnisko evropského dění; tradičně první bojiště i první oběť evropských a posléze i světových zápasů; křižovatka evropských myšlenek i armád; nevyhnutelný terč geopolitických zájmů i moderních zbraní, na jehož ploše je vždy nějak naléhavěji a dřív cítit povaha nadcházejícího nebezpečí. Je to velký rezervoár rozporů i svérázné semeniště z nich vystřelujících idejí, často bizarních, jinde těžko srozumitelných a přitom mnohdy překvapivě jasnozřivých. Praha - to „magické město“ se středověkým půdorysem - je v samém středu této střední Evropy a jakkoli se možná z dálky jeví jen jako konfekční metropole konfekčního sovětského satelitu, ve skutečnosti dýchá svým osobitým dechem, neudusitelným a vždy znovu prorážejícím na povrch a po svém zabarvujícím i ty struktury, které do ní byly importovány. Dnešní pražský teenager nemusel číst Meyrinka, Kafku, Musila, Haška, Klímu či Hrabala, nemusel slyšet hudbu Schönbergovu či Webernovu, nemusí znát historii doby rudolfínské či pobělohorské ani dějiny obrozování středoevropských národů a pozdějšího gradovaného krachování jejich státní suverenity - a přesto je svým cítěním Středoevropanem a jeho černý humor, groteskní fantazie, nedůvěra k nadutým řečem, pocit všudypřítomnosti ohrožení a způsob obrany proti ní i jeho druh zhnusení světem bude tuto jeho determinaci vždycky nějak prozrazovat. Zdá se, že hudba Plastiků cosi podstatného z tohoto ducha prostoru a času skutečně do sebe vstřebává - ať už je si toho vědoma či nikoliv. Plastici by se asi stěží mohli někdy dopracovat - i kdyby k tomu měli objektivní podmínky - na čelná místa světových hitparád (ostatně o to jim věru nejde); jejich tvorba by byla asi stěží pocitově blízká a plně srozumitelná miliónům fanoušků rockové hudby od San Franciska po Tokio; to však nic nemění na tom, že z ní zaznívá cosi varovně důležitého, jakási osobitá informace o existenciálním naladění člověka ocitajícího se v jednom z míst, kde se tradičně zauzluje i rozuzluje historie, aniž toto místo o takovou roli stojí a aniž mu ji okolní svět s nějakou obzvláštní chápavostí přiznává.
Pokud veřejnost - mám teď na mysli hlavně veřejnost zahraniční - o Plasticích něco ví, tak pravděpodobně jen to, že jsou v Československu pronásledováni. To je sice pravda, ale nikoli pravda celá. Ano, jde o jedinou z bezpočtu českých rockových skupin vzniklých koncem šedesátých let, která nepodlehla počátkem let sedmdesátých tvrdému tlaku nově se etablující moci, nepřizpůsobila se jejím nárokům, nerozpadla se ani neemigrovala, ale naopak si uchovala svou uměleckou identitu a trvale ji - pod vedením teď už počtvrté zavřeného Ivana Jirouse - prohlubovala, což musela zaplatit nejprve ztrátou statutu profesionálních umělců, pak ztrátou práva vystupovat amatérsky, pak praktickou ztrátou možnosti hrát aspoň v privátním prostředí, až posléze rolí věčného objektu policejního i justičního pronásledování, včetně věznění. To je všechno pravda. Důležitější však - aspoň z kulturního hlediska - je něco jiného: totiž to, za co bylo takto tvrdě placeno a co bylo nejvlastnějším motivem této vůle k obětem: pravda sice osobně zakoušená a zaručovaná, ale zdaleka ne jen privátní; pravda umělecké exprese autentických životních pocitů a autentické zkušenosti světa, srozumitelná prostředí, v němž byla vyslovena, a se suverénní svébytností o něm vypovídající. Kdo to necítil od začátku, může se o tom přesvědčit dnes: desítky nedávno (tj. koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let) vzniklých a novou generací rockových hudebníků tvořených skupin, také sice většinou zakázaných či zakazovaných, přesto však se těšících široké a už zcela zjevné a veřejně projevované oblibě mladých lidí, si lze jen velmi těžko představit bez Plastiků (a jejich mladší sestry DG 307); jejich naprosto inspirativní vliv tu je naprosto zřejmý; snad by bylo možné dokonce říct, že to