Příspěvky na portálu Moderní dějiny jsou podpořeny dotací MŠMT.

Pane Pavláte, jak vnímáte stav vzdělávaní o holocaustu v českém školském systému? Vidíte nějaký pokrok za posledních deset let?
Pokud mohu soudit, situace se zejména v porovnání s 90. lety minulého století zlepšila. Je to patrné v učebních textech, zájmu mnoha učitelů o téma šoa. Navíc byly zahájeny projekty několika institucí, které žáky a studenty aktivně zapojují do objevné práce. Za všechny takové projekty zmíním ten, který se již od roku 1999 rozvíjí péčí našeho muzejního Vzdělávacího a kulturního centra v součinnosti s o.s. Zmizelí: Zmizelí sousedé

Čím se tento projekt přesně zabývá?
Je určen žákům základních a středních škol, kteří mapují osudy obětí šoa  přímo v místě svých obcí. Výsledkem jsou výstavy, publikace i shromážděný archivní materiál a záznamy výpovědí pamětníků. Projektu se doposud aktivně účastnilo téměř 200 škol a více než tisíc mladých badatelů. Putovní výstavy sestavené žáky a studenty jsou instalovány v českých školách a dalších institucích, dvě anglické verze výstavy putují i v zahraničí – v USA a Německu. 

Můžete porovnat pedagogický přístup k tematice holocaustu v ČR a v jiných evropských zemích? Liší se něčím?
Domnívám se, že v porovnání postkomunistických zemí je na tom Česká republika dobře, právě zejména díky existenci řady interaktivních projektů.  Společenská atmosféra je také u nás dosud dané výuce příznivá. Navíc i samy školy dokáží být vynalézavé. Ojedinělý je příklad pražské Přírodní školy. Ze zemí, kde má výuka o holocaustu tradičně kvalitní úroveň a tvůrčí charakter, bych určitě zmínil Holandsko a Německo.

Můžete porovnat alespoň v obecné rovině, v čem se jejich výukový styl liší od toho českého?
Nechci generalizovat, ale v zásadě je kladen velký důraz na aktivitu žáků. Škola, ale i muzea, různé vzdělávací instituce nabízejí podněty a projekty, do nichž se mladí lidé mohou zapojit, a tak se prostřednictvím školy i samostatně seznamují s tématem šoa s velkým vlastním vkladem. 

V pedagogické komunitě se diskutuje o užitečnosti užívání drastických fotografií a filmových záběrů (například přímo z koncentračních táborů). Jaký je Váš pohled na věc – jde o užitečnou ilustraci dějinných událostí či o kontraproduktivní pomůcku, která budí emoce a odvádí pozornost od faktů?
Obecně se nedá odpovědět, vždy záleží na kontextu, v němž jsou takové snímky nebo záběry zařazeny. Osobně si myslím, že méně je v daném případě více. Nejde přeci o to, aby žáci a studenti byli ohromeni hrůzou, která je může až odradit, ale aby pochopili mechanismus, který k holocaustu vedl. Myslím, že přiblížení třebas jednotlivého případu persekuce, který žákům a studentům nabízí určitou míru sebeidentifikace, je při výchově o holocaustu účinnější než samotné ukazování drastických záběrů.  Ty mohou být do výuky zapojeny, ale neměly by tvořit těžiště.

Myslíte, že je tedy vhodné zvát do výuky pamětníky či spíše jejich rodinné příslušníky, aby vyprávěli  osobní příběhy?
Setkání s pamětníky tragických událostí má obrovský význam, diskuse s nimi vydá za desítky stran učebnic.  Prospěšné v tomto smyslu může být i setkání s tzv. „druhou generací“ – tedy potomky přeživších. Ale jak jsem naznačil, je  současně třeba  přicházet s inovačními vzdělávacími  projekty. Ty budou do budoucna stále významnější.

Jste čelným představitelem české židovské komunity – jak byste hodnotil míru antisemitismu v současné české společnosti?
Zprávy o antisemitismu, které každoročně vydávala Federace židovských obcí v ČR a nyní tak činí Židovská obec v Praze, zatím ukazují, že antisemitismus je u nás spíše okrajový fenomén. Je však přítomen a není radno jeho projevy podceňovat.  Nikoliv snad jen s ohledem na ty, proti nimž antisemitismus směřuje, ale zejména proto, že protižidovské projevy jsou vždy symptomem oslabení demokracie a nárůstu šovinistických, rasistických a xenofobních projevů obecně.  Na druhé straně, tzv. nový antisemitismus, směřující proti samé existenci Státu Izrael, má své stoupence i na levici.

