Moderní-Dějiny.cz

Spojuje náš příliš mnoho…

Publikováno: 2.4.2018, Aktualizováno: 11.4.2018 21:32
Autor: (red)

S historikem Andrzejem Nowakem o temných kapitolách polsko-židovského soužití.

Spojuje náš příliš mnoho…

Když Polsko v roce 1920 bojovalo proti bolševickému Rusku, v západním levicovém tisku se jako jedna z příčin, proč nestojí za to Polsku pomáhat, často zmiňoval polský antisemitismus. Stejně tomu ostatně bylo i na konci druhé světové války, kdy bylo potřeba odůvodnit, proč by se Polsko mělo ocitnout ve Stalinově sféře vlivu. Odkud se ale historicky tento stereotyp vzal?  
Je nutné si uvědomit, že na polském území – v oblasti někdejší Rzeczpospolité, kterou si koncem 18. století rozebrali Prusko, Rusko a habsburská monarchie – žila po několik století více než polovina světové židovské populace, která byla z jiných států vypuzována. Ve městech byli Židé zhruba stejně početnou a místy i početnější skupinou než samotní Poláci. Podobná situace nikde jinde na světě neexistovala. Právě vysoký podíl Židů ve městech, jejich osobitá kultura a vydobytá ekonomická pozice způsobovaly v rámci třetího stavu (použijeme-li jazyk francouzské revoluce) konflikty mezi polským katolickým a židovským měšťanstvem. Měly bezpochyby jinou intenzitu a byly častější než tam, kde Židé představovali nepatrný zlomek společnosti. Na venkově se zase zabývali především provozem krčem, kde obyčejní sedláci často propíjeli své peníze. Zde tedy vznikal konflikt mezi katolickým sedlákem, jeho ženou, která viděla, jak manžel propíjí úspory, a Židem. Nenávist se tak mohla hezky kumulovat. Dalo by se to ale nazvat vrozeným antisemitismem?

Všude v Evropě je ale 18. a 19. století obdobím asimilace s většinovou společností…
Problém spočívá v tom, že polský stát v této době neexistuje. Pokud se Židé asimilují, často se ztotožňují s jednotlivými, z polského pohledu okupantskými, říšemi – pruskou, ruskou nebo habsburskou. Opakované polské prohry je od polské kultury spíše odrazují.  Ke konci 19. století za panování cara Alexandra II. navíc Rusové přicházejí s antisemitskou politikou a snaží se početné židovské obyvatelstvo vypudit ze svého území na okraj říše, na etnické území Poláků do Varšavy, Lodži atd. Následuje příliv desítek, možná stovek tisíc lidí vychovaných v ruském prostředí, kteří nemají žádný vztah k novým polským sousedům a jejich kultuře, a dokonce neovládají ani jejich jazyk.
Ve stejnou dobu se navíc rodí moderní nacionalismy. Otcem toho polského je Roman Dmowski, který za klíč k vyřešení společenských problémů považuje vytvoření moderní polské střední třídy. Pozici měšťanstva, řemeslníků atd. ve městech ale zaujímají ve velké míře právě Židé. Dmowski proto navrhuje „ekonomickou válku“ s Židy. I ti mají samozřejmě svůj nacionalistický program v podobě sionistického hnutí, které se vrhlo do boje s polským nacionalismem.

Jak vypadá situace po první světové válce, kdy se Polsko po dlouhé době vrací na mapu Evropy?
Celá střední a východní Evropa je v chaosu, všechny národy včetně Poláků a Židů touží po vlastních státech. V mocenském vakuu dochází i k pogromům. Z těch, za něž zodpovídají Poláci, se největší odehrál ve Lvově v listopadu 1918. Tehdy se v Polsku také objevila komise amerického senátora Morgenthaua, která měla zkoumat pronásledování Židů na polském území. Tato komise ve své závěrečné zprávě uvádí několik zavražděných Židů na území celého Polska, ale její závěry jsou, že v oblastech, kde se polský stát stabilizuje a nedochází k bojům, se podobné protižidovské incidenty již nevyskytují. Polský stát tedy žádnou antisemitskou politiku nevedl.

Tohle asi není běžný obraz meziválečného Polska?
Samozřejmě vzniká velké napětí. Židé představují deset procent společnosti. Velká část z nich podporuje maršála Piłsudského, zastánce mnohonárodnostní vize Polska, a je novém státu loajální. Nadále jsou tu nicméně i polští nacionalisté: pomocí ekonomického bojkotu chtějí donutit Židy emigrovat buď do Palestiny, nebo do USA. Ekonomická krize třicátých let pak mnoho sporů vyhrocuje. Ve srovnání se sousedním Německem je situace nicméně naprosto poklidná. Přesto byli Poláci v hledáčku zahraničních médií. Polsko totiž dokonale odpovídalo stereotypu, který nebylo možné aplikovat na civilizované Němce, národ Schillera a Bacha. Pro západní elity byla středovýchodní Evropa černá díra mezi civilizovanými zeměmi reprezentovanými Schillerem a Bachem na jedné straně a Čajkovským a Dostojevským na straně druhé. Kde jinde mohou bujet ty nejprimitivnější lidské instinkty a barbarský antisemitismus, než právě v této kulturní pustině v Polsku a na Ukrajině?
Svou roli samozřejmě sehrávalo i spojení Polska a katolicismu. Pro liberální post-osvícenské elity bylo tím snazší uvěřit, že antisemitismus vychází právě z katolického Polska.

O osudu polské židovské komunity se ale nakonec nerozhodlo v Polsku…
Druhá světová válka je samozřejmě klíčem k pochopení mýtu polského antisemitismu. Už samotný fakt, že se šoa odehrálo především na polském území, dodnes mnohé vede k nesmyslnému názoru, že to mělo co do činění s postoji místního obyvatelstva a nikoli s tím, že tam prostě bylo nejvíce Židů a zároveň neexistoval polský stát ani jakákoliv autonomní správa. Němci si tu mohli bez omezení dělat, co chtěli.
Během války byly v Polsku na rozdíl od okupovaných zemí na západě uplatňovány velmi surové postihy za pomoc Židům: trest smrti čekal nejen člověka, který pomoc poskytl, ale i celou jeho rodinu! Takových příběhů jsou stovky. Zrovna v těchto dnech si připomínáme výročí smrti rodiny Ulmových: dva dospělí a jejich pět dětí byli zabiti i se skupinou uprchlíků, které ukrývali. Rozhodnutí pomoci židovským sousedům bylo tedy spojeno s obrovským rizikem. Odhaduje se, že do pomoci byly přesto zapojeny desítky tisíc lidí. Je to hodně, nebo málo? Těžko říct. Neměli by si ale kritici položit otázku, co by oni sami dělali, kdyby věděli, že tím smrtelně ohrožují sebe a své blízké? Navzdory tomu je jedna třetina Spravedlivých mezi národy polské národnosti, což z Poláků dělá nejpočetnější skupinu mezi držiteli tohoto ocenění.
Německému teroru napomáhalo i to, na co byla před válkou židovská komunita pyšná: její kulturní  a jazyková odlišnost od okolní společnosti. Hlavně chudší venkovští Židé často ani nemluvili polsky. V takových případech byla pomoc a skrývání ještě komplikovanější.

Znamená to ale, že neexistovali polští antisemité, kteří by udávali Židy?
Samozřejmě, že existovali. Dělali to třeba z ekonomických důvodů, vydíráním se dalo vydělat, nebo ze strachu. Pochopitelně, že za války se probouzely ty nejhorší lidské instinkty… Není to omluva, ale musíme si uvědomit v jakých podmínkách nežidovští Poláci žili, a teprve pak můžeme pochopit zdivočení lidí a pocit ohrožení, který německá vyvražďovací politika způsobila. Uvědomme si, jaký šok představovaly pro Čechy Lidice. V Polsku bylo takových „Lidic“ několik stovek – minimálně 60 tisíc polských vesničanů bylo zavražděno právě během vyhlazování celých vesnic. To vše mění psychiku a reakce lidí. Podobně ve tomu bylo i ve Varšavě v roce 1944, kde zemřelo 50 tisíc nežidovských civilistů doslova během tří dnů.
Tyto zkušenosti způsobují, že Poláci sami sebe vždy vnímali především jako oběti 2. světové války. Nyní jsou však zároveň bombardování informacemi, že jsou „spolupachateli“ těchto zločinů. Podle mého názoru je podstatné, že se v těchto zprávách se hovoří o Polácích a nacistech. Ne o Němcích! Zkuste si v New York Times nebo v Guardianu najít slovo Němec v souvislosti se zločiny 2. světové války. Nenajdete to – píše se vždy pouze o nacistech. Na mapě tehdejší Evropy ale neexistovala žádná nacistická říše, jen Deutsches Reich, Německá říše. A právě úředníci tohoto státu, kteří jednali ve jménu své říše, jsou jedinými organizátory holokaustu. Mohli k tomu využívat lidi všech národností, ale politickou odpovědnost nesou pouze tito úředníci. Koncem února se v Guardianu objevil článek, v němž stojí, že Polsko se nemůže zříkat odpovědnosti za holokaust. Opravdu tam píší o odpovědnosti – nikoli spoluzodpovědnosti nebo něco podobného. Tato obvinění vzbuzují v Polácích nedůvěru a podezření, že někdo chce zodpovědnost za holokaust přesunout právě na ně.

Doteď jste mluvil především o částech Polska okupovaných Němci. Jak ale vypadala situace na východě?
Připomeňme, že 17. září napadl východní Polsko Sovětský svaz na základě dohody s Německem obsažené v paktu Ribbentrop-Molotov. Na východě Polska představovala polská společnost menšinu, z 15 miliónů obyvatel východních zemí Polska bylo etnických Poláků pouze 5,5 milionu, zhruba stejně tolik bylo Ukrajinců, následovali Židé a Bělorusové. Rudá armáda se snažila tuto demografickou situaci využít a prohlašovala, že přišla osvobodit Ukrajince, Bělorusy a posléze i Židy. Někteří z nich, převážně ti sympatizující s komunismem, vítali Rudou armádu s otevřenou náručí. Ačkoliv se stejně velké množství z nich stalo společně s polskými sousedy obětí sovětských represí, na mnoha místech se šířila zvěst, že Židé pomáhají Sovětům. Když pak začala německá invaze, sovětská správa se zhroutila a v nastalém chaosu si někteří rozhodli vyřizovat účty. Zhruba taková byla atmosféra a pozadí zločinu v Jedwabném, největšího, jakého se Poláci zúčastnili. Situaci, v níž byl tento zločin možný, nevytvořili Poláci, ale sovětská a německá okupace.

V těchto dnech si připomínáme 50 let od březnových událostí roku 1968, kdy komunistická vláda v Polsku rozpoutala antisemitskou kampaň, v jejímž důsledku ze země odešla poslední větší skupina polských Židů.
V březnu 1968 vyvolal vlnu nepokojů zákaz divadelního představení Dziady od Adama Mickiewicze pojednávajícího o carské nadvládě na polském území. V reakci na to se proti systému postavila celá společnost, která odmítala komunistické zřízení. Nemělo to nic společného ani s antisemitismem, ani s filosemitismem. Vláda však využila skutečnost, že mezi lídry protestu byla celá řada osob židovského původu (navíc většinou šlo o děti prominentních členů režimu), a použila antisemitismus k vyřizování „rodinných“ účtů. Ne náhodou se dvěma hlavním frakcím ve straně tehdy říkalo „burani a Židé“. „Burani“ vedení Mirosławem Moczarem tehdy v březnu zvítězili. Jedním z jejich argumentů bylo i to, že mezi jejich protivníky je řada členů represivních složek z dob stalinismu 50. let. Za zmínku stojí i fakt, že polskou armádu tehdy od Židů „čistil“ Čechům jistě známý generál Wojciech Jaruzelski.

Náš rozhovor pochopitelně vzniká na pozadí sporu Polska a Izraele o novelizaci polského zákona o Institutu národní paměti. Snaží se Poláci tímto zákonem něco zakrýt nebo definitivně vyřešit?
Tento zákon asi nic nevyřeší, ale nesnaží se ani nic zakrýt. Podle mě je to špatná odpověď na opakující se nařčení, že Poláci a Polsko jsou odpovědní nebo spoluodpovědní za holokaust, což se souvisí s termínem „polské koncentrační tábory“.
Nejzářnějším příkladem užití tohoto chybného slovního spojení  je proslov prezidenta Obamy při předávání ocenění in memoriam Janu Karskému, což byl člověk který se obrovsky zasloužil o to, aby se svět dozvěděl o holokaustu. Když už i samotný prezident USA používá tento pojem, stejně jako největší americká, německá nebo britská média, něco se děje. Rozhodně to není nevinný termín vztahující se pouze ke geografické poloze táborů, protože je doprovázen oním stereotypem o polském antisemitismu. Když je řeč o „nacistickém vraždění“, mluví se v této souvislosti o jediném národu, a to jsou Poláci. Protesty proti tomuto slovnímu spojení jsou neefektivní, tisk se omluví po několika týdnech nebo vůbec, protože se zaštiťuje svobodou slova.
Podle mě by se diskuze o minulosti měla vést zcela otevřeně a jsem proti jakýmkoli podobným zákonům, i když se s nimi setkáváme po celém světě, ve většině evropských zemí třeba ve formě zákonů zakazujících zpochybňování holokaustu. Lidmi, kteří zpochybňují holokaust, pohrdám, ale přesto si myslím, že by se takové zákony v legislativě neměly objevovat. Rozumím však záměrům autorů onoho polského návrhu: ještě dlouho nenatočíme tolik filmů, abychom dokázali zmiňovaný stereotyp vyvážit, takže právní cesta je jakousi zkratkou.
 
Jaké bude mít současná krize následky?
Polsko a Izrael spojuje příliš mnoho, takže tato krize brzy pomine. Snad se také podaří lépe vysvětlit, že zákon se nevztahuje na historické a umělecké publikace, tudíž například známý sociolog Jan Tomasz Gross si své knihy, kterých si osobně moc nevážím, neboť staví skandálnost nad historickou přesnost, může psát v klidu dál. Dle mého názoru stačí k obraně dobrého jména Polska využívat současnou legislativu jednotlivých států o právu na ochranu osobnosti. Každý, kdo například nařkne Polsko z podílu na holokaustu, by své tvrzení musel doložit důkazy před soudem. Celá ta kauza ale přeci jen přinesla jedno pozitivum: když se o tom tolik psalo a mluvilo všech televizích světa, je dnes jasné, že každý, kdo použije spojení „polské koncentrační tábory“, to dělá schválně a útočí na Polsko nikoli z nevědomosti, ale úmyslně. Takže víme, na čem jsme.

Andrzej Nowak
Historik spjatý s krakovskou Jagellonskou univerzitou a Polskou akademií věd. V osmdesátých letech spoluzakládal významnou samizdatovou revue Arka (později Arcana). Specializuje se na dějiny Ruska a sovětologii, ale v současné době je jeho hlavním projektem mnohosvazková autorská syntéza polských dějin. Česky vyšly jeho vybrané eseje s názvem Impérium a ti druzí. Rusko, Polsko a moderni dějiny východní Evropy, Nakladatelství CDK, Brno 2010.

Rozhovor vedl: Lukáš Skraba

Rozhovor původně vyšel v rámci přílohy Orientace Lidových novin 17. 3. 2018, zde jej publikujeme se svolením LN.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

28.3.

Země Polin

„Kdyby Hospodin nedal Židům zemi Polin jako útočiště, osud Izraele byl by věru nesnesitelný“. Tato citace slov...

_Prameny

Svoboda slova, cenzura a propaganda v Československu 1968

Aktualizováno: 27.6.2018 22:16 | Rubrika: Československo v letech 1948-1968
Svoboda slova, cenzura a propaganda v Československu 1968

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita zkoumá fenomén vlivu cenzury a propagandy na svobodu slova na konkrétním historickém příkladu Československa v roce 1968.

_Metodika

Československo 1938 – uprchlíkem ve vlastní zemi – osudové osmičky

Aktualizováno: 12.10.2018 22:57 | Rubrika: Československo v letech 1938-1945
Československo 1938 – uprchlíkem ve vlastní zemi – osudové osmičky

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato výuková aktivita se věnuje událostem kolem Mnichovské konference a bezprostředně po ní a reflektuje změny v české společnosti a v politickém zřízení druhé republiky. ...

_Aktuality

Ostravské setkání českých a polských studentů

Aktualizováno: 12.11.2018 23:05 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Ostravské setkání českých a polských studentů

Ve dnech 25.–27. října 2018 se uskutečnila první část VII. ročníku mezinárodní výměny s polskými studenty. Nabídla účastníkům setkání s českou historií, Ostravou, jejími památkami a významnými historickými místy. Akce se konala v ...

_Dějiny v médiích

Speciál Aktuálně.cz: Konec všech iluzí. Okupace očima pamětníků.

Aktualizováno: 25.9.2018 14:00 | Rubrika: Speciály
Speciál Aktuálně.cz: Konec všech iluzí. Okupace očima pamětníků.

Upozorňujeme učitele a žáky na speciál, který zpravodajský server Aktuálně.cz připravil pro své čtenáře. Nabízí mnoho cenných svědectví výrazných českých osobností a doprovodných materiálů vhodných do výuky (Události 1968, Invaze ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2018 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT