Moderní-Dějiny.cz

Ukrajina mezi svobodou a konfliktem - Rozhovor s Jefimem Fištejnem

Publikováno: 11.4.2014, Aktualizováno: 14.4.2014 23:09
Rubrika(y): Rozhovory, Rusko

Pokud má někdo čas a energii sledovat v médiích vývoj událostí na Ukrajině, musí dříve či později dát za pravdu těm, kdo tvrdí, že v moderní válce jsou často mnohem důležitější přesně mířená slova a dezinformace než tanky a rakety. S Jefimem Fištejnem o ruské propagandě, anexi Krymu a hodnotách na kyjevském Majdanu...

Ukrajina mezi svobodou a konfliktem - Rozhovor s Jefimem Fištejnem

Ruské strašení ukrajinským nacionalismem, antisemitismem a terorismem vůbec není důsledkem číchsi paranoidních představ, nýbrž perfektně odvedenou propagandistickou operací.

O jaké hodnoty Ukrajincům při zápasu na kyjevském Majdanu šlo?
Ruská propaganda se snažila od samého počátku vykreslit zápas Ukrajinců jako etnický konflikt. První, kdo na Majdanu zahynul nebyl Ukrajinec, ale snad Armén či Bělorus. Ze západní Ukrajiny zde zemřelo 13 lidí. Ostatní oběti byly většinou z Kyjeva, byli tam i Židé. Impuls ke konfliktu přišel, jak je známo, když president Janukovyč nepodepsal asociační dohodu. Ukrajincům však nejde jenom pouze o vstup do EU, ale být součástí Evropy se všemi hodnotami, které jsou s tím spojeny. Znám to z ukrajinského tisku a z jejich vlastních výroků. Šlo jim pouze o možnost směřovat do Evropy. Mají strašnou nechuť vrátit se do područí Ruska, do jakéhosi Euroasijského svazu, kde samozřejmě budou vládnout ty hodnoty, které především už dnes vládnou v Rusku a v těch okolních zemích, které vyjádřily ochotu se připojit. A to je především Kazachstán, Rusko, ještě je tam Arménie.
Takže právě proto, že Ukrajinci měli za sebou zkušenost kriminálně oligarchického zřízení. – to zřízení se tak jmenovalo takřka oficiálně – tak to vmetl Janukovyčovi do tváře i Putin – on to prohlásil za zločinecké zřízení, které tam vládlo. Jenže neřekl, že nachlup stejné zřízení vládne v samotném Rusku. Nechuť stát se součástí takového zřízení na velmi dlouhou dobu, možná navždy, to je to, co ty lidi vedlo časem k ozbrojenému odporu. Jenom to. Takže jednalo se – pokud mluvíme o hodnotách -  buď převzít hodnoty autoritářské, autoritářských režimů se vším všudy, s omezenou svobodou slova, shromažďování atakdále.  anebo . se snažit ponechat pro sebe historickou příležitost směřovat k hodnotám, na kterých je lépe nebo hůře vystavěna západní společnost.