V evropských zemích lze v posledních letech pozorovat trend návratu nacionalismu, tedy alespoň v části politického spektra tyto hlasy získávají více na vážnosti. Jak jako člověk s letitými zkušenostmi vnímáte pomyslnou renesanci tohoto proudu myšlení?
Vlastenectví, hrdost na vlastní zemi je možno jen uvítat. To, co vy máte zřejmě na mysli, je nacionální tendence vylučující, vyhrocená vůči menšinám, ať již je definujeme jakkoliv. Takový trend považuji za nesmírně nebezpečný, byť zatím, alespoň u nás, nemá významnou společenskou podporu. Sílí však. Podobným tendencím vždy nahrává společenská, ekonomická krize. Té jsme do značné míry svědky, situace se v tomto smyslu může ještě vyostřit.  A co je zvlášť smutné:  Demokracii často ohrožuje i nekompetentnost těch, kteří ji navenek reprezentují. Tam, kde se člověk nedovolá včas práva, kde nemá pocit bezpečí a nevidí své vlastní smysluplné životní místo, tam vždy přicházejí autoritářští demagogové, kteří ukazují na domnělé viníky všeho špatného a pro nejrůznější problémy nabízejí rychlá, jednoduchá řešení totalitního střihu. 

Můžete našim čtenářům prozradit, čím se ŽMP bude zabývat do budoucna – co plánujete?
Připravujeme všestrannou transformaci muzea, jejímž cílem je vytvořit muzeum s expozicemi na úrovni doby, s dobrou propagací a službami, více otevřené k návštěvníkům, s bohatou vzdělávací a výrazně posílenou kulturní činností. Nové stálé expozice, které nahradí ty dosavadní, budou vznikat postupně, od roku 2014. Chceme nabídnout silný zážitek přímo v muzeu a současně s využitím soudobých technických možností nabídnout více poznatků pro zájemce z pohodlí jejich domova. Projekt digitalizace je pro nás velmi významný.

Když se v závěru našeho rozhovoru vrátíme k obecnější tematice – náš vzdělávací portál se věnuje problematice moderních dějin. Jak byste hodnotil stav výuky moderních dějin na českých základních a středních školách?
Neřeknu nic nového, když budu konstatovat, že výuka moderních dějin v českých školách je naprosto nedostatečná. Počet hodin, který je jí určen, svědčí podle mého názoru o naprostém nepochopení významu, jaký má znalost dějin pro uvědomělé občanství a funkční demokracii.

Jak by se podle Vás měl proměnit poměr hodin, aby bylo dosaženo adekvátního zastoupení?
Dějepisu by měly být věnovány alespoň dvě hodiny týdně, a to až do posledního ročníku základní nebo střední školy.

Portál Moderni-dejiny.cz dobře znáte – měl byste pro něj nějaké doporučení?
Jsem nesmírně rád, že tento portál vznikl. V kritické situaci, v níž se dnes nachází zejména výuka moderních dějin, poskytuje vyučujícím i žákům a studentům neocenitelnou podporu. Pokud bych měl nějaké doporučení, tedy ne k portálu samotnému, ale vůči těm, kdo jeho činnost mohou jakkoliv podpořit: Prosím, učiňte tak.

Děkuji za rozhovor.
Jakub Janda

PhDr. Leo Pavlát
je český židovský novinář, spisovatel a diplomat, první a současný ředitel Židovského muzea v Praze od jeho navrácení židovské komunitě (1994). Vystudoval žurnalistiku, v letech 1975-1990 byl redaktorem umělecko-naučné redakce nakladatelství Albatros. V letech 1990-1994 působil na československém / českém velvyslanectví v Izraeli v Tel Avivu. Zpočátku překládal texty s židovskou tematikou pro Věstník Rady židovských náboženských obcí a Ročenku Rady židovských náboženských obcí, později začal psát vlastní knihy (pro děti např. „Tajemství knihy“, „Osm světel") . Od  roku 1994 připravuje rozhlasový program pražské židovské obce Šalom alejchem a i jinak spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí při tvorbě naučných pořadů o židovských tradicích, zvycích a kultuře. Jeho fejetony pro českou  redakci BBC vyšly knižně  pod názvem „Od Chanuky do Chanuky“, pravidelně píše fejetony na  Rádiu Česko. Na téma antisemitismu a židovství publikuje v novinách (zejména Lidové noviny a Mladá fronta DNES), přednáší na různých fórech, jeho texty jsou zahrnuty rovněž v odborných sbornících.