byli právě Plastici, kdo začal - osaměle - klestit před lety cestu, po níž se dnes ubírá téměř všechna československá rocková hudba, která za něco stojí. Jako by to byli prostě oni, kdo první začal v československé rockové hudbě mapovat některé dominantní pocity a zkušenosti člověka této chvíle a hledat zdejšímu prostředí, tradici i jazyku přiměřený způsob jejich vyjádření; bez jejich průkopnictví by to měli asi všichni, kteří přišli po nich, podstatně těžší. To ovšem neznamená, že se dnes Plastici ztrácejí mezi ostatními a splývají s nimi. Naopak: jak jsem už na začátku řekl, jejich magický sound bezpečně poznáme mezi všemi; jsou sví, osobití a sobě věrní; a oslovují-li dnes mladé lidi víc než kdy dosud, pak nikoli proto, že se jim přizpůsobují, ale naopak proto, že zůstávají sami sebou, totiž těmi, kteří už po léta cítí a vyslovují to, co je dnes pociťováno a vyslovováno obecně.
Dokladem jejich trvalé životnosti, rostoucí z jejich tvůrčí kontinuity, je i Hovězí porážka, zatím jejich poslední deska, připravená a nahraná (samozřejmě jen v bytě) v druhé polovině roku 1983. Textový podklad si nalezli - jako obvykle - ve verších sobě blízkých českých básníků; tentokrát to byl mimo Egona Bondyho, Petra Lampla a člena skupiny Petra Placáka především Ivan Wernisch. I když tu jde o první nahrávku pořízenou poté, co saxofonista Vratislav Brabenec, jedna z vůdčích osobností skupiny, odešel do kanadského exilu, jde podle mého názoru o výbornou desku, důstojně navazující na to, co zatím Plastici vytvořili, ba v určitém ohledu to v tuto chvíli dovršující. Motiv dobytčí porážky (který není v české literatuře bez tradice), tvořící jakousi volnou osu celé desky, tu zpřítomňuje - v groteskně poetické významové rozostřenosti, typické pro duchovní klima, o němž jsem před chvílí psal - téma ohrožení, bezdůvodného odsouzení a smrti; asociuje krutost zanonymizované moci, pro niž jsou všichni jen dobytkem; znovu je tu - tentokrát ozvláštňující metaforou porážky - nepřímo kladena otázka smyslu života a naší připravenosti na smrt, přičemž způsob, jakým je evokována a rozváděna, má všechny typické dimenze hudby Plastiků - od černého humoru přes kontrast vznešeného a profánního až po ono charakteristické nostalgické a zároveň sebeironizující „bondyovské“ vidění pustoty všedního dne a beznadějnosti lidského putování ke smrti. Obzvlášť působivě tentokrát vyznívá, zdá se mi, ironicko-magický kontrast hymnické, až jaksi „korálovité“ hudby s drasticko-profánním obsahem zpívaného textu (v tomto bodě Plastici navazují na svou nedávnou minulost: mám na mysli píseň „Zácpa“ z jejich první desky). Je to hudba zadíravá, rozrušující a silná; do její příze tuším vetkány i mystické, religiózní, ba možná až chiliastické nitky; nad těmi bizarně truchlivými obrazy a vidinami všednosti jako by visely stále tytéž základní existenciální otázky: co bude potom? co po nás zůstane? jsme připraveni? co to všechno znamená? Zhnusení z krvavé scenérie světa i jeho krvavé perspektivy se tu snoubí se zvláštní odevzdaností osudu či vůli Boží; faktografie situačních i technických jatečních detailů má podobu litanického pláče; starost o přežití tohoto dne je šifrou metafyzické úzkosti. Přesto si nemyslím, že to je hudba nihilistická. Cítím naopak cosi hluboce osvobozujícího, očistného, povznášejícího a svým způsobem spásonosného v tom, že tu je bolest života takto tvrdě vykřičena, takto sugestivně zpřítomněna, takto varovně zjevena. Ne, nihilismus asi nepatří ke klimatu, z něhož tato hudba roste: vždyť líčí-li například Robert Musil svým ironicko-nostalgickým způsobem „vůni zániku“ rakousko-uherské monarchie, má to v sobě také pramálo nihilistického! Přiznám se, že mne zneklidňující hudba Hovězí porážky vposledku vlastně čímsi uklidňuje: zdá se mi, že dokud je člověk schopen takto hrát a zpívat, nemůže být ještě vše ztraceno.
(únor 1984)

