Pane Strachoto, řídíte program společnosti Člověk v tísni Jeden svět na školách. Projekt se v posledních letech obrovsky rozrostl. Můžete krátce představit vývoj tohoto ojedinělého projektu a jeho dnešní podobu?
Vzdělávací program Jeden svět na školách, jak už je ze samotného názvu patrné, bezprostředně souvisí s mezinárodním festivalem dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Před dvanácti lety jsme během tohoto festivalu začali poprvé pořádat speciální projekce pro středoškoláky. Z jejich reakcí bylo zřejmé, že je dokumentární filmy mimořádně oslovily. Poté jsme začali pravidelně navštěvovat prvních patnáct škol a promítat dokumenty v rámci výuky. Vypracovali jsme metodiku, začali sestavovat filmové sady a školit učitele, připravovat nové didaktické materiály a vydávat doprovodné publikace. Oslovovali jsme další střední školy a později působení rozšířili i na školy základní. V současné době využívá naše výukové materiály 2 900 základních a středních škol v České republice. Dokumentární filmy Jednoho světa na školách se často týkají bolestných a citlivých témat: válek, nedemokratických režimů, přírodních katastrof, chudoby, nerovných příležitostí, rasismu a xenofobie. Dílčí projekt Příběhy bezpráví se pak věnuje moderním československým dějinám. Většina dokumentů autenticky zachycuje lidský příběh a pro studenty se tak filmy mohou stát až jakýmsi iniciačním zážitkem, stávají se očitými svědky. V tomto smyslu může jedna silná emoce vyvolaná filmem znamenat více než stovky stránek z učebnic. Školní promítání mladému člověku často přináší první „potkání se“ s nějakým jevem či problémem, vede ho k hledání dalších informací a širších souvislostí, k formulaci vlastních názorů. Může v něm otevřít tolik potřebnou sociální citlivost a poznání, že lidé v těžké životní situaci nežijí jen tisíce kilometrů daleko, ale třeba v sousedním bytě nebo čtvrti.

V čem podle Vás osobně spočívá role Jednoho světa na školách pro dnešní českou společnost?
Snažíme se přispívat k výchově demokraticky smýšlejících a jednajících mladých lidí, občanů, kteří se budou aktivně podílet na životě společnosti s vědomím vlastní spoluzodpovědnosti. A k tomu směřují naše výukové sady. Na reálných životních situacích přibližují základní společenské hodnoty a problémy a výzvy současného světa. Hodně se věnujeme mechanismům fungování totalitních režimů, včetně komunistického Československa - téma naší nedávné totalitní minulosti je bohužel ve výuce na mnoha českých školách přítomno velmi málo nebo vůbec. Přitom je to období, které je v mnohém pořád živé a ovlivňuje naši současnost. Považuji za důležité zprostředkovat žákům zkušenost, že svoboda a demokracie není danost, že je lze ztratit, a proto je nutné o ně pečovat. Proto pořádáme dílčí projekt Příběhy bezpráví – měsíc filmu na školách, během kterého každoročně v listopadu probíhají na stovkách základních a středních škol projekce dokumentárních filmů o komunistickém Československu. Po projekcích následují debaty s lidmi, kteří poznali bezpráví tohoto režimu na vlastní kůži, tedy například s bývalými politickými vězni a dalšími jinak perzekvovanými.  Letošní ročník je zaměřen na normalizační „husákovské“ Československo a doposud se do něj přihlásilo více než 700 škol. Také udělujeme Cenu Příběhů bezpráví za odvážné postoje a činy v období let 1948 až 1989, která je plně v režii studentů. Osobnosti nominují středoškoláci a o výběru laureátů rozhoduje studentská porota. Také projekt Příběhy bezpráví – z místa, kde žijeme vede žáky škol k poznávání příběhů konkrétních lidí. Několik desítek prací, krátké filmy, multimediální aplikace a výstavy jsou v rozporu s tradovanou představou, že mladé lidi naše minulost nezajímá. Je jen potřeba hledat formy, které jejich pozornost přitáhnou.

Jak vy osobně vnímáte, že do systému institucionalizovaného vzdělávání v Česku čím dál více zasahují i nestátní subjekty, jako je Člověk v tísni nebo sdružení PANT provozující portál www.moderni-dejiny.cz? Neplní tak vlastně roli, kterou by měl plnit stát prostřednictvím škol?
Myslím, že postavení nestátních organizací v systému vzdělávání je nezastupitelné a výrazná aktivita těchto organizací nemusí nutně znamenat, že stát selhává. V případě našeho školství ale platí, že nestátní organizace mnohdy roli relevantních státních institucí suplují. Tak by to být nemělo. Domnívám se, že stát by měl tyto organizace zvát k debatě o dílčích tématech a úkolech i k nastavování dlouhodobých koncepcí a cílů, mohly by být respektovanými partnery – kvůli jejich zkušenosti a reálnému zájmu o věc. „Nestátní“ ale zároveň nemá znamenat, že se tyto organizace budou vůči státu vymezovat tak říkajíc za každou cenu. I to se občas děje.

Dostává se vám od státu dostatečné podpory?
Od vzniku programu Jeden svět na školách, tedy od roku 2001, získáváme grantové finanční prostředky od ministerstva školství a ministerstva kultury a také od ministerstva zahraničí, které podporuje aktivity týkající se rozvojové spolupráce. Nicméně na projekt Příběhy bezpráví zaměřený na poválečné československé dějiny jsme od ministerstva školství čerpali finanční příspěvek v letošním roce poprvé, a to v rámci evropských strukturálních fondů.

Existuje mnoho průzkumů, které zkoumají dnešní generaci středoškoláků. Řídíte projekt, který se s těmito mladými lidmi potkává ve velkém. Jak na vás tato generace působí?
Je ošemetné generalizovat, navíc nejsem sociolog. Pokud vyjdu ze zkušenosti projektů Jednoho světa na školách, tak se žáci a studenti při určitém zjednodušení dají rozdělit do tří skupin. Jednu tvoří ti nejaktivnější, kteří se do našich projektů zapojují nejčastěji. V druhé skupině jsou žáci, kteří potřebují podnět, motivaci, vzor. Základní impuls jim mohou dát vrstevníci z první skupiny, ale může se jím stát i silný zážitek, třeba dokumentární film. Třetí skupinu pak představují studenti, kteří přijímají svět kolem sebe pasivně, často jsou otrávení už jen z toho, že někdo vyžaduje jejich pozornost. Odhaduji, že v případě první skupiny jde o méně než deset procent středoškoláků, těch ze třetí skupiny může být tak třetina. Jeden údaj je ale nezpochybnitelný: výrazně aktivnější, zodpovědnější a spolehlivější jsou holky. Doufám, že mnohé z nich jednou uspějí a objeví se ve vedoucích pozicích v úřadech, firmách a také v politice, že naruší ten nepřirozený stav - tedy drtivou mužskou převahu v důležitých funkcích. Z dotazníkového šetření, které jsme uskutečnili mezi českými středoškoláky na jaře letošního roku, také vyplývá, že jen 20 % studentů si myslí, že mohou ovlivnit řešení společenských problémů. Jsou rozčarovaní z velkých politických stran a velice kriticky vnímají korupci. Jejich postoje jsou podle mého názoru podobné postojům starších lidí ovlivněným komunistickou minulostí. Dvě desítky let, které od roku 1989 uplynuly, na opravdu zásadní změny v myšlení lidí nestačí. Rodiče a učitelé dnešních náctiletých byli většinou zvyklí na to, že se osobní názory na veřejné věci nikde neprezentují – vždyť člověk stejně nic neovlivní a jenom si přidělá potíže. Vedli je k tomu doma i ve škole. Dnešní studenti zkrátka nevyrůstají v prostředí, kde je angažovanost ve veřejných záležitostech přirozená.
Již zmiňované dotazníkové šetření přineslo ještě jeden zajímavý výsledek. Více než polovina studentů považuje život v socialistickém Československu ve srovnání se současností za mnohem lepší, lepší nebo srovnatelný. Oproti předchozímu šetření z roku 2009 přibylo těch, kteří ho takto hodnotí. To je alarmující, ale nevyčítejme to dětem. Je to důsledek pochybení světa dospělých.

Máte pocit, že vaše projekty dokážou právě dospívající generaci ve velkém ovlivnit? Jakým směrem?
Věřím, že Jeden svět na školách má na generaci náctiletých vliv, který není zanedbatelný. Pokud bych tuhle víru neměl, nedávalo by naše počínání smysl. Snažíme se jim zprostředkovat důležitá a mnohdy opomíjená témata, vzbudit jejich zájem o svět kolem, vést je k samostatnému a kritickému myšlení, aby nebyli snadno manipulovatelní populisty a demagogy, kteří nabízejí zdánlivě jednoduchá řešení. Studenti, kteří jsou v našich projektech nejaktivnější, mohou strhnout své vrstevníky, stát se lídry. S trochou nadsázky řečeno, jsou nadějí do budoucna.

Děkuji za rozhovor.

Karel Strachota pracuje ve společnosti Člověk v tísni od roku 2001, nejprve jako výkonný ředitel festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Založil a dosud vede vzdělávací program Jeden svět na školách, který školám nabízí dokumentární filmy a doprovodné metodické pomůcky k výuce aktuálních témat současného světa a novodobé historie. Výukové sady programu využívají pedagogové na více než 2 900 základních a středních škol. Další aktivity jsou zaměřeny přímo na žáky, například Studentské filmové kluby, Mezinárodní škola dokumentárního filmu, literární a výtvarné soutěže aj., s cílem dlouhodobě podporovat aktivní účast mladých lidí na občanské společnosti. Karel Strachota stál u zrodu projektů Příběhy bezpráví (moderní československé dějiny), Být v obraze (mediální vzdělávání) a Studentské volby („volby nanečisto“ na středních školách). Spoluautorsky se podílel na řadě publikací, audiovizuálních pořadů a metodických příruček.