Co tvoří identitu Ukrajinců – jazyk nebo příslušnost k určitému území? Řada ukrajinských občanů mluví běžně rusky, přesto je jejich domovem Ukrajina.
To určitě. Ale tady bychom byli ahistoričtí, kdybychom nahlíželi ukrajinskou problematiku jinýma očima, než nahlížíme třeba československou. My víme, co se stalo během jednoho století, co se stalo s konceptem čechoslovakismu – a to je v podstatě koncept jednotného ruského národa, který se vztahuje na celý západ bývalého Sovětského svazu. To znamená upřít Ukrajincům právo na samostatnost jazykovou, kulturní, etnickou. A snaha vidět v nich pouze jakési mladší bratry nebo nedotažené Rusy, prostě to, čemu Hitler říkal Untermensch. To je zhruba stejné. Národ po herderovsku je vůbec pojem 19. století. Já nechci teď zacházet do dějin, Dobře víme, že české husitství nebylo etnické, ale bylo náboženské. Mohli bychom to promítnout i na Ukrajinu. Ukrajinství jako pojem je nepochybně ve vývoji. Ve vývoji poměrně prudkém a vztahuje se jak na lokální zvyklosti, folklór, tak na jazyk. Musíme si uvědomit, že v době carismu, ale i v době sovětské moci, byla tato oblast silně rusifikována. Uvedu to na vlastním příkladě. Když jsem chodil do školy - byly to ruské školy. V celém Kyjevě existovalo možná několik ukrajinských škol. Kyjev byl zcela rusifikované město. Mluvilo se všude rusky. Ruština se pokládala za metropolitní jazyk. Bylo to přesně tak, jako v 19. století s češtinou před vznikem buditelského hnutí. To znamená - ve městě se mluvilo výlučně rusky, na vesnicích takovou tou podivnou obecnou slovanštinou. A až někde mezi horaly na tzv Věrchovině nebo Vrchovině – to je v západní Ukrajině - tak tam se mluvilo v podstatě zbytky rusínského jazyka. Rusíni nebyli v té době uznáváni, dá se však říci, že jejich jazyk byl dosti svérázným základem dnešní současné ukrajinštiny. Jazyk a národ jsou pojmy, které jsou ve vývoji. Ukrajinština od té doby ohromnými kroky postoupila dopředu. Dnes, když slyším v Kyjevě někoho mluvit rusky, tak už to vyvolává trošku jaksi údiv. Protože ukrajinština už dnes v ulicích Kyjeva pokud nedominuje, tak má zcela rovné postavení. Posunula se z venkova do měst, dostala své buditelské postavy, dostala významnou literaturu a kulturu, která se odehrává v ukrajinštině. A dnes je to zcela soběstačný východoslovanský jazyk odlišný od ruštiny mnohem víc než slovenština od češtiny. A nikoho teď tady v Česku nenapadá proto tvrdit, že když je slovenština mladý jazyk, tak nemá právo existovat a měli by začít mluvit česky. Ta absurdita je typická pro Východ. A u nás jsme si na to poněkud zvykli, že když národ získává samostatnost, tak prostě jeho jazykový, ale i kulturní vývoj se ubírá vlastní cestou. Samozřejmě, že je to vázané na území. Ale já bych neřekl, že to hraje absolutně dominující úlohu, protože ukrajinština existuje i na území Slovenské republiky. Víme, že tam existuje tzv. Červená Rus kolem Prešova s velkou přítomností rusínsko-ukrajinských prvků.
Ukrajinština je dnes jazykem vázaným na celé území Ukrajiny. Ale mimochodem, když už Moskva tak strašně chce, aby Ukrajinci byli jakýmisi podlidmi, tak jenom připomenu, že obrovské množství lidí vycházejících z tohoto prostoru – záměrně neříkám Ukrajinci nebo Rusové – byli kozáci - donští, kubánští. Většinou pocházeli z Ukrajiny. Ukrajinský jazyk, jeho gramatická i fonetická komplexnost, je zcela odlišný od ruštiny. Prodělal velkou cestu a rozhodně nic ho na ní nezastaví. Ukrajinci jsou dnes naprosto samostatný a tím pádem i jiný národ. On samozřejmě kulturně zatím vůbec nedohání ruskou kulturu, která je mnohem rozsáhlejší a je také kulturou imperiální. Ale tak se to přece nepoměřuje. Slovenština je jazyk malého národa a zůstává jím a neubírá jí to na hodnotě.
Ukrajinština je jazyk skoro padesátimilionového národa, prodělala hodně na své cestě. A dnes je to rozhodně cesta k samostatnosti – jazykové, etnické. Nábožensky je to komplikovanější – Rusové jsou ve své naprosté většině zcela pravoslavní, na západě Ukrajiny je uniatská – řeckokatolická - církev, která uznává svrchovanost Říma. Západ Ukrajiny vždy tíhl k západní Evropě. Haličské knížectví bylo zcela evropsky orientované – mimochodem navzdory legendám i Kyjevská Rus nebyla orientovaná promoskevsky, protože tehdy žádná Moskva nebyla. Byla orientována na Západ - knížata Kyjevské Rusi vyvdávali své dcery do Francie. Snaha ponížit Ukrajinu i v jejím historickém postavení na nějaký vedlejší produkt ruského vývoje je nejenže nehistorické, ale hlavně beznadějné. Ukrajinců je dnes už dost na to, aby obstáli a obhájili svou zvláštnost.