Publikováno ve sborníku Václav Havel "Do různých stran" - eseje a články z let 1983-1989 uspořádal Vilém Prečan, Knihovna Lidových novin sv. 1, vyšlo ve spolupráci s Československým střediskem nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg, Praha 1990

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

2.1.

Zrození politika - Václav Havel 1936-2011

Václav Havel se rozhodl prezentovat i praktikovat politiku odlišně. Před listopadem 1989 vládnoucí husákovská ...
23.7.

Underground - společenství invalidních sourozenců

Underground – jediné slovo, vábivé, tajemné, přitom významů v sobě nese víc než dost, a jak se ukáže, vždy něj...
24.4.

Normalizační model „hudební zábavy“ pro mladou generaci

Pracovní list obsahuje dva dobové prameny a tři aktivity vztahující se k tématu „kulturní politiky“ KSČ za nor...
26.3.

Disent na severní Moravě – underground

Pracovní listy s otázkami pro žáky k tématu undergroundových aktivit na severní Moravě v období normalizace. M...
18.2.

Utajené undergroundové koncerty na severní Moravě

Pracovní list obsahuje programový text, fotografie a přepisy vzpomínek pamětníků k tématu zakázaných undergrou...
2.2.

Film: Paul Wilson – normalizace očima cizince

Kanadský hudebník, překladatel a spisovatel Paul Wilson v krátkometrážním snímku líčí své zážitky a postřehy z...
19.1.

Film: Nepřizpůsobiví – Miroslav Skalický

Předkládaný film vychází z pamětnické výpovědi Miroslava „Skaláka“ Skalického. Filmové vyprávění doplňují zábě...
26.10.

Milan Hulík – Proces s Plastic People

Advokát, který v období normalizace obhajoval české disidenty, vzpomíná na proces s kapelou The Plastic People...
30.8.

Ivan Martin Jirous

V dokumentech naleznete materiály týkající se Ivana Martina Jirouse - jeho nezákonného věznění, dokumenty různ...
15.7.

Rok po roce - 1975-1979 v Československu - prezentace

Shrnující prezentace je zaměřena na vybrané významné události a fenomény československých dějin druhé půle 70....
7.7.

Václav Havel - Dopis generálnímu prokurátorovi (1984)

Dopis Václava Havla generálnímu prokurátorovi ČSSR, ve kterém jej informuje o praktikách orgánů Státní bezpečn...
3.6.

Václav Havel na vlnách Rádia Svobodná Evropa (1988)

Telefonický vstup Václava Havla z roku 1988 do vysílání Rádia Svobodná Evropa k jubilejnímu výročí vzniku ČSR,...
18.4.

Václav Havel - Břemeno 21. srpna (1988)

Charakteristika normalizační politické garnitury a jejího vlastního sebevymezení po násilné vojenské intervenc...
18.4.

Václav Havel - Vyložené karty (1988)

Bilance "osmičkového" roku 1988 - roku významných výročí, narůstající občanské nespokojenosti, účasti tisíců l...
16.4.

Václav Havel - Důvody ke skepsi a zdroje naděje (1988)

Text, ve kterém se Václav Havel zamýšlí nad pohyby uvnitř sovětských i československých stranických struktur v...
Více souvisejících...

_Prameny

Kindertransporty: kolektivní zachránce

Aktualizováno: 3.11.2019 20:24 | Rubrika: Počátek století a první světová válka
Kindertransporty: kolektivní zachránce

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na historii tzv. Kindertransportů (německy "transporty dětí"), programem pomoci dětským uprchlíkům před nacismem, který zac...

_Metodika

Vznik Československa

Aktualizováno: 30.10.2019 11:10 | Rubrika: Počátek století a první světová válka
Vznik Československa

Stručná výkladová prezentace pojednává o krystalizaci boje za samostatné Československo. Je založena na studii Rozpad rakousko-uherské monarchie a nové politické uspořádání středoevropského prostoru, jejímž autorem je doc. PhDr. J...

_Aktuality

Výstava Paměť umělců Ostravy v Husově sadu

Aktualizováno: 5.12.2019 15:51 | Rubrika: Aktuality
Výstava Paměť umělců Ostravy v Husově sadu

Příběhy vybraných uměleckých osobností přináší aktuální výstava v ostravském Husově sadu nazvaná Paměť umělců města Ostravy. Připravila ji nezisková společnost Post Bellum, která natáčí, archivuje a na webu Paměť národa zveřejňuje...

_Dějiny v médiích

Festival svobody Na školách

Aktualizováno: 30.11.2019 18:58 | Rubrika: Česko
Festival svobody Na školách

Projekt několika neziskových organizací působících na poli vzdělávání, které na jednom místě středním školám nabízejí soubor aktivit a materiálů připomínajících 30. výročí sametové revoluce. Tento soubor má studentům představit ne...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT