Příspěvky na portálu Moderní dějiny jsou podpořeny dotací MŠMT.

„Co do principu, nepokládám komunism za ideál sociální a socialistický, jestli se komunismem rozumí rovnost hospodářská a sociální naprostá. Normální stav společnosti politický a sociální nedá se uskutečnit bez silného individualismu t. j. bez svobodné iniciativy jednotlivců, a to prakticky znamená takový režim, jenž umožňuje rozvoj rozmanitých individualit, fysicky i duševně od přírody nestejně .nadaných. Nestejná je situace každého individua ve společnosti, nestejné je jeho okolí společenské; jednotlivec nejlépe dovede užít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání; rozhoduje-li o člověku člověk jiný a vede-li, je nebezpečí, že se všech sil vedeného náležitě a plně neužije. To vidět všude a vidět to politicky ve všech formách vlády, v nichž se vyvinul silnější centralism; a komunism je právě centralistický. Zejména centralism bolševistický je velmi tuhý; je to režim abstraktní, dedukovaný z these a násilně prováděný; bolševism je absolutistická diktatura jednoho a jeho pomocníků; i bolševism je neomylnický a inkvisitorský a právě proto nemá s vědou a filosofií vědeckou nic společného; věda, tak jak demokracie, je bez svobody nemožná.

Pokládám demokracii důsledně a správně prováděnou, demokracii nejen politickou, nýbrž i hospodářskou a so¬ciální, za stav společnosti, naší době a dosti dlouhé budoucnosti přiměřený a žádoucí. Hospodářský a sociální režim kapitalistický je nedokonalý svou jedno¬stranností; kapitalism sice umožňuje mnohým — ne všem! — individuální iniciativu, podnikavost a tvořivost, ale rozdělení vytvořených hodnot, jejich osvojení neřídí se (produkční zdatností, nýbrž pravidly pro osvojování cizí práce a jejích výtěžků. Prakticky demokracie znamená nerovnost snesitelnou, nerovnost co nej¬menší a stále se zmenšující. Ovšem — to se snadno řekne; ale provedení mohou býti rozmanitá. Proto také soustav komunismu je a může být velmi mnoho.

O tom všem nás poučuje také experi¬ment ruský a jeho rychlý vývod a značné změny.

Roku 1917 nešlo Leninovi vlastně o uskutečnění zásad a ideálů (komunismu na Rusi, nýbrž o užití Ruska k tomu, ty ideály uskutečnit nebo aspoň uspíšit v Evropě. O tom řekl Lenin své mínění častěji; ale chyboval a to tím, že měl nesprávný názor o stavu Evropy, jako o stavu Ruska. Jeho filosofie dějin byla pochybená. Již Marx a Engels se mýlili ve svém očekávání a prorokování definitivní revoluce; Lenin a jeho stoupenci se tím nedali odstrašit a čekali sociální revoluci znova. Kdy? Kde?

Co Marx podle Feuerbacha říká o anthropomorfismu náboženském, platí také v oboru sociálním a politickém: člověk si nedělá podle sebe jen nebe nadpozemské, nýbrž také pozemské, budoucí. Rusové jsou neschopna provést komunism marxistický; jsou jako celek ještě příliš nekulturní a carismem pokažení, aby chápali a prováděli Marxovy názory o komunismu jakožto definitivním stadiu dlouhého historického procesu. To, co Lenin a jeho lidé prováděli, komunismem ani být nemohlo, leda komunistickými malič¬kostmi; jako systém to byl primitivní kapitalism (agrární) a primitivní socialism pod dozorem primitivního státu, vznikajícího z anarchistických jednotek, vypadlých z caristického, také primitivního, centralismu. Ruský primitivism vůbec — masa negramotných sedláků, osamocených ve svých děrevňách, nedostatek komunikace, úpadek vojska a byrokracie prohranou válkou, zhroucení carismu a cesaropapismu, bezradnost politických stran a stavů — to všechno umožnilo energickému samozvanci bolševický pře¬vrat v hlavních městech a vládu nepatrné, ale organisované menšině.
Vady a nedostatky sociálního a politického anthropomorfisinu bylo všude vidět; odpovědných míst správních a vo¬jenských dostávalo se většinou mladým, nezkušeným a odborně -nevzdělaným lidem. Lepší z nich se smažili svému úkolu jakž takž dostát; hledali a vynalézali, co dávno bylo známo a již existovalo; mnozí však svého postavení prostě zneužívali a využívali pro své osobní cíle. Kdo se teprve má učit znát cifry a počítat, nemůže užít počtu integrálního. Jestliže Lenin sám tak často vyznává, že dělají chyby a že se musí učit, je v tom kus ruské poctivosti, ale zároveň obžaloba: dnes se v žádném oboru, ani v administraci a politice abeceda nemusí vynalézat znovu a samostatně. Nesčíslné improvisace tvořily svou nesystematičností bol¬ševický systém. Polovzdělání bolševické je horší než nevzdělání. Diktatura bolševická prýští z nekritického, docela nevědeckého neomylnictví; režim, který se bojí kritiky a uznání myslících lidí, je eo ipso nemožný.

Nedostatek kulturnosti, ten zvláštní primitivism, vidí se také v oficiálním přijímání všech nehorázností t. zv. moderního umění.

Také se ve správě mstil nesprávný marxistický názor o ideologii státu, jehož organisaci a správě marxisté nikdy nevěnovali dost pozornosti a studia, přestávajíce na anarchismu (astatismu) a zdůrazňujíce absolutní primárnost hospodářských poměrů (materialism ekonomický nebo historický). Tento marxistický materialism se hodil ruské pasivnosti nemusili se ex thesi o nic starat než o chléb! Avšak stát, literatura, věda, filosofie, ško¬la a výchova, národní zdraví a mravnost, zkrátka: celá duchovní kultura není dána hospodářskými poměry, musí být vedle nich vypracována; a kultura zabezpečuje a umožňuje i hospodářský vývod a — chléb.
Rusové a také bolševici jsou děti svého carismu; ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli cara odstranit, ale ne¬odstranili carismu. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí na ruby, a Rus dovede nosit na ruby, jak známo, také boty.

Bolševici užívali své dlouholeté, jak ji zvali, »podpolné« taktiky; nebyli připlavení pro positivní revoluci administrační, nýbrž stačili jen na revoluci negativní. Negativní v tom smyslu, že ve své jedno¬strannosti, úzkoprsosti a nekulturnosti mnohé docela zbytečně ničili. Zejména jim vytýkám, že docela po carsku hýřili v ničení životů. Stupeň barbarství se jeví všude v tom, v jaké míře lidé dovedou hospodařit svým a svých bližních životem. Bolševické vybíjení inteligence má varovný příklad v římském Severovi a vybíjení starých římských rodin, zejména senátorských; dosáhl tím barbarisace státu a správy, ale zároveň uspíšil úpadek říše. Ostatně historik - najde příklady bližší v - Rusku, v Ivanovi Hrozném nebo ještě lépe v Stěňkovi Razinovi...

Bolševism odpovídá mnohem více Bakuninu než Marxovi; a Marxe sleduje více v jeho prvé době revoluční — 1848 — kdy svůj socialism ještě neměl vy¬pracovaný.

Bakunina by se bolševici mohli dovolávat pro svůj vyložený jesuitism a macchiavellism. K němu jsou dovedeni tou tajností spikleneckou, (které přivykli, a úsilím po moci, po diktatuře; dosáhnout moci a udržet se v ní stalo se předním cílem; kdo věří, že dosáhl nejvyššího definitivního stupně vývoje, že má neomylnou vědomost celého společenského zří¬zení, ustane v práci o pokrok a zdokonalování a bude mít hlavní a jedinou starost, jak si svou posici a moc udržet. Tak to bylo za reformace v katolicismu, a vznikla inkvisice a protireformace, tak je to v Rusku.

Bolševici málo znali — Rusko. Carism je nutil žít v zahraničí, a proto Rusku odvykli; neříkám, že poznali Západ lepe, neznali ani ten, žijíce ve svých kroužcích. Poznali jej do té míry, že se oň zajímali a že jej dělali měřítkem Ruska. Věříce, že sociální revoluce bude také na Západě, a dříve než v Rusku, věnovali se propa¬gandě na Západě do té míry, že pozornost pro poměry v Rusku byla rozptylována. K tomu ještě na tu propagandu vydávali poměrně veliké peníze. Politika bolševická je, jedním slovem, extensivní, ne intensivní uvnitř i na venek. Venkoncem primitivní, říkám.

Bolševism ruský v žádném případě ne¬ní totožný s komunismem; je to v nejlepším případě socialism a kapitalism státní. Opravdový trvalejší komunism podle posavadních zkušeností je možný jen na mravním a náboženském podkladě, je možný jen mezi přáteli; avšak do společnosti organisované přátelsky — na sympathii — máme všichni daleko. Komunistické pokusy se daří ná začátku revolucí, za chvilkového nadšení, ale později, když se má nadšení osvědčit ve všedním životě, upadají a degenerují.

Režim Leninův byl připraven Kerenským a již Zatímní vládou; i Zatímní vláda i Kerenskij projevili neschopnost správní a dopřáli neschopným a špatným lidem značného pole působnosti. Lenin v tom pokračoval. Dráhu měl připravenu anarchickým- postupem inteligence od ro¬ku 1906; tenkrát nepochopily ani strany nesocialistické, že po revoluci a dosažení konstituce, třebaže nedokonalé, musí se politický postup stát positivnější. Lenin byl logický následek ruské nelogičností. Plombované vozy německé při tom hrály úlohu velmi podřadnou. Lenin se zmocnil Ruska, jak se ho před ním zmocnili jimi samozvanci — samozvanectví je přece dlouhá kapitola ruské historie. Lenin využil agitačně únavy válečné, rozvalu armády a touhy po půdě, kterou všecky socialistické a liberální směry od osvobozeni sedláků 1862 živily. Sedláci zabrali půdu, o komunismu nebylo u nich ani zdání, a sedláci — toť Rusko. Nesprávná je výtka, že Lenin a jeho pokus není ruský; je, je docela ruský; i systém sovětů je rozšířením primitivního ruského míru a artělu.

Jestliže Leninův režim nevytvořil ko¬munismu a jestliže měl a má veliké vady a hříchy, není tím řečeno, že zlo nepřineslo Rusku a zvláště mase ruských mužíků i něco dobrého. Bolševism vznítil smysl pro svobodu, zejména vzrostlo vědomí vlastní moci v sedlácích a dostalo se všem poučení o moci organisace, ustálilo se přesvědčení o nutností práce a pracovitosti (Lenin sám a mnozí vůdcové v tom jsou dobrým příkladem); v městech a v inteligenci zavládlo jisté (rousseauovské) oproštění. Ty a ještě jiné relativně dobré vlastnosti bolševismu smí a musí spravedlivý a věcný pozorovatel ruského vývoje konstatovat. Proti tomu je veliké a podle mého mínění největší minus rozvrat mravní, úpadek školství a výchovy, mravní a kulturní anarchie vůbec. Pravda, proč Rusko potřebovalo tak násilného procitnutí z caristického spánku? O tom každý, kdo Rusko miluje, bude přemýšlet; v prvé řadě by tak měli činit přívrženci carisimu a církve.

Dodávám, že to, co tu říkám, platí především o prvé době bolševismu; v době následující a podnes se vyvíjí a zejména se snaží uskutečnit komunism. Ovšem na účet blahobytu. Pokud se týká politiky intervenční a celé politiky vůči Rusku, stojím stále na stanovisku neintervence: bolševism zmámená vnitrní krisi Ruska — ta se nedá léčit vsahováním zvenčí. Pravda, bolševici podporují ty snahy intervenční, že tak dychtivě stojí o uznání de iure — buržoů!...“

Příspěvky na portálu Moderní dějiny jsou podpořeny dotací MŠMT.