Jak vnímáte Putinovu argumentaci po anexi Krymu, že musel hájit zájmy rusky mluvících obyvatel tohoto poloostrova, kterým bylo ze strany ukrajinského státu ubližováno? Nemohl by například se stejnou logikou okupovat Českou republiku? Vždyť dnes na Václaváku také slyšíme hodně rusky mluvících lidí.
Přesně tak. Vnímám to jako velmi hrubou, brutální lež. Myslím si, že Putin ani nepočítá s tím, že by tento argument někde zabral. On prostě chce jinak říct – máme sílu na to, abychom se prosadili a argumentovat budeme až zpětně. Dnes obsadíme, zítra budeme hledat argument. Co se týče obhajoby práv Rusů - ve svém projevu před Státní dumou, když navrhoval připojení Krymu po referendu, řekl, že ruský národ je největším rozděleným národem na světě. A proto tu nespravedlnost nebudeme snášet a napravíme. To umožňuje jen dva možné závěry. Buďto chce, aby se Rusové vrátili do svých domovů – to znamená na Velkou Rus do Moskvy. Což by bylo divné, protože jim v tom nikdo nebránil. Ani v Lotyšku, ani v Kazachstánu, ani v České republice, ani v Německu, kde žijí dva miliony volžských Němců. Pokud tím nemyslel toto – a to určitě nemyslel - pak  v tom případě argumentoval, že Ruská federace má právo přijít tam, kde jsou Rusové a nějak je ochránit, případně jim pomoci atd. To je potom v podstatě vyhlášení války v pojmu suverenity a národní nezávislosti. Proto jestliže uznáme, že u nás u Vás, kdekoliv v kterémkoliv státě existuje nějaká menšina a ta je chráněna, nikoliv ústavou vlastního státu, ale jiným státem, který přijde a v podstatě to zařídí po svém. Tak potom stát nemá svrchovanost a suverenitu.
Řeči těch, kteří jsou tady největšími apologety suverenity a jejich aktuální podpora ruské agresívní politiky jsou v naprostém rozporu. Buďto platí etnická  solidarita - a to, jak řekl Putin, není nic jiného než solidarita Rusů kdekoliv na světě. Jsou chráněnci a tím jsou subjektem práva Ruské federace. Ne subjektem práva států, ve kterých žijí. To je úplně jiný koncept, který neznamená nic jiného než dobyvačnou válku. Lež je už v tom, že Rusko je největší rozdělený národ na světě. Podívejte se po světě. Číňanů je snad více než Rusů a čínská diaspora dvakrát početnější než celý ruský národ -  Tchajwan, Singapur, Malajsie, Indonésie. Rozdělený je německý národ, přinejmenším na tři státy. Nikomu to nevadí a všichni pokládáme anšlus za nepravost. Národy jsou nepravidelně rozděleny a vůbec to nesouvisí s hranicemi států. Bosna je složena ze tří národů. Každý z nich by se mohl vrátit do svého mateřského státu. Srbové k Srbsku, Chorvati k Chorvatsku. Mezinárodní společenství to neumožňuje, protože v Evropě nepanuje etnický princip dělení Evropy podle etnických hranic. Protože je to historická záležitost, státy vznikaly podle dynastického principu. A dnes sto měnit podle etnického principu by znamenal nekonečný řetězec dobyvačných válek. Protože osídlení nikdy neprobíhá jasnou čárou, vždy uvnitř toho osídlení je nějaké menší osídlení dalšího národa. To bychom se nedobrali nikam.
Krym je k tomu dobrým příkladem. Vždyť – přestože Rusové si nárokují historické právo na Krym, které mimochodem spočívá jenom v tom, že Rusové Krymu vládli. To je celé. Ukrajina vládla šedesát let. Nemyslím si, že šedesát je oproti dvěma stům let nějaký dramatický a zásadní rozdíl. Předtím tu vládli Tataři a Turci. Byla to součást turecké říše. Zkrátka a dobře – odvolávat se na historické právo znamená nabízet Evropě pouze válečnou alternativu. Všimněte si, že Rusko mluví o svém historickém právu na Krym a zároveň na právu chránit Rusy kdekoliv. Ale vedle toho neříká jedním dechem, že by Německu chtělo vrátit východní Prusko, které obsadilo a na které historické právo ani náhodou nemá. A ani nenabízí Japonsku čtyři drobné ostrůvky, které obývali japonští rybáři a které pro Rusko jsou prostě zajímavé strategicky. Takže jednou to odůvodňuje historickým právem, podruhé strategickou potřebou, která je dnes na Kurilských ostrovech a zítra může být jinde, prostě podle toho, jak se to hodí. A ve skutečnosti jim jde pouze a pouze o hrubou sílu. Je to svět založený pouze na právu silného.  

Neudělala ukrajinská vláda chybu, když Krym vojensky nebránila?
Těžko říct. Velkou sílu na to neměla. Samotné spojení s Krymem není jednoduché, to je tradiční záležitost. Bolševici v době občanské války museli těžce dobýt Krym, který obsadila a delší dobu bránila Wrangelova armáda. Posílat tam vojska z Ukrajiny by znamenalo krvavou řež. Uvnitř Krymu měli posádky početně nedostačující. Je to především otázka vojenské kalkulace, co je momentálně možné. Myslím si, že byste tomu mohli dobře rozumět, když zvážím, jak těžké bylo uvažování po mobilizaci v roce 1938, zda vstoupit skutečně do války sami anebo se vzdát. Neříkám, že situace je úplně obdobná.
Ukrajinská vojska na Krymu samotném by se mohla bránit jen těžce. Tady nejsem rozhodčím, nejsem soudcem. Já jsem vždy pro rozhodnější opatření, které agresora když ne vyleká, tak aspoň donutí, aby počítal, jestli to zvládne. Přece jen se pár věcí na Krymu projevilo. Za prvé naprostá prolhanost a dezinformační povaha ruské propagandy, která nás od prvního dne ujišťovala, že Ukrajinci houfně přecházejí na stranu Rusů. Ale nikdo nepřešel. Pouze jeden velitel loďstva, kontraadmirál, který ovšem tuto funkci zaujímal pouze deset dní. Byl jmenován deset dní předtím Janukovyčem a přešel na stranu Rusů a pak už nikdo. A ty lidi z posádek projevovali neuvěřitelnou sebekázeň tím, že neodpovídali na provokace. Neměli přístup do Kyjeva, byli v podstatě odříznuti, takže neměli přísun ani potravin ani munice a zásobovali rodiny, které tam s nimi jsou.
Nesmíme zapomenout, že ukrajinská armáda je strašně oslabená. Právě v důsledku dohody o uznání hranic. Když Ukrajina odevzdávala jaderné zbraně výměnou za záruky čtyř světových velmocí, tak neviděla důvod, proč by měla posilovat vlastní armádu. Dopadla jak Československo v Mnichově. Prostě najednou záruky neplatily. Takže oslabená armáda, roztříštěné vedení – nesmíme zapomínat, že uprostřed chaosu spojeného s revoluční proměnou to nemůžete očekávat, když ještě není regulérní vedení. Vláda nemá sílu vstupovat do války. To přece je strašně zásadní rozhodnutí.  A nemůže ho dělat prozatímní vláda. To vysvětluje, proč Ukrajinci do poslední chvíle nestáhli prapory, posádky se nevzdaly. Ale bránit se v podstatě ani efektivně nemohly.   

Nehrozí nebezpečí ruské okupace Ukrajiny? Lze mu zabránit např. sankcemi ze strany EU a USA?
Myslím si, že sankce vcelku velkou roli nehrají. Vyvolávají posměšek, útrpný škleb na tvářích ruských státníků, protože naopak sankce jim ukazují, že současné vedení západních zemí je nesmírně slabé, neschopné silové reakce a odvety. Sankce proti několika drobným pomocníkům Putina prostě vůbec nic nevyřeší. Rozhodujícím faktorem bude představa, zda narazí na tuhý odpor. Myslím si, že mnozí si dělají velké iluze a nemají představu o tom, v jakém stavu ruská armáda je. To není žádná vítězoslavná armáda. Oni nedokázali ani potlačit drobné Čečensko a museli se stáhnout po vytvoření vlastní čečenské kriminální a mocenské struktury, která sama potlačila své soukmenovce. A přitom Čečenců je 900 tisíc, Ukrajinců je podstatně víc. Asi by narazili na poněkud rozhodnější odpor než na Krymu, to by mohlo aspoň pozměnit kalkulaci. A samozřejmě ekonomické dopady. Rusko vstupuje do neklidných časů v době, kdy ekonomika Ruska je v úpadku. Oficiálně i Rusové přiznávají, že to je stagnace, ale mnozí mluví o recesi. Nezáleží jenom na tom, že je třeba investovat do Krymu. Krym se stane dalším dotačním regionem, to je důležité si uvědomit. Rusko v podstatě má spoustu dotačních regionů, které dotuje – těžbu surovin tam, kde jsou naleziště. Na Krymu bude třeba zahrnout do rozpočtu další dva miliony obyvatel včetně nechuti zde podnikat – uvědomte si psychologicky, že snížení ratingu Ruska není jenom o tom, že odradí nějaké podnikatele. Rusko vstupuje do neklidného, možná i válečného období – do těchto risků jdou většinou jen desperáti nebo podnikatelé, kteří se nebojí přehnaného rizika a to je vždycky potom ruská ruleta. Seriozní podnikatelé, kteří se spokojí s úměrným, ale nepatrným ziskem, do toho nepůjdou. Dá se říct, že Rusko bude prožívat ekonomicky velmi krušné časy. A to nepochybně ovlivní i rozhodnutí, zda vpadnout na východ Ukrajiny.

Někteří kritici tvrdí, že lidé jako vůdce opozice Vitalij Kličko a jeho stoupenci v době zápasu na Majdanu nerespektovali zaběhnutá pravidla, například to, že prezident Janukovyč byl legitimně zvolen ukrajinským prezidentem v roce 2010. Snahou o jeho sesazení prý porušili pravidla demokracie. Jak Vy sám to vidíte?
Je to neuvěřitelná Moskvou šířená snůška nepravd, polopravd a převracených pojmů. Pravidla demokracie samozřejmě vyžadují, aby volená moc měla svoje funkční období. A aby masový protest v ulicích nezaměňoval a nevytlačoval princip voleb. Ale je třeba říct jasně, že demokracie nestojí, nepadá a nekončí s okamžikem voleb. Zda režim je či není demokratický, o tom nerozhoduje jenom demokratičnost voleb. To je první fáze, první krok směrem k demokracii. Dál následuje způsob vládnutí. Jestliže způsob vládnutí je nedemokratický, projevuje se to jinak v různých oblastech, mechanismech a institucích - svoboda shromažďování, fungování politických stran, svoboda tisku, svoboda cestování. Jestliže legitimně zvolený prezident nebo vládce se stává náhle uzurpátorem moci, protože osekává jiné větve projevy demokracie, vstupují samozřejmě do hry úplně jiná pravidla. To je podchyceno Chartou OSN jako právo obyvatelstva na svržení diktatury na ozbrojený boj proti diktaturám.  To neříkám proto, že Janukovyč byl takový diktátor. On byl menší diktátor než Lukašenko a než Putin. Chci říci, že okamžikem zvolení demokratická procedura vůbec nekončí. Janukovyč byl skutečně zvolen víceméně legitimně – drobnosti pominu - drobné narušování procedur tam bylo už tehdy. Budiž, byl zvolen legitimně, ale vládnul nelegitimními prostředky.
Zvolení vyžaduje také legitimní vládnutí. Janukovyč začal prudce na konci, když už začaly protesty. Tím, že třeba svoje rozhodnutí nepodepsat asociační dohodu, naopak, vstoupit do svazku s Ruskem, vůbec s nikým nekonzultoval. Nejednal o tom parlament, přestože tam měl většinu. To bylo voluntaristické rozhodnutí, které přirozeně mohlo vyvolat Majdan. Další kroky byly ale ještě horší. Potom, když už byl Majdan, kdy lidi začali protestovat, na to mají pořád ještě nárok, začal osekávat jiné projevy demokracie. Začal schvalovat zákony a protlačovat je přes jemu oddaný parlament – zákony o omezení svobody tisku, svobody shromažďování – a to už je vládnutí nelegitimními a nedemokratickými prostředky.  Že potom začal střílet do lidí, to už je jen konečná fáze. A dočkal se samozřejmě střelby z opačné strany.
Z čistě ústavního hlediska musí existovat procedura, impeachmentu. Ale té se Janukovyč vůbec nedočkal. Rusové říkají, moskevská propaganda na tom staví, že byl vyštván.  Jak byl vyštván – on zmizel, aniž by to vůbec někdo tušil. Jinak by určitě nebyl vyštván, ale byl by zastaven na hranicích. On odletěl ze své rezidence vrtulníkem, aniž by o tom někdo na Ukrajině vůbec věděl. On říká, že se bál o život. Dobře, ale to se nedá doložit. To jsou přece jeho pocity. Mohl předstoupit před parlament, mohl obhájit svou linii. On to neudělal. Tak jako předtím neobhajoval svoji linii na spojení s Ruskem do nějakých nových svazků. Takže parlament – tentýž Janukovyčovi podřízený parlament – se usnesl a Janukovyče zbavil prezidentských funkcí. Že se Janukovyčovi spolustraníci ze Strany regionů ukázali jako zbabělci, to přece není věc porušení demokratických mechanismů. Byl to jejich vůdce, předseda frakce Strany regionů v parlamentu, který označil Janukovyče za zločince a viníka masových vražd. On a potom samozřejmě i ostatní spolustraníci velkou většinou – zdůrazňuji – ústavní většinou – zbavili Janukovyče prezidentování.  Takže mluvit o tom, že bylo něco vysloveně nelegitimního? Nelegitimní by bylo, kdyby vstoupili do prezidentské rezidence, postříleli ochranku a jeho zatkli nebo případně by ze střechy odletěl. Ale nic takového se nekonalo. Nic neřekl, objevil se za čtyři nebo pět dnů na území jiného státu a odtamtud prohlásil, že zůstává prezidentem. To je k smíchu. To je to, proč západní země řekly – takhle se prezident nechová a takhle ho nemůžeme nadále uznávat za legitimního prezidenta. Zběhl na území momentálně nepřátelského státu.        

V souvislosti se zápasem Ukrajinců se mluví o tom, že navazují na ideje Stepana Bandery, jehož Ukrajinská osvobozenecká armáda měla během 2. světové války povraždit na sto tisíc Poláků, Čechů a Židů, většinou civilního obyvatelstva, připomíná se i jeho spolupráce s nacisty. Dnes jsou angažující se Ukrajinci označováni za fašisty, neonacisty… Můžete se k tomu vyjádřit?
Nepochybně. Ale já si myslím, že nejlepší vyjádření k tomu podala Federace židovských obcí Ukrajiny. Která podala prohlášení s velkým množstvím podpisů - v podstatě veškeré židovské organizace spojené do této asociace - ve kterém se hlásí k Majdanu. To je důležité zdůraznit. Právě proto, že to byl zápas o hodnoty, nikoli o etnikum. Fakta svědčí o tom, že samozřejmě k nějakým excesům tam mohlo docházet. Ono k tomu dochází všude, došlo by k tomu i v Česku, kdyby se situace vymkla kontrole.
Víme, že je dost takových sil, které vždycky hledají společného viníka. Proto toho Moskva zneužívá a mluví o tom, že k moci se dostali antisemitské síly. Jaké konkrétně? Mimochodem vůdce Pravého sektoru, o němž se to tvrdí, vůbec jako první věc udělal, že se setkal s vrchním rabínem Ukrajiny a ujistil ho, že ani jeho hnutí není antisemitské. To je důležité pochopit -  vůdce Pravého sektoru, který mimochodem není vládní stranou, ale bojoval na Majdanu. Vrchní rabín ujistil veřejnost, že z této strany nevidí nebezpečí. Že nebezpečí mohlo pramenit za prvé z neuvědomělých lidí, kteří se jaksi ke každé revoluci a ke každým zmatkům připojí, za druhé od profesionálních provokatérů vydržovaných Moskvou. Těch je na Ukrajině samozřejmě ještě víc než v Česku. Dělají tam obrovskou a zrůdnou práci.
Teď k Banderovi a k celému obvinění – západní Ukrajina a obyvatelé oblastí, kterým se říká západní regiony - to je většinou Lvov, Ternopol, Ivanofrankivsk - vidí v jeho postavě - poněkud idealizovaně – svého hrdinu. A nevidí ho jako hrdinu na základě toho, že to byl Židobijce, antisemita. On spolupracoval s Němci zhruba, tak, jako mnozí z našich odbojářů, protože seděl v koncentráku. Bandera byl zatčen jako zástupce západoukrajinské inteligence, který zahajoval válku s Němci na začátku. Později, když se válečná vlna překutálela na Západ a vstoupily sem sovětské armády, tak pochopil, že Uktrajina nebude volná. A pokračoval ve válce proti Sovětům.
Nechci rozebírat jeho profil, protože je to komplikované a složité. Jeho armáda složená z ukrajinských velmi neuvědomělých sedláků - skutečně lidí od lopaty a obyčejných zemědělců - kteří nicméně nechtěli, aby jejich země byla ani německá a ani sovětská. Určitě mezi nimi bylo dost antisemitů. Nemyslím si, že dnešní obyvatelé Lvova, mimochodem nám nejbližšího intelektuálního města, protože Halič byla součástí Rakouska-Uherska, jsou menšími humanisty a lidumily než obyvatelé Doněcku, či jiných měst na Východě. To znamená – buďto šířit naprosto nesmyslnou propagandu nebo přijít o rozum. Lvov je vysoce kulturní město a rozhodně to, že část obyvatel tam vidí Banderu jako svého hrdinu, neznamená, že by tam lidi byli založeni fašisticky nebo antisemitsky. To je jedna stránka věci. Druhá stránka věci je, že Putin na Západě dávno šikuje frontu svých stoupenců vybíraje důsledně jen z bývalých komunistů, současných komunistů a z neonacistů. Dobrým příkladem toho je delegace pozorovatelů sledujících průběh referenda na Krymu. Evropští oficiální pozorovatelé nedostali povolení ke vstupu.  Pozvánky k misi dostali nejen extremisti, ale skuteční nacisti. Opravdu fašisti a nacisti. Svědčí o tom skutečnost, že pozvánky byly rozesílány mnoha pravicovým a separatistickým stranám. Takzvané systémové strany, to znamená ty, kteří mají západní zaměření a nechtějí se spojovat hodnotově s Asií, tak ty systémové separatistické strany tam odmítly poslat své lidi a odmítly ruský postup na Krymu. U nás málo známa věc. Když čtete na internetech ty příhody evropských pozorovatelů, zjišťujete, že nejdůležitější krajně pravicové strany Evropy jako třeba Liga severu, katalánská separatistická strana, britská strana nezávislosti, skandinávské krajně pravicové strany včetně belgické strany Vlámská věc – žádná z těchto stran neposlala pozorovatele na Krym. Nechtěla, protože nesouhlasila s Putinem. Šli tam opravdoví nacisti, to znamená lidí, kteří vyznávají kult Adolfa Hitlera a nebojí se o tom psát. Takový byl předseda mise Mateusz Piskorski - člověk, který byl kdysi mluvčím Sebeobrany Andrzeje Leppera, pak byl šéfem nacistického plátku Odola a teď je prostě známým fašistou a antisemitou, obdivovatelem Hitlera, člověkem, který prostě hajluje na veřejnosti. V Polsku to každý ví. Ale upozorňuji -  hlava mise pozorovatelů. Z takových lidí to bylo složené. A takoví lidé jsou Putinovi dobří k tomu, aby odpřísahali nebo ujistili, že referendum na Krymu bylo demokratické. Pozor na slova. A zároveň obviňuje Majdan z neonacismu. To jsou ty paradoxy.

Český podnikatel Martin Žour podnikající na Ukrajině již 20 let v rozhovoru pro Aktualne.cz tvrdí, že nová ukrajinská vláda udělala řadu chyb, například zrušila jazykový zákon. Věnuje se prý řadě nepodstatných či malicherných věcí, které zbytečně Putina či Rusko podráždily, místo aby řešila podstatné ekonomické problémy.  Jak hodnotíte práci nové ukrajinské vlády?
Já si zatím na ni cením jejího veskrze racionálního postupu. Není pravda, že ukrajinská vláda nastolila výměnu jazykového zákona. Tu nastolil parlament opravdu úplně v prvních dnech. A vláda stáhla tento návrh a řekla, že to není aktuální a že se k tomu vrátí až legitimní povolební vláda, která bude nepochybně koaliční. I v jiných otázkách vztahu s ruským obyvatelstvem se vláda chová vcelku racionálně. Na Ukrajině, nikoliv v Moskvě se provádí dny ruštiny, kdy Ukrajinci se snaží dávat najevo, že ruština není zanedbávaná, natož utlačovaná. Že oni sami v ten den mluví mezi sebou rusky. Ke změně Janukovyčova zákona o postavení ruštiny by bylo možné hovořit ještě dlouho, protože předtím přece do roku 2010 platil jazykový zákon, který nikomu nevadil a zajišťoval ukrajinštině postavení státního jazyka. A nikdo proti tomu nic nenamítal. Ukrajinu navštěvovaly před Janukovyčem delegace všech zemí světa včetně českého prezidenta a nikdo nevznášel otázku po postavení ruštiny. Ta otázka je zcela umělá a nastolená dnes jako takový podpůrný argument pro brutální vpád a zábor území. Ta vláda samozřejmě je omezeně akceschopná. A zatím se dá pouze ocenit její zdrženlivost.
Vláda bude muset zmodernizovat oslabenou armádu a počítá určitě se západní pomocí. Ona přišla mimochodem nejenom o posádky na Krymu, ale prakticky i o celé loďstvo. Myslím si, že vláda, podle toho, za jakých podmínek se formovala, tak je vcelku únosná. Není jednotná, je složena z různých částí spektra. Tvoří ji v podstatě čtyři frakce asi v tom poměru, jak to předpokládala dohoda Janukovyče se zbytkem, která byla podepsána Západem. Čili žádná dominance jedné strany. Čtyři strany, každá z nich má zhruba po třech ministrech a žádná strana momentálně nedominuje. Jaceňuk – já si nemyslím, že je to bůhvíjak silná osobnost, ale je to vzdělaný kulturní člověk mluvící cizími jazyky. A  žádný z členů vlády se nepovažuje za definitivního. Nemohu odhadovat, kdo bude prezidentem. Já osobně bych vsadil spíš na Klička než třeba na Tymošenkovou, která už není na Ukrajině tak populární – už aspoň z toho důvodu, že svého času znamenala kompromis s Putinem Její stranu představuje právě předseda vlády Jaceňuk,  takže nikdo tam není radikálně nijak diskriminován.
O tom že vláda není antisemitská nebo svědčí skutečnost, že řada gubernátorů dosazených již novou vládou jsou židovského původu, přinejmenším dva z nich – jeden charkovský a druhý dněpropetrovský. Myslím si, že počínání vlády dominuje zatím racionalita.
Snad nejvýrazněji se z evropských politiků v současnosti ve prospěch Ukrajiny angažuje polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski. Není to dobré znamení pro Evropu? Vždyť to bylo právě Polsko, které žilo s Ukrajinou koncem 1. světové války a v následujících letech v nepřátelských vztazích.
No, to už dávno neplatí a to je právě dobrá ukázka toho, jak falešná je představa o tzv. historickém právu. Ano, Ukrajina s Polskem má historické účty, velmi staré historické účty. Ale ne vždy ty nepřátelské účty jaksi určovaly vztah mezi Ukrajinou a Polskem. Byla doba, kdy Ukrajina byla součástí polsko-litevského velkého státu – mimochodem ten stát se jmenoval nikoliv polsko-litevský, ale kyjevsko-litevský stát. Přijal magdeburské právo, byl evropským státem. A myslím si, že v současné době je Polsko nejbližším spojencem Ukrajiny. Ale ne až teď po Majdanu ale mnohem dříve. Už od začátku tohoto tisíciletí, možná i předtím vůdčí silou, která se Ukrajině snažila pomáhat, bylo právě Polsko. Takže historické právo, to je právo zakonzervovat vztahy, nikoli rozvíjet. Polsko je státem, který pomáhá Ukrajině. Netváří se jako starší bratr, na\rozdíl od Ruska, netvrdí, že Ukrajinci jsou jacísi Malopoláci, ale chová se velmi přátelsky.
A že zrovna Sikorski. Za prvé zná velmi dobře Ukrajinu. Připomenu, že už polský prezident Kwasniewski byl velkým podporovatelem Ukrajiny, ale už i Walesa. Sikorski sám dobře zná problematiku. Navíc je ženatý s velmi erudovanou Američankou Anne Applebaum. Ta mu taky nepochybně leccos radí, je expertem na Rusko  a tím pádem také trochu na Ukrajinu. Myslím si, že Sikorski ví o Ukrajině rozhodně víc než všichni ostatní státníci současné Evropy. Má silnou podporu v osobnosti Carla Bildta ze Švédska, který kdysi s Polskem zakládal východní partnerství. Bohužel málokterý další evropský státník cítí nebezpečí ruského postupu tak, jako Polák. Polák si pamatuje, jak docházelo k dělení Polska na základě úplně stejných argumentů. Dneska v ruském tisku i ve Státní dumě se veřejně a formálně mluví o umělém státě Ukrajina. Někteří používají ruský pojem slátaný, sešívaný. A to je pojem, který platil pro Polsko. Právě s touto argumentací Molotov po podepsání paktu s Ribentroppem řekl, že svoji existenci skončil neživotný sešívaný zaplátovaný polský stát. Dneska se to používá pro Ukrajinu.      

Ještě ke vztahu západních a východních Ukrajinců. Putin očekával, že na východě Ukrajiny jich bude víc pro připojení k Rusku. Takže to asi nebude nakonec takový problém.
Je dobře, že se na to ptáte, protože ono to je v našem podvědomí značně zkreslené. A zkreslené nikoliv samo, ale v důsledku úsilí moskevské propagandy, velmi cílené. Propaganda nás přesvědčuje, že Ukrajina je rozdělena zhruba po toku Dněpru na západ a východ a že východ na levém břehu Dněpru je promoskevský a nejradši ze všeho by se připojil. To je chiméra, to je prostě lež. Samozřejmě na zazším východě Ukrajiny možná jsou skupinky, možná jsou spolky, kterým jde o zachování ruské identity. Ale rozhodně tam naprostou menšinu tvoří lidi, kteří by se chtěli připojit se k Rusku. To vidíme z toho, jak nepočetné jsou jejich demonstrace a jsou vyváženy demonstracemi lidí fandícím Majdanu. A zdůrazňuji – to jsou místní obyvatelé. To znamená, že místní obyvatelé Charkova, Doněcku, ať už jsou Rusové nebo Ukrajinci, někdy to člověk těžko rozděluje, jazykově se to rozdělit nedá - mnoho z nich mluví rusky a přitom jsou to třeba Ukrajinci. Ale o to vůbec nejde. Tady končíme tam, kde jsme začínali o Majdanu. Tady vůbec nejde o etnika. Rusové ve východní Ukrajině dobře vědí, že Západ je pro ně lepší východisko než Euroasijský svaz. A to je důvod, proč třeba v Lotyšku, kde je padesát procent Rusů, není žádný náznak toho, že by chtěli zpátky do Ruska anebo že by se chtěli dokonce utrhnout k Rusku. Oni jsou šťastni, že mají evropské pasy, schengenské pasy, a že žijí tam, kde žijí. Takže Ukrajinci na východě Ukrajiny v podstatě do Ruska nechtějí. Oni chtějí úplně stejné příležitosti, které jim otevřel Majdan a tak jak to cítili Ukrajinci v Kyjevě. Oni chtějí být součástí toho civilizovanějšího světa, i když mnozí z nich tuší, že to nepřijde zítra nebo pozítří. Chtějí, aby ta cesta vedla alespoň nějakým směrem. Putin nabízí směr do hlubin střední a dálné Asie. To je ten rozdíl. Ve východních regionech Ukrajiny žije většina Rusů a naprostá menšina těch, kdo se chce připojit k Rusku.

Michal  Šimek

Ve zkrácené formě vyšlo v Perspektivách 7/2014 (příloha Katolického týdeníku 14/2014 s datem 1. -7. dubna 2014)

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Aktualizováno: 11.6.2019 15:10 | Rubrika: Vzdělávání
Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Institut terezínské iniciativy vás zve do Brna na mezinárodní letní školu pro pedagogy Výchova k respektu a toleranci. Role příběhů ve výuce, kterou pořádá Institut Terezínské iniciativy ve spolupráci s Anne Frank House v Amsterda...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT