Moderní-Dějiny.cz

Rozhovor se Zdeňkem Pincem pro Moderní dějiny

Publikováno: 13.4.2013, Aktualizováno: 23.4.2013 05:30
Rubrika(y): Rozhovory

S pedagogem, filosofem, publicistou o bytových seminářích za normalizace, o Univerzitě Jana Patočky, někdy také nazývané podzemní univerzitou, o represích StB vůči přednášejícím i studentům.

Rozhovor se Zdeňkem Pincem pro Moderní dějiny

Mohl byste mi vysvětlit co ta podzemní univerzita je?
Podzemní univerzita je termín, který se používá méně. Častěji se říká Univerzita Jana Patočky,  protože slavné období těchto seminářů přišlo až po smrti Jana Patočky, kdy se Julius Tomin  obrátil na zahraniční  kolegy, aby v těžké situaci přijížděli do Prahy přednášet, odtud ta tradice.
Samotná tradice tzv. bytových seminářů je mnohem starší, přičemž já jsem spojen především s tou nejstarší vrstvou, pokud vynecháme padesátá léta, kdy takto Patočka soukromně působil. Tehdy se takové aktivity nijak nejmenovaly, byly považovány za běžnou součást společenského života. Lidé se scházeli ve svých prostorných buržoazních bytech a bavili se o vážných problémech. Tradice pochází tedy již z této doby. Jeden z prvních bytových seminářů vznikl tak, že jsem nastoupil jako aspirant k Patočkovi na filozofickou fakultu. Po prvním měsíci mého působení přišel zákaz vyučování. Tak jsme se tedy se studenty, kteří měli do mého semináře chodit, dohodli, že se budeme scházet v bytech. Tímto způsobem vzniklo takových společností hned několik.
Z těchto bytových seminářů se neměli ani tak učitelé, jako studenti. Brzy se ukázalo, že studenti chtějí poslouchat výklad učitele déle, než je on samotný schopen vykládat. Tak se stalo, že po nějaké době přednášející už nevěděli, co by povídali, ale studenti dále dychtivě naslouchali. Na to se dá reagovat dvěma způsoby: buďto vyměníme studenty, nebo začneme číst knihy. Vyzkoušeli jsme oba způsoby. Čtení knih jsme později, po převratu, převzali a aplikovali pro univerzitní praxi naší fakulty humanitních studií. Především čtení knih v cizím jazyce, zejména když daný jazyk ovládá jen málokdo. Texty jsme četli nahlas, pomalu. Zároveň jsme je rovnou překládali a zapisovali. Tímto způsobem se v dobách disentu četl několik let  Nietzsche. Jeho překlady sice existovaly, ale byly málo dostupné a ne úplně aktuální.
Vyučující i studenti byli ochotni věnovat tomu značnou míru úsilí. Ti, kteří vyučovali, se museli snažit co nejpřesněji vyložit danou látku v češtině, tedy provádět bravurní překlad. Měli jsme dokonce dvouletý cyklus, kde jsme v pěti lidech četli Hegelovu Fenomenologii ducha: paralelně německy, francouzsky a česky. Jen jeden z účastníků uměl dokonale francouzsky i německy. Pro porozumění originálu je možnost sledovat úsilí různých překladů neocenitelná. Později jsme pochopili. Proč je Patočkův překlad Fenomenologie ducha do češtiny tak oceňován.  Techniku čtení těžkých filosofických a vědeckých textů v originále s výkladovým překládáním jsme převzali do univerzitní výuky. Začínali jsme před dvaceti lety s učiteli, které nechtěli v Akademii věd, přišli o místo v rámci tehdejší restrukturalizace, většinou mladší lidé. Vláda tehdy uvolnila sto milionů korun.

Sto milionů korun? Kdy?
Jedním z porevolučních činů rektora Palouše bylo založení Institutu základů vzdělanosti, naše společné porevoluční dítě, byl jsem prvním a jediným ředitelem této instituce, ze které později vzešla Fakulta humanitních studií UK. Brzy po vzniku IZV UK došlo k restrukturalizaci akademie, zaniklo několik ústavů, řada lidí přišla o místo a vláda uvolnila 100 milionů korun na platy vědců, kteří přejdou vysoké školy. Pomohlo to překlenout existenční potíže těchto lidí, pokud vím, jediná nová studijní příležitost, která z této iniciativy vzešla, bylo bakalářské studium humanitní vzdělanosti IZV UK. Studium bylo tenkrát zajišťováno ve spolupráci s Akademií věd, která nám poskytla budovu, a my jsme se na oplátku zavázali, že zaměstnáme všechny lidi, kteří budou potřeba. Zaměstnali jsme 15 lidí, kteří nikdy neučili a vlastně ani učit nechtěli. Začínali jsme s 360 studenty a získali jsme z onoho fondu několik miliónů na platy učitelů převedených v ČSAV, tak to fungovalo dva roky, pak už jsme museli stát na vlastních nohou. Obě strany to chápaly  jako přechodné řešení, ale většina z příchozích i nás už zůstala. Vůbec největší kariéru u nás udělal docent Müller, dnes garant tohoto studia, kterému to zpočátku dělalo největší obtíže. Teprve po několika letech přišel učení na chuť. Měl obrovskou výhodu, že byl jazykově připraven, takže mohl navázat na metodiku, kterou jsem zaváděl. To znamená, že se četly knihy důležitých autorů. Tímto způsobem vznikl seznam zhruba 300 titulů, které rada tohoto programu vybrala.

Pojďme se vrátit k seminářům. Věděla o nich státní moc po roce 1968?
Některé ty věci byly veřejné, o to se v té době státní moc nezajímala.

Ani za normalizace ne?
Ne, na počátku normalizace to bylo každému jedno.

Dostávali studenti z těchto podzemních univerzit oficiální tituly?
Jak by mohli? Narazil jste na jednu z největších potíží. Studenty nemůžete zkoušet, protože tam chodí dobrovolně, a když už je zkoušíte, nemůžete je známkovat. Byly to hlavně zájmové skupiny lidí, někdy profesní skupiny. V mém semináři v různých dobách například programátoři, překladatelé či  pracovníci metra, kteří se chtěli filosoficky vzdělávat. Byli chytří, ale nechtěli či nemohli studovat na normalizačních vysokých školách a mnozí z nich, především z posledního cyklu, odešli posléze na normální studia. Dnes pracují na universitách, jako například Jindra Karásek či Petr Bláha z mého semináře.
 Důležitou postavou bytových seminářů byl Julius Tomin, ten se jako mladíček pokusil utéct z ČSR, bylo to koncem padesátých let do Indie, protože se chtěl věnovat buddhismu. Utíkal přes Polsko a samozřejmě ho chytli. Ve vězení ho našel Milan Machovec a nechal ho vystudovat. V roce 1968 byl Július už na stipendiu na Hawaii. Vrátil se obohacený tehdy velmi obrozeným marxismem a prosazoval, že se filosof musí zabývat reálnou činností. Tak šel pracovat do elektrárny.
Po té co se Patočka stal mluvčím Charty77, posléze obětí nevybíravé represe Státní bezpečnosti. Filosofie nabyla na prestiži a po Tominově výzvě a také díky úsilí Ládi Hejdánka, Milana Machovce, Jiřího Němce a řady dalších samotné studium v bytových seminářích začalo být časem nebezpečné. Státní bezpečnost se dozvěděla, kdy jsme vyučovali, a začala nám posílat předvolánky na dny, kdy jsme měli mít přednášku. Předvolánky byly s pokutou 500 Kč při nedostavení se, proto jsem tam chodil. Vždy to probíhalo stejně, nikdo se mnou nezabýval. Šlo jim jenom o přerušení vyučování. V horších případech přišla policie za námi domů. To se pak i perlustrovalo, předvádělo k výslechům, výjimkou nebyly ani čtyřiadvacítky či osmačtyřicítky v cele předběžného zadržení. Někteří si na seminář nosili preventivně kartáček na zuby… Júliuse Tomína jednou sebrali v pyžamu a v zimě ho táhli pryč. Odvezli ho do Bartolomějské, tam si ho chvíli nechali a poté ho někde vyhodili na hromadu uhlí. Tahle věc později skončila tím, že odjel dělat filozofii do Londýna.

Mohu se Vás zeptat na ty represe?
Státní bezpečnost nejvíc zajímalo působení západních profesorů a učitelů, často velmi renomovaných, pro které byly pražské přednášky jednak důležitou formou účinné solidarity a někdy také formou reklamy.

Povězte mi o tom více.
Ke světové proslulosti Jacquese Derridy nepochybně patří i to, že byl Praze zatčen jako údajný pašerák drog a několik dnů byl zadržený, než si ho Francouzi vymohli. Pro zahraniční učitele byla hrozba represí především dobrodružství. Pro nás to dobrodružství tedy rozhodně nebylo, ale až na případ Tomina nepřesáhly většinou represe hranice nepříjemností.

Jak se takové nepříjemnosti prováděly?
Například tak, že předvolánku nedostanete do Bartolomějské ulice v Praze, ale do Benešova. Když nemáte auto, musíte jet autobusem. V Benešově se zjistí, že jsem tam jel zbytečně a oni vás pošlou domů. Doma ve schránce naleznete opět pozvánku na rozhovor do Benešova. Tam musíte opět jet, tím pádem si člověk musí domlouvat práci nebo dovolenou a po určitém čase to člověka prostě vyčerpá.

To si dovedu představit. Jak probíhaly represe studentské?
Když se o nich státní bezpečnost dozvěděla, tak si je předvolala na výslech. Z některých se stali spolupracovníci StB, jiné vyhodili ze školy. Jeden z mých žáků bytových seminářů dostal domovnický byt naproti domu, kde jsme sídlili. Podával jim informace o tom, kdo k nám chodí. Tehdy jsme si mysleli, že je to pouze náhoda, že má byt přímo naproti. Po letech jsem si to ověřil a on opravdu donášel. Když se semináře konaly u nás, tak na to většinou kašlali, razii jsme zažili jen jednou. Ale když se konaly někde jinde, zejména tam, kde mohli na majitele bytu zatlačit, tam byly razie častější, zvláště když informace unikaly. Oni chtěli o našich aktivitách především vše vědět, nechtěli je většinou zničit. Bytovými univerzitami prošla řada vynikajících lidí. Já jsem většinou pracoval s lidmi, kteří měli prostě zájem. Jedna moje kolegyně, která byla hostitelkou našich semenářů po dobu čtyř let, u nás dodnes učí angličtinu.

Jakým způsobem byli v bytových seminářích angažováni bratři Havlové?
Jeden z nejslavnějších seminářů byl právě ten bratří Havlových. Konal se prakticky každý týden, s jasnou strukturou známých seminářů. To znamená, že řečníci byli známi dopředu. Já jsem tam také přednášel. Celé to bylo nahrávané na pásky a tyto pásky se poté distribuovaly. Na tento seminář chodili především lidé ze struktur a z okraje šedé zóny. Docházeli také mnozí exaktní vědci, například lidé z Matfyzu. Část disentu také tvořila pravidelné publikum. Někdy se stalo, že semináře byly nevšední, to když Václav nebyl ve vězení. U Havlů přednášeli pravidelně zahraniční hosté, i když mnozí se báli. Přijížděli i lidé z tehdejšího Sovětského svazu.
Například profesor Nalimov, lingvista. Dlouhá léta strávil v koncentračním táboře a v Praze přednášel v poměrně pokročilém věku, měl už 70 let. Všechny nás překvapil tím, že jakmile viděl na stole chleba nebo nějakou jinou potravu, tak si, aniž by si toho byl vědom, nadělal z toho kusu chleba kuličky a strkal si je do kapes. Byl to prý zvyk z koncentračního tábora, chleba se pak tolik nezkazí. Slavné semináře byly také v Jéčku. Tam to bylo hodně nebezpečné, člověk tam velice snadno narazil na policii.  U Němců fungoval takový asyl pro ztracené duše disentu, přátelsky přijímali každého. Pro bližší podrobnosti a pochopení doporučuji navštívit unikátní skvěle vedenou knihovnu samizdatů Jiřího Gruntoráda na Sanovážném náměstí.

Doc. PhDr. Zdeněk Pinc (* 1945)
Český pedagog, filosof, publicista a chovatel exotického ptactva. V současné době přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1990 byl jmenován docentem filosofie a stal se vedoucím Katedry filosofie a společenských věd na Pedagogické fakultě UK, funkcionářem Akademického senátu UK a později vedl i Ústav filosofie a religionistiky na FF UK. V roce 1993 zahájil jako ředitel IZV UK ve spolupráci s fakultami UK bakalářský a tři magisterské studijní programy, které v roce 2000 převedl na nově vzniklou Fakultu humanitních studií. Zde působil jako proděkan pro studijní záležitosti až do roku 2007, od té doby má na starosti záležitosti studentů.

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Aktualizováno: 11.6.2019 15:10 | Rubrika: Vzdělávání
Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Institut terezínské iniciativy vás zve do Brna na mezinárodní letní školu pro pedagogy Výchova k respektu a toleranci. Role příběhů ve výuce, kterou pořádá Institut Terezínské iniciativy ve spolupráci s Anne Frank House v Amsterda...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT