Moderní-Dějiny.cz

Svědomí Ostravy

Publikováno: 10.9.2011, Aktualizováno: 28.3.2012 18:37

Přinášíme vám vzácnou vzpomínku na spisovatele Jaromíra Šavrdu z pera jeho bývalé studentky Ireny Hrubé. Text byl iniciován přáním její spolužačky a rovněž četbou práce Jakuba Adámka "Jaromír Šavrda - Svědectví Ostravy", kterou jsme publikovali na našem portále. Tato studie autorku vzpomínky v mnoha ohledech překvapila neznámými skutečnostmi a přispěla k dodatečnému pochopení některých postojů Jaromíra Šavrdy v době jejích studií...

Svědomí Ostravy

„…ale pocty jsou pro člověka konec konců málo důležitou záležitostí. Zvlášť, když se udělují in memoriam.“
Citováno z knihy Jaromíra Šavrdy

   Přesto si myslím, že by autora citátu z knihy povídek Příběhy z třetího času, vydané v roce 1967, potěšil vznik Ceny Jaromíra Šavrdy, která je od roku 2009 udělována za svědectví o totalitě.
   Našla jsem na internetu práci Jakuba Adámka s názvem Jaromír Šavrda - Svědomí Ostravy, četla jsem ji pozorně a k některým faktům v ní uvedených jsem se vracela, protože jsem mnohé okolnosti z života našeho profesora českého jazyka netušila. Zároveň se z mé paměti vynořily vzpomínky, které v této životopisné práci chybí. V životě člověka jsou chvíle, které si sám nevybavuje, diví se, když mu je druzí připomenou, zapomněl na ně, protože pro něho nebyly dostatečně významné. Při pročítání kapitol o Jaromíru Šavrdovi jsem myslela na stín v jeho paměti, který byl pro něho významný natolik, že nepochybně ovlivnil jeho životní kroky. O takových stínech se těžko mluví. Arnošt Lustig promluvil veřejně o svém hlasování pro popravu Milady Horákové teprve nedlouho před svou smrtí. Řekl, že ho trápilo celý život. Stejně jako Jaromíra Šavrdu.

   Alenu Šavrdovou jsem poznala mnohem dříve než jejího manžela. Vyrůstala jsem v Jilemnici, byla jsem žákyně základní školy, když v roce 1956 vstoupila do naší třídy nová učitelka ruského jazyka. Velmi jsme si polepšili, po jednotvárném omílání článků z časopisu Ogoňok nastala změna. Alena Šavrdová ve svých hodinách využívala to ruské, a obcházela sovětské, takže přestaly být v popředí stati o monstrózně vzorných sovětských pionýrech a všemožných úspěších SSSR, i když nás nemohla od odebírání časopisu osvobodit, bylo povinné. Zapojovala do rozšiřování slovní zásoby jiné texty, poetická slova jedné milostné písně si dodnes dovedu ve fragmentech vybavit, v jejím podání byla vskutku sugestivní. Manžel naší ruštinářky nastoupil jako ředitel Domu osvěty, měli malého syna a přivedla je do Jilemnice pracovní umístěnka po dokončení studií na Filozofické fakultě UK.

   Jilemnice je město sice nevelké, ale s kulturní tradicí, ke které patřily zájezdy herců libereckého divadla. Seděli jsme v sále a čekali, kdy se pozvedne opona. Bylo chladno nejen venku, toho večera diváci neodkládali svršky v šatně varováni, že mladý ředitel Domu osvěty zapomněl sál v předstihu vyhřát. Opona se zvedla velmi brzy, zatím pouze proto, aby se teplo dostávalo rychleji také do prostor jeviště. Po něm kromě herců, kteří ověřovali, jak budou v takových podmínkách moci hrát, přecházel mladý muž s brýlemi a poněkud nepřítomným výrazem. My v hledišti jsme měli teplé bundy a kabáty, roztržitý ředitel byl také oblečen přiměřeně, a kdyby tehdy bylo na programu drama o partyzánech, mohlo být představení odehráno, jenže antická tragedie předepisovala opánky a lehké tuniky v délce mini. Projevovali jsme odhodlání vyčkávat, dokud teplota v prostorách jeviště nestoupne k únosnosti, ale představení bylo po průtazích přece jen zrušeno. Jilemnické obecenstvo vyjádřilo zklamání natolik hlučně a spontánně, že tím přineslo kýchajícím hercům profesní zadostiučinění, Jaromír Šavrda však na divadelní epizodu vzpomínal roztrpčeně i s velkým odstupem času. Pokud si vzpomínám, přehmat začátečníka brali jilemničtí občané s humorem, ovšem co se týká funkcionářů, ti neopomenuli využít každé příležitosti k vychutnávání své moci, proč by dělali výjimku? Předpokládám, že dali mladému intelektuálovi najevo vladařskou nelibost o to důrazněji, že pojal prohřešek s typicky šavrdovským nadhledem: Oidipus se dopustil horších přehmatů.

   Naše ruštinářka Alena Šavrdová se nenadále s manželem odstěhovala, nevěděli jsme kam. Jenom pár měsíců potom jsme se stěhovali také my, do Ostravy. Tím jsem přešla na jedenáctiletku v Porubě, kde našel v učitelském sboru uplatnění také můj otec, zrovna potřebovali profesora biologie. Příštího roku přibyl do sborovny i nový profesor českého jazyka, Jaromír Šavrda. Po návratu do rodné Ostravy byl nejprve činný jako osvětář a knihovník, takže se jednalo o první působení v roli pedagoga. Český jazyk ovládal způsobem, který mi imponoval. Poskytl nám správnou odpověď na každý dotaz ze svého oboru, nedal se však vtáhnout do rozebírání tajů jazyka, byl očividně zaujatý jinou sférou, literární. Neúspěšné pokusy debatovat o původu některých slov jsem vzdala, komunikoval s námi studenty zkrátka po svém. Práce Jakuba Adámka uvádí v textových přílohách rozhovory s lidmi, kteří Jaromíra Šavrdu znali, hovořil také s Lydií Romanskou, ptal se jí na pedagogické působení Jaromíra Šavrdy a případný vliv na její literární začátky. Lydie chodila do paralelní třídy a odnesly jsme si z hodin češtiny stejné dojmy, také v našem češtináři neviděla pedagoga zapáleného pro svůj předmět do té míry, že si přeje zapálit rovněž studenty, proto projevuje zájem i o ně. Profesor Šavrda takový nebyl, a jak to výstižně Lydie Romanská formulovala, pokud někoho přesto ovlivnil, tedy svou osobností, a jenom toho, kdo chtěl vidět. Já jsem vidět chtěla, náš češtinář však byl osobností výrazně komplikovanou,  bylo těžké, a tenkrát pro mě ještě vyloučené pochopit, odkud se překvapivé protiklady v profesoru Šavrdovi vzaly, jak se vůbec stěsnají a vzájemně snesou v jediném člověku.

   Byl jen o deset roků starší než my, jeho studenti, ale reagoval na vyrušování v hodině a kázeňské výstřelky jako profesor ze starých dob, uvyklý přísné kázni někdejších gymnázií. Vnímal neukázněné chování jako cílenou zlomyslnost, ale pokud vím, jednalo se o běžné přestupky, kterými se studenti snaží dělat dojem na spolužačky a studentky testují, jak si dospělý muž poradí s jejich prostořekostí. Češtinář nebyl terčem úmyslných nástrah, jako byly například třaskavé podrážky jiného člena sboru, skopičiny probíhaly způsobem, který většina profesorů uznamenala bez emocí a dokázala utlumit. Těžko pochopit, proč nedokázal právě on využít svůj humor, který by účinkoval nejpádněji. Zato ho použil, když došlo ke skutečně vážné situaci. Přidělili mu úkol doprovodit střelce reprezentující školu na soutěž Svazarmu. Na střelnici jsme dostali do rukou jiné malorážky, než se používaly při tréninku ve škole. Svazarmovské byly nesrovnatelně lepší, což bylo znát už na první pohled, v mém případě  bohužel u pohledu nezůstalo, zkoumala jsem kvalitativní rozdíly. Podle všeho spoušť vysoce kvalitní cvičné zbraně reagovala na podnět rovnající se doteku pírka. Vítaná vlastnost, pokud dojde k doteku během míření na terč, citelné potáhnutí ukazováčkem za spoušť školních malorážek přesnost zásahu snižovalo, i když střelec s tuhou spouští počítal. Kulka, kterou uvolnil pouhý dotek, pročísla rozevláté vlasy Jaromíra Šavrdy při okraji boltce, tedy ve výši oka. Tím pro mě střelecká soutěž skončila, nejen proto, že jsem nemohla konkurovat dvěma výstřely soupeřům, kterým zůstaly tři náboje. Roztřásla mě představa, jak málo stačilo, aby dráha střely vedla o dva tři centimetry vpravo, nebo se češtinář zrovna pootočil z profilu. Projev rozhořčení by mi pomohl probrat se z šoku, jenže on zůstal naprosto klidný, a po návratu do školy zahlaholil ve sborovně: „Kdyby tam stál matikář, tak bych se nedivil, ale proč Hrubá vystřelila na češtináře, to nechápu!“

   Později, když už mě neučil, jsem mu chtěla vysvětlit, že většina studentských projevů, které ho tak hněvaly, byly svým způsobem také takovými nezamýšlenými výstřely, lehká spoušť spustila dřív, než střelec domyslel, co provede, bylo však nesmírně těžké vyvracet náhledy, ke kterým Jaromír Šavrda dospěl. Své názory podával s osobitou logikou, ale odmítal připustit, že i logická dedukce nemusí mít platnost, pokud se opírá o subjektivní dojmy a odmítá jiný úhel pohledu. Nehádal se, nerozčiloval, jen přestal o tématu hovořit, nedal si zlomyslnost pohnutek vymluvit. Přitom udělal něco podobného on sám v době, kdy už učil jinde, na Hornickém učilišti. Vyplnil totiž v úředním formuláři rubriku povolání slovy: krotitel dravé zvěře. Reakce soudruhů na tento počin blízký našim studentským recesím rovněž obsahovala neochotu vyloučit znevažující záměr. Moje matka, která tenkrát pracovala na oddělení školství jako osobářka, věděla od Jaromíra Šavrdy, do jakých potíží se dostal, pokoušela se přesvědčit nadřízeného, že šlo jenom o nadsázku literárně nadaného češtináře, intelektuála s duší rozevlátou, nevnímajícího serióznost úřední dokumentace. Zdůrazňovala, že neměl na mysli specielně hornickou mládež, že býval podobně rozmrzen středoškolskými studenty, které učil jako kolega jejího manžela. Snažila se marně, soudruhům z KNV se zachtělo udělit pedagogovi tvrdou lekci za nedostatek úcty. A v tom byl zásadní rozdíl: ani Jaromír Šavrda si nedal vymluvit, že ten, kdo se ho něčím dotkl, neměl cílený záměr, ale jediný způsob, jakým se pomstil on, bylo vtělení dotyčné osoby do nesympatické postavy v jeho detektivce. Vedení Hornického učiliště mělo možnost probrat nepřijatelnost vyplnění rubriky s členem sboru v ředitelně, dát mu nový formulář k správnému vyplnění, ovšem tito přičinliví soudruzi ho udali soudruhům výše postaveným, aby vyšší viděli, jak jsou nižší bdělí. A potom si vyšší vychutnali, co všechno mohou, drzý pedagog byl přesunut k práci mezi zvířaty. Na měsíce v ZOO však potrestaný provinilec vzpomínal v dobrém, spojoval je se svým rozhodnutím dálkově studovat práva.

   Práce Jakuba Adámka se zabývá osobností Jaromíra Šavrdy a složitostí jeho životní cesty z mnoha úhlů, mne zaujaly zejména informace o vývoji jeho literární tvorby od angažovaných projevů k těm, které mohly vycházet už jenom v samizdatové podobě. Jeho angažované začátky pro mě byly něčím novým, seznámila jsem se s nimi až prostřednictvím práce Jaromír Šavrda - Svědomí Ostravy. A co se týká disidentských let a strádání ve vězení, o těch jsem věděla teprve od roku 1988, když jsme slyšeli zahraniční vysílání. Úzká ulička v Příboře, kde jsme po odchodu z Poruby bydleli, měla mimořádně nepříznivé podmínky k příjmu vysílání Svobodné Evropy. Při náhodném přelaďování přijímače se však jednou v noci ozvala tato stanice zřetelně, co jsem se přitom dozvěděla, bylo velmi nečekané. Rozsah angažovanosti Jaromíra Šavrdy mě zaskočil, zároveň mě zprávy o věznění vyvedly z představ, že využil kontaktů na cizinu, aby stejně jako mnoho našich přátel a známých emigroval.
   Znala jsem osudy Šavrdových od roku 1959, kdy začal Jaromír vyučovat na jedenáctiletce, do roku 1971, kdy zemřela Alena Šavrdová. Vlastním Knihu královrahů s autorským věnováním datovaným 6.4.1971. Nevěděli jsme, že většina nákladu byla zlikvidována. Znala jsem Jaromíra Šavrdu nejenom v letech studií, také po maturitě jsme se vídali‚ jel společně s mými rodiči a se mnou do Jilemnice, aby se podíval do míst bývalého působení, jindy jsme z jakési kulturní pohnutky, kterou si už nevybavím, jeli do Prahy, vítal každou příležitost k dlouhé jízdě autem, byl vynikající řidič, schopný jet i celou noc, jenže projevoval přílišnou bezstarostnost, odmítal brát na vědomí, že volanty ostatních aut většinou nedrží osoby jeho řidičských kvalit a zásad, takže by mohly mít i nějaké promile v krvi a méně ohledů. Řítil se tak rychle a směle, že moji rodiče další zájezdy s díky odmítli.

   Knihy mi byly víc než koníčkem, snažila jsem si z oblasti literatury doplňovat, co mi v posluchárně vysoké školy chybělo, případně jsem s přednášejícími nesouhlasila, a literárně aktivní Jaromír Šavrda věděl mnoho navíc. Od konformních pedagogů se radikálně lišil, oni přednášeli, co měli předepsáno, zatím co on říkal, co si o něčem myslí. V soukromí se nevyznačoval tou neochotou odpovídat v širším rozsahu, jakou projevoval v době, kdy nás učil. Stávalo se, že jsme se přeli, naše spory však byly čímsi diametrálně odlišným, než když jsem chtěla s jednou přednášející hovořit o vizi sovětského autora, jaký bude svět v dovršené komunistické budoucnosti, zastavila ji na chodbě, a ona po otázce, jestli by si skutečně v něčem takovém přála žít, přede mnou utekla.

   Netušila jsem, že byl Jaromír Šavrda v časném mládí idejemi komunistické strany tak uchvácen, jeho Pionýrská říkadla jsem pročítala nevěřícně. Tímto směrem náš hovor nikdy nezabočil, a nevím, jestli proto, že znal názory naší rodiny, nebo se nacházel v údobí, kdy sice už pochyboval o svém původním přesvědčení, ale bylo pro něho stále těžké oprostit se od něčeho, co měl v sobě zakořeněno. Jediné, co mi pověděl z těch dřívějších dob: jak těžce nese, že se podepsal mezi studenty žádajícími popravu Milady Horákové. V tom směru měl jasno, ale v dalších polohách svou původní politickou víru nejspíš stále zvažoval a pokládal ji za schopnou obrody.

   Mezi těmi roky 1959 a 1971 zřejmě Jaromír Šavrda procházel složitým a dlouhodobým procesem, kdy se vyrovnával s pochybnostmi o prorežimní orientaci. Bylo pro mě překvapující, že se v roce 1951 stal kandidátem strany. Viděla jsem na vlastní oči, jak lidé přijímají stranickou výzvu, aby se kandidáty stali - báli se odmítnout. Všichni věděli, jak se strana dovede mstít nejen provinilci, také si dá záležet na znevýhodnění jeho dětí. Nezapomenu na skleslost mladé učitelky, která se svěřila, že ji ředitelka zaskočila nabídkou kandidátství. Seděla zvadle v kabinetě a kolegyně sledovaly s účastí její duševní stav, odpovídal reakci na žádost o ruku mocným nápadníkem, sice odporným a mrzkého charakteru, avšak odmítnout ho znamenalo ohrožení budoucnosti nejen té, na kterou kývl, i jejích blízkých. Jenže u Jaromíra Šavrdy se nemohlo jednat o takové podrobení, dokládá to báseň Stranický odznak, sbírka Struny míru. Byl to člověk upřímný, když o dni, kdy se stal kandidátem, napsal: „…dobyl jsem vítězství, ve kterém nejsem sám…“, bral kandidátství skutečně jako jakési osobní vítězství. V souvislosti s tím si vybavím jinou nabídku. Bývalý žák mi líčil svou zkušenost s výzvou, aby vstoupil do KSČ. Když odmítl, byla reakce funkcionáře v podstatě tato: „Tušíš ty vůbec, jak by nám byli za takovou nabídku vděční všelijací učitelíčci, doktůrci a inženýrci, co se pokoušejí dostat k nám do strany? Ale my je nechceme, chceme především mladé soudruhy s dělnickým původem, jako jsi ty! “ Mladého soudruha se dotkly i ty jeho zdrobněliny podané patřičně opovržlivým tónem, usnadnily mu zdůvodnění, proč on se svými kritérii hodnot není pravým kandidátem pro stranu. Jaromír Šavrda nevzešel z dělnické rodiny, mířil k intelektuálské budoucnosti, a komunisté zaujímali diskriminující postoj k osobám s nevhodným třídním původem už od počátku. Možná právě tyto kádrové skvrny byly u mladého Šavrdy důvodem, proč jako kandidát strany měl pocit, že „dobyl vítězství“.

   Zdá se však, že vysokoškolský student, po promoci osvětář, knihovník a pedagog, funkcionářům nevyhovoval. Vzhledem k tomu, že Jakub Adámek ve své práci píše: „V roce 1968 reagoval Jaromír Šavrda na výzvu Alexandra Dubčeka, aby lidé vstoupili do KSČ a pomohli ji tzv. obrodit, a stal se tedy členem komunistické strany… “, původní kandidátství až do roku 1968 nepřešlo v regulérní členství. Představy obrodného procesu mu poskytly poslední záchytné body k rehabilitaci víry mládí. Teprve normalizační realita ho přinutila svoje původní přesvědčení definitivně opustit.

   Jednalo se tedy o velmi dlouhý a tíživý proces. Jsem přesvědčena, že právě tyto rozpory v mysli našeho češtináře překážely porozumění mezi ním a studenty. Nezamlouvaly se mu parodie a černý humor, kterým jsme se bavili. Nemohl obhajovat ovzduší kultury v socialistické společnosti, zákazy publikování určitých autorů, cenzurování děl, poukazoval tedy na levnost parodické formy, kterou jsme jako studenti používali. Tenkrát jsem si neuvědomovala, že našeho češtináře nepobuřuje ani zdaleka tolik drsný slovník a drsný humor, jako zneuctívání něčeho, co on v našem věku bral hluboce vážně. Vzájemné neporozumění souviselo s tím, že nás nedělily jenom roky. Když bylo šestnáct jemu, napsal verše: Do světa jdeme dělat díru bez granátů a samopalů, na zádech šátky pionýrů  a tváře zrudlé od zápalu, zatímco my jsme vylepšovali Timurovu partu novými, co nejnevhodnějšími členy, velesoudružce učící dějepis jsme přezdívali Odvážná školačka, Pavlík Morozov byl pro nás práskač, vymýšleli jsme společenské hry včetně na Meresjeva a zpívali sborově: „Po řece, řece Kubáni plave ho-no veliký, takhle veliký (všichni ukázali rozpaženýma rukama, jak bylo veliké, v SSSR bylo všechno největší… ) V době v naší časné adolescence, která se shodovala s dobou dozrávání změn v náhledech Jaromíra Šavrdy, nebylo vzájemné porozumění zřejmě možné. My jsme se režimu mstili despektem a výsměchem všemu, co nám soudruzi vnucovali, jenže profesor Šavrda potřeboval stálý nadšený zápal, který by vyplnil vakuum po někdejším nadšení pionýrském. V nás, svých studentech, nenacházel, čím se vyznačovalo jeho vlastní dospívání, z tehdejšího úhlu svého pohledu nevzal na vědomí, kdo rozdíly způsobil. My jsme ve svých  šestnácti nechtěli jako on - dělat do světa díru- , nám by postačilo, aby komunistický režim občanům nebránil podívat se někam za hranice, aby nám neznemožňoval číst, co bychom číst chtěli, studovat, na co máme schopnosti, bez ohledu na kádrový profil rodičů, abychom mohli slyšet hudbu, která se nám líbí. Dozvídat se, a věřit tomu. Nevěřili jsme.

   Lydie Romanská uvedla v rozhovoru s autorem práce o Jaromíru Šavrdovi, že se v údobí, kdy nás učil, podle ní už myšlenkově odpoutával od minulosti a pomalu v něm začínalo zrát nové přesvědčení, máme tedy v pohledu zpět stejný pocit. Shodneme se i v další důležité věci: přes dosud přetrvávající slabost pro původní ideály bylo před naším profesorem možno říkat cokoli, to však neplatilo o jiných osobách na škole, kde jsme obě studovaly. Čtyři studenty z ročníku nad námi někdo udal, podezřelé aktivity, pro které byli vyšetřováni, byly označeny jako zrada na dělnické třídě, nesměli odmaturovat. Myslím, že profesor Šavrda měl stejně mlhavé ponětí o důvodech vyloučení, jako ho měl můj otec a další členové sboru, s výjimkou soudruhů, kterým jejich strana svěřila potrestání provinilců. Způsob zrady spáchané na dělnické třídě, které se čtveřice dopustila, nebyl uveden, členové sboru a studenti nebyli podle všeho dost politicky vyspělí, aby se ztotožnili s náhledem na provinění, mohli by si tedy myslet o celé záležitosti něco jiného. Neuvěřit.

   Jaromír Šavrda uvěřil, že jemu naprosto neznámá právnička a politička spáchala a hotovila se dále  páchat neomluvitelné zločiny. Tvrdili to starší a zkušení představitelé komunistické strany, působilo na něho také rozhodování soudu na podkladě právním. Smrt Milady Horákové žádalo 6 300 rezolucí s nespočetnými podpisy občanů, kdyby odmítl podepsat, sebeméně by tím neovlivnil osud obviněné. Jeho samotného však podpis tížil. Komunistické metody nátlaku s promyšleným prvkem mrzačení psychiky poznamenaly nespočet lidí. Straně vyhovovali občané, kteří byli zasaženi v oblasti svědomí, buď ho zcela potlačili, tím se stali ideálními vykonavateli stranických příkazů, nebo si morální cítění uchovali, takže je trápilo, k čemu se nechali přimět ovlivněni autoritami, nebo v slabé chvíli dohnat nátlakem. Straně jejich pocit viny umožňoval ve vhodné chvíli vydírat.

   Jaromíra Šavrdu se nedařilo vydírat ani zastrašovat. O jeho osudech v údobí, kdy ho normalizace zbavila i těch posledních iluzí o možnosti obrody komunistické ideologie, jsem se dozvěděla s velkým časovým odstupem. V ovzduší Československa obsazeného sovětskými vojsky nikdo nevěřil ničemu oficiálně hlásanému, tím snadněji se pak uvěřilo informacím, které někdo slyšel z důvěryhodných úst. Docházelo přitom k přibližnostem: někdo ze známých vyslovil úvahu, jestli profesor Šavrda nevyužil zahraničních konexí, aby také odešel do emigrace, a tato úvaha lehko dostávala věrohodný obrys, vybavila jsem si bedničku napěchovanou anglickými detektivkami, které mu zdarma posílali tuším z londýnského nakladatelství zaměřeného na tento literární žánr, pak někdo připomněl jeho kontakty se zahraničním klubem spisovatelů. Bylo snadné představit si ho v cizině, jak píše o dojmech z jiného prostředí, nápaditě kritizuje nešvary západu, včetně výstředností mládeže, hlavně mužského pohlaví - kolikrát jsme se přeli o účesy Beatles, které shledával nepatřičně zženštilé? - , jak rozepsal svou novou knihu, ale zároveň vydává na způsob Škvoreckých jiné české autory, kterým nesmí v jejich rodné zemi nic vycházet. Jak poznává nové lidi a nachází v místní emigrantské komunitě přátele.

   Realita se v mnoha rysech shodovala s takovými představami, Jaromír Šavrda skutečně pomáhal zakázaným autorům, vydával však svou samizdatovou edici Libri prohibiti na území vlastní země, a byl za svou činnost a postoje persekvován, poznal naprosto nové prostředí a napsal o něm, dostal se však k těmto nezvyklým zkušenostem proti své vůli, rozsudky komunistické justice. Poznal nové lidi. Získal mezi nimi přátele, spojily ho s nimi útrapy, které vyměřil komunistický režim disidentům. Přátelé, to je vysoká životní hodnota.

   Myslím, že Cena Jaromíra Šavrdy by našeho bývalého profesora českého jazyka hodně potěšila. Zejména proto, že členy výboru, který tuto cenu uděluje, jsou i jeho blízcí kolegové z časů zápolení s režimem, a že svým nositelům nepřinese sankce ze strany vládnoucí strany. Zemřel v době, kdy by tomu tak bylo.

 

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinka
Více...

_Související články

18.12.

Cena Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě

U příležitosti Dne lidských práv uděluje ostravský spolek PANT od roku 2008 Cenu Jaromíra Šavrdy za svědectví ...
8.12.

Státní kulturní politika v Ostravě v období normalizace

Prezentace doplňuje autorovu studii Ostrava době „normalizace“ (1969–1988) a přináší bohatý výběr dobových pra...
30.8.

Posledních pár lístků - samizdatové vydání básní Jaromíra Šavrdy

Nabízíme vám faksimile unikátního samizdatového vydání básní ostravského spisovatele, chartisty Jaromíra Šavrd...
9.7.

Zemřela ostravská disidentka Dolores Šavrdová

V neděli 8. července 2012 zemřela Dolores Šavrdová, manželka ostravského spisovatele, disidenta, politického v...
19.9.

Jaromír Šavrda - Svědomí Ostravy

Studie se zabývá životem a dílem ostravského spisovatele, novináře a disidenta Jaromíra Šavrdy, poukazuje na o...

_Prameny

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

_Metodika

Údaje o zemřelých obětech protektorátního „Cikánského tábora I“ v Letech u Písku

Aktualizováno: 16.5.2020 20:59 | Rubrika: Aktuality, Československo v letech 1938-1945
Údaje o zemřelých obětech protektorátního „Cikánského tábora I“ v Letech u Písku

Po čtyřech letech usilovné výzkumné a dokumentační práce Institutu Terezínské iniciativy došlo ke zveřejnění jmen a základních údajů o mužích, ženách a dětech, kteří zemřeli během let 1942 a 1943 jako vězni v „Cikánském táboře I“ ...

_Aktuality

Souhrn 22 článků o polské historii

Aktualizováno: 28.6.2020 23:05 | Rubrika: Dějiny Polska
Souhrn 22 článků o polské historii

V letech 2012–2019 vzniklo ve spolupráci redakce přílohy Lidových novin Orientace a Polského institutu v Praze více než dvacet esejů věnovaných vybraným výročím z polských dějin a česko-polských vztahů. Jejich autory jsou často vý...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2020 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT