Moderní-Dějiny.cz

Rozhovor s Janem Schneidrem pro Moderní dějiny

Publikováno: 3.3.2013, Aktualizováno: 11.3.2013 11:18
Rubrika(y): Rozhovory

S organizátorem a účastníkem bytových seminářů za normalizace, vysokým státním úředníkem a pracovníkem zpravodajské služby v letech polistopadových o jedné z forem vzdělávání v nenormální době a získání titulu na University of Cambridge "na dálku" přes železnou oponu.

Rozhovor s Janem Schneidrem pro Moderní dějiny

Pane Schneidre, k Vaší kariéře vysokého státního úředníka i pracovníka českých zpravodajských služeb Vám velmi pomohla téměř desetiletá účast na takzvaných bytových seminářích během osmdesátých let. Jak na toto období vzpomínáte?
Když vzpomínám na seminář, který Milan Balabán pořádal spolu s Milanem Machovcem a Egonem Bondym, uvědomuji si, že nešlo jen o to, co říkali a o čem se přeli. Tyto tři osobnosti předávaly kromě svých znalostí a schopností je vyjadřovat především vůli sedět pospolu. „Hiné ma tóv u ma nájim, šévet achim gam jáchad“ v té chasidské písničce znamená „jak dobré a příjemné je, sedí-li bratři spolu“. Chci tím naznačit, že jakkoliv zajímavo je studovat něčí učení, snad mnohem zajímavější je mít možnost studovat své učitele. Protože pak nastane ten zázrak, ten průlom, když učitelé předají svým posluchačům něco tak strašně nepraktického, až nebezpečného – protože v souřadnicích „běžného“ člověka nevysvětlitelného: umění naplňovat touhu po poznání. To nás vedlo k tomu, snažit se neusnout při večerních bytových seminářích, utrmáceni z práce, obzvlášť, když člověk ten zápas se spánkem mohl dopředu docela dobře odhadnout (bohužel často i výsledek). S tím je spojena anekdotická vzpomínka. Hejdánkův seminář byl svého času konán na Janáčkově nábřeží u Medků. Jednou milá paní Medková uvařila konev čaje, kterou jsme s gustem ocenili jako skutečnou pomoc v boji s únavou. Když jsme pak chtěli v čajové orgii pokračovat, zjistili jsme, že v ostatních konvích byla čirá voda. Vyžahli jsme paní Medkové skvělý, opravdu povzbuzující čaj, který tato dobrá duše považovala za tresť, která měla být náležitě zředěna vodou. Zpětně zváženo, nelze onen jev popsat jinak, než že „bytovým“ učitelům se podařilo neuvěřitelným způsobem ovlivnit mnoho „osudů“. Nic jim z toho nekynulo, žádný výdělek, žádná sláva ni kariéra, občas jen výslech na Barťáku (StB). Nutno přiznat, že posluchači na tom byli stejně. Co všechny „slepilo“ dohromady, byl ten proces, ono prolamování. Je fakt, že takovéto lekce nebylo možno oficiálně v té době získat. Přednášky byly naprosto svobodné, taktéž diskuse. Vše bylo verifikováno časovou i finanční náročností. Nikdo by si neopsal knihu, která by ho nebavila. Podobně tomu bylo s účastí na přednáškách. Takže šlo nejen o zakázané ovoce, to by jako motiv dlouho nevydrželo.

Zasahovala do seminářů Státní bezpečnost?
Někteří svou účastí pomohli převést různé semináře přes „údolí stínu smrti“, tedy přes období, kdy hrozilo, že se účastníci nechají pravidelným odvážením na výslechy tak znechutit a otrávit a vyčerpat a demotivovat, že bytový seminář prostě skončí, protože nebude mít účastníky. Těm čest a dík a sláva. Nelze se však vyhnout podezření, v ojedinělých případech téměř hraničících s jistotou, že tam občas byli i tací, co to měli za úkol od StB, chodit na semináře a prudit v následných diskusích zaváděním témat třeba „defraudace chartovních peněz“ (která se jistě vyskytla, jako v jakémkoliv jiném společenství, ale tady na ni sral pes). Byli tam i jiní, kterým jakoby to zatýkání činilo jakési masochistické potěšení, ale možná jim křivdím. Možná ne. Někteří si z toho neustálého zatýkání, vděčně hlášeného západními vysílačkami, udělali „disidentské“ jméno (za nímž však, při bližším pohledu, nic nebylo, vůbec nic). Blížím se k tomu, co chci vyjádřit, zoufalými oklikami, jako filmový Stalker. Ono to ale rovně nejde, snad by se to ztratilo, snad by to ani „nenaskočilo“, aby se to mohlo ztratit. Chci mluvit o jakémsi zvláštním životním stylu, který mnoho lidí – každý svým způsobem – přijalo za svůj. Možná někomu vytane na mysli hrdý Baruch Spinoza, přes den brousící čočky, aby večer mohl psát. Odmítl mecenáše, aby si mohl psát, co chtěl. Paradoxně tak mnoho lidí dosáhlo velké vnitřní svobody, v oné době, neobolševiky nyní úředně nazvané dobou nesvobody, snad i proto, že se neživili tím, co jim bylo nejdražší. Téměř nikomu za tyto aktivity nehrozila ztráta zajímavého zaměstnání, protože ho už dávno ztratili. Takoví Plastici neměli žádných hudebních omezení, než své nápady, ruce, uši, cítění a chtění. Theology nemohl již nikdo z církví vystrnadit, ty nad nimi stejně zlomily hůl, a dokonce se k nim často více, než neznaly. Jan Tydlitát se pomodlil za vězněné. Přesně to ho jako studenta theologie učili. Jenže on to vzal doslova a pomodlil se za zavřeného Sváťu Karáska, a tak ho z té theologické fakulty pro jistotu vyloučili, fundamentalistu jednoho. Vlastně, jestli to nebylo naopak. Jestli se z té theologie nevyloučili sami.

Jak jste se dostal do kontaktu s Milanem Balabánem, organizátorem jednoho z nejdéle trvajících seminářů?
S Milanem Balabánem jsem se seznámil asi v roce 1977 u Marie Linemannové (později Matzenauerové), evangelické farářky v Horních Počernicích, s níž mne seznámil její byvší spolužák Vráťa Brabenec (saxofonista Plastic People), též hornopočernický rezident. I já bydlel v té době v Horních Počernicích a vypili jsme tehdy nejeden žejdlík, proložený panáčkem, následovaný vínem, s Vráťou a jeho Marií (Benetkovou) a farářkou Marií a sochařem Mílou (Hájkem, o němž jsme tehdá ani netušili, co dnes bohužel víme) a jeho zeťem Martinem (Schulzem) a výtvarníkem Milanem (Čechem, jenž bydlel nad hospodou Na Radosti, kde točili to pivo jedna radost). A jezdili tam všichni, k Marii do modlitebničky, věřící - nevěřící, Havlové, Lanďáci, Peťákové, Matzenauerové, Šafránkové, Hlavsové, Janíčkové, Kabešové a další pakáž undergroundová a podobná verbež. Udělal tam totiž Vráťa u farářky Marie nějaká divadelní představení svých her (nacvičených ponejvíce s dětmi), ale U Čelichovských měl taky Havel premiéru a na dlouhou dobu současně i derniéru své Žebrácké opery (a nebyl jsem z „androše“ sám, kdo v reakci na třeštění chartovních intelektuálů z chystané premiéry rezignoval na účast a slavné představení bohapustě prochlastal někde poblíž v hospodě, blbec). I toto byly Horní Počernice konce sedmdesátých let. S Milanem Balabánem jsem se tak seznámil jednoho krásného dne, na zahradě hornopočernické evangelické fary. Pamatuji si to dobře, protože tam jsem od Milana dostal neobvyklou nabídku: chodit na bytové přednášky. Mám pocit, že první semináře jsem u MB absolvoval v roce 1978 - mám ten letopočet zafixovaný, protože jsme v době navazování kontaktů s britskými universitami v roce 1988 často citovali, že Balabánovy úterky běží už deset let.

Další výraznou postavou disentu byl Egon Bondy.
Ano, samostatnou zmínku zaslouží samozřejmě Egon Bondy, po dlouhé roky pak Balabánův vlastně akademický bytový kolega a diskusní sok. Myslím, že respekt byl opravdový a oboustranný. Bondy však Balabána neuspokojoval svojí odosobněnou ontologickou realitou. Bylo to zajímavé, protože Balabán vlastně tím směrem ukazoval, avšak poslední krůček neučinil. Sám sebe nazýval ariáncem, ale kontakt s Bondym navázal právě svým ukazováním jinam, k nepředmětnosti. Balabán jakoby intelektuálně toto geniální diktum izraelských proroků akceptoval, nikoliv však citově. Jednou na stanici metra jsme si své pozice vyjasňovali dvojím přístupem k témuž. Milan preferoval „miluj bližního svého, jako sebe samého“, já však „nedělej druhému to, co nechceš, aby on tobě“ („Hillelovo zlaté pravidlo“). Milan říkal, že bez té lásky mu to nejde, že tam potřebuje mít ten závan lidskosti, ten náznak tváře a náruče. V tomto jeho vyjádření jsem žádný náznak jeho proslulé vrcholně poetické sexuality necítil, ale jeho takto zabarvené výklady o Písni písní byly proslulé.

Měnila se místa, kde se bytové semináře konaly?
Dlouho jsme chodili k Milanovi na Hanspaulku, do vilky, kde Milan bydlel s psycholožkou Jarkou Slánskou. Ta však Milanovi za nějaký čas seminář zrušila a zanedlouho ho pro jistotu ještě vyhodila z bytu. Asi se nebylo čemu divit, protože při jednom semináři – přezíravě pletouc svetr při poslouchání theologicko-poeticko-historicko-religionisticko-filosofických řečí Balabánových – nám „ex kathedra“ sdělila, že ani theologie, ani filosofie, ale psychologie je vědou, která toho člověku poví nejvíc. Neměli jsme na to argument. Bylo proto asi svým způsobem docela logické, že nás všecky vypakovala. Ve vilce na Hanspaulce to bylo přes to napětí s Milanovou manželkou prostředí přece jen důstojnější, než pozdější sklepní azyl, kam jsme se po tom vyhazovu uchýlili. Dlouhé roky jsme se scházeli v suterénu vilky v Komornické ulici, kousek pod Hanspaulkou, v podnájmu od laskavé paní Jarošové, který mi přepustil Honza Kozlík. V létě tam bylo pěkně, v zimě kosa, a stále vlhko. Z hlediska tohoto vyprávění by se však dalo říci, že to však bylo místo stylovější, opravdový underground. (To revma mám asi z těch dob.) Nezaznamenával jsem si do paměti fáze a příčiny dalších změn míst konání seminářů, bral jsem to, jak to přišlo. Myslím, že poslední trvalou štací našeho semináře byl dejvický byt Ládi a Lídy Moučkových. Důstojné umělecké prostředí, nesmírně laskaví hostitelé.

Jací lidé se seminářů účastnili?
Záznamy o účasti ani žádnou kroniku jsme nedělali, to by byla cesta do pekel. Mezi první účastníky, pokud si vzpomínám, by bylo možno počítat nedostudovaného theologa Honzu Kozlíka, výzkumného pracovníka Petra Krejčího, dělníka a tajně vysvěceného kněze Tomáše Vlasáka, antikvariátníka Honzu Placáka, mého bratra Jirku, tehdy studenta geodézie, malíře Míru Hájka, výtvarnici Ivu Vodrážkovou a další. Jistou dobu tam chodila i krásná Helenka Machovcová, dcera slovutného a drahého profesora Machovce, potom též dva Balabánovi spolupracovníci („kanálníci“), Pavel Čálek a František Volek. Do své emigrace tam občas chodíval též Sváťa Karásek s Londýnem. Jako přednášející hosté se tam také objevili Václav Havel a také Karol Sidon. Seminář se průběžně personálně proměňoval. Kde se vzal, tu se vzal Saša Pečarič, jugoslávský student fotografie v Praze, který studoval a učil se tak rychle, že dvacet let poté již překládal chumaš (pět knih Mojžíšových) jako krakovský rabín z hebrejštiny do polštiny, kterou se naučil stejně dobře a rychle, jako předtím češtinu, potom angličtinu a kdovíco ještě... Nevím přesně, kdy se náš seminář rozšířil o posvátného geometra Láďu Moučku, astrologa Pavla Turnovského, muzikantku Martu Chadimovou, Rosťu Křivánkovou, Janu Chržovou a další spřátelené duše. Sedělo se kolem stolu na židlích, na posteli, na velké truhle, všelijak. Těžko si vzpomenout, kolik lidí tam chodívalo a kdo všechno se tam vystřídal. To ale jistě dá dohromady zase někdo jiný. Leccos se dá vyčíst z knihy Barbary Day „Sametoví filosofové“.

Jak ty semináře probíhaly?
Postupně se ty naše úterky vyprofilovaly následovně: O hodinu dříve před starozákonním seminářem „Hebrejské myšlení“ sem chodili ti, kteří pod nádherným a kreativním vedením Milana podnikali první krůčky do tajů hebrejštiny. Hodina hebrejštiny byla postupně ukončena dalšími příchozími na seminář. Na něm se četly Milanem připravené podklady, nad nimiž probíhala diskuse, od nichž se na všechny strany utíkalo a byly tam proto, aby se debata měla kam vrátit. Zpětně se tam promítaly předcházející poznatky a náznaky a reflexe z hodiny hebrejštiny. Náznaky gematrie, kabaly, mystiky. Nic lidského Balabánovi nebylo cizí. A když po semináři všichni odešli, vytáhli jsme s Milanem šachovnici a do dvou, do tří do rána jsme lítě bojovali při mnoha dobrých lahváčích, a kouřili jsme u toho, až pámbu bránil, abychom pak kolem šesté už vstávali do práce (obávám se, že Milan už musel být v těch šest v práci - myl tehdá černé nádobí v kuchyni nějaké vinárny, pak také dělal v pražských kanalizacích, brodě se po pás v tom, co vyprodukovali Pražané). Šachisté jsme byli podobně „kvalitní“, o to však zarputilejší. Začali jsme si zapisovat skóre, a po několika letech jsme se lišili o několik málo bodů. Byly to úporné večery!

Získal jste později titul Univeristy of Cambridge, jak se to povedlo?
V posledních letech před změnou režimu jsme se scházeli, v bytě Ládi Moučky u Dejvického nádraží. Tam také začali jezdit profesoři z Cambridge, když Milan přes Husovu nadaci dojednal supervizi nad naším seminářem, což byla vlastně specifická forma zapojení do programu Study of Religion. V Cambridge probíhá tento program podobně, v podstatě jde o individuální dálkový kurs. V průběhu pěti let musí studenti pro úspěšné ukončení tohoto kurzu složit šest zkoušek, přičemž si vybírají z šestnácti předmětů. Nám učinili výjimku, protože jsme neměli pasy a ani jsme nemohli vyjet za hranice, tak nám stanovili šest zkoušek natvrdo, bez možnosti výběru, ale zato k vykonání v Praze a česky. Staro- a novozákonní pozadí, staro- a novozákonní theologie, judaismus, raná církev (církevní otcové, do nikajského koncilu). Na zkoušky přijel vždy někdo z Cambridge, na minutu ve stejnou chvíli jako v Cambridgi otevřel v Praze obálku s otázkami a my měli tři hodiny na vypracování písemných odpovědí v češtině – ovšem na cambridgeské formuláře. Nedovolili ani vteřinu psát přes daný čas, formuláře si sebrali a nechali přeložit (ani jsem se o to příliš nestaral, aby to nebylo blbé, kdo to překládá – byl to ale Miloš Calda, který nám tlumočil jejich přednášky, když sem jezdívali). Poradili nám zajímavou techniku, s jejímž zvládnutím se však peru dodnes, protože je asi efektivní v případě, když ji člověk používá a zažívá a vypilovává od raných školních dob. Říkali: máte na zkoušku tři hodiny, během nichž musíte zodpovědět čtyři otázky. Ke každé otázce přistupte následovně: prvních pět minut nic nepište, jen si vytvořte a poznamenejte osnovu. Pak bude čtyřicet minut jen psát, a ani nebudete mít čas si to po sobě přečíst, což byla pravda. Taková technika se zřejmě učí v anglických školách od nepaměti. Člověk se ani nediví, že tam pak vyrostou takoví Chestertonové a další. V rámci novozákonního pozadí jsme se rozhodli vzít jednu ze čtyř otázek testu, jíž byl překlad z řečtiny. Začali jsme se separátně scházet u Honzy Kozlíka, který tehdy bydlel v Londýnské, a na základě jím resuscitovaných znalostí řečtiny z jeho dávných studií na theologické fakultě jsme zkoušeli proniknout do všech těch aoristů a paideuó, paideueis, paideuei. U Kozlíka také bývaly přednášky britských profesorů. Přijeli třeba na týden, dlouho spali, zatímco my makali, a pak nám večer nelévali do hlavy chytré věci. Často jen stékaly po hlavách, přes spadlá víčka. Bylo to dost vyčerpávající. Jeden z přednášejících, byl to tuším dominikán, pak na závěr vytáhl single malt whiskey – to bylo pro mnoho (většinu) z nás poprvé, co jsme to ochutnali. Přijel též Hyman Maccoby, přední světový znalec období judaismu a raného křesťanství. Po pravdě řečeno, já jsem ani v tu chvíli netušil, jaké světové kapacity nám přednášejí, jaké že jsme to měli fantastické přednášející... to jsem si uvědomil až o pár let později.  A Miloš Calda to všechno bez nároku na mikrospánek překládal a překládal...

Jak život bytových seminářů změnil pád režimu?
V létě roku 1989 jsme tedy potajmu vykonali první zkoušky. Plete se mi, kde jsme je skládali – asi to bylo u Chadimů (další zkoušky jsem tuším dělal u Moučků, a třetí sadu někde na Smíchově). Vzal jsem starozákonní a novozákonní pozadí. Dostal jsem dvojku a trojku a to bylo dost dobré. Pak však přišly listopadové události a naše životy se změnily. Říkával jsem, že máme zvláštní štěstí prožít dva zcela odlišné životy v jednom. Nastoupil jsem jako vedoucí odboru školství a kultury na Okresním národním výboře v Havlíčkově Brodě a do Prahy jsem moc nejezdil. Přitom jsem pomáhal prověřovat příslušníky bývalé Státní bezpečnosti a stávající funkcionáře Veřejné bezpečnosti. To mě koncem roku 1990 přivedlo do nástupnické organizace po Státní bezpečnosti, což byl Úřad na ochranu ústavy a demokracie (pozdější Federální informační služba, pak Federální bezpečnostní informační služba, pak Bezpečnostní informační služba). V roce 1992 jsem se nechal umluvit a vzal jsem „bez rozběhu“ dvě zkoušky, které mi byly nejbližší: starozákonní theologie a judaismus. Dostal jsem jedničku a trojku (asi proto, že otázky v judaismu jsem trochu na ilustraci prošpikoval židovskými vtipy, které mi přišly vhodné k tématu, zejména u chasidismu, což si myslím i teď; možná nebyly dostatečně vtipné – anebo – to mě napadlo teď – Caldo! – možná nebyly vtipně přeloženy!?). Když jsem měl čtyři zkoušky ze šesti, snažil jsem se další rok připravovat na poslední dvě, ale moc to nešlo, takže můj výsledek v roce 1993 byl novozákonní theologie za čtyři, patristika za dvě. Vzhledem k tomu, že jsem celkově skončil s kvalifikací „certifikát s hvězdičkou“, o jeden jediný stupeň pod „diplomem“, byla mi dána šance opravit si nejhorší známku. To však byla čtyřka z novozákonní theologie, a to opravdu není můj šálek čaje. Nadto i slovutní mistři novozákonních rébusů, jako Honza Kozlík, Petr Krejčí nebo Tomáš Vlasák, dostali z téže zkoušky trojky, nebo tak nějak. Milan Balabán nás chlácholil, že to je tím, že britská novozákonní věda je asi sto let za kontinentální tradicí, takže Britové ještě nepřišli na to, že naše odpovědi byly v podstatě správné. Přijdou na to asi za sedmdesát let, což jest sice slabá, ale útěcha.

Byl Vám následně titul uznán?
Pak jsem byl potahován ve státní správě, že nejsem vysokoškolsky vzdělán, což mne dovedlo k tomu, že jsem si toto studium nechal nostrifikovat. Jsem nyní – díky Bohu, Husově nadaci, Cambridgeské universitě a nostrifikátorům z Univerzity Karlovy – bakalářem religionistiky. Jak se tak koukám, docela hodně slov, na tak chabý výsledek. Nutno však uvážit, že jsem se bakalářem stal, aniž bych kdy do vysoké školy vlezl. O způsobech vysokoškolského studia nic nevím. Sedět po sklepích a hospodách a kouřit a vést řeči, až pánubohu zvoní v uších, na to si mě však užije. Takže – když se to všechno kolem a kolem sesumíruje – ono to vlastně bylo všechno narychtované tak trochu kvůli mě, protože jinak bych se k žádnému studiu, natož pak titulu, nikdy nedohrabal.

Jan Schneider (1955)
Po maturitě (SPŠ automobilová Mladá Boleslav) dělnické profese (1974-1990). V prosinci 1976 signace Charty 77. V letech 1976-1986 opakovaná spolupráce (bicí nástroje) s undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe (nahrávky: „Pašijové hry velikonoční“, 1978; scénická hudba ke hře Václava Havla „Pokoušení“, 1986). Od 1978 frekventant bytového semináře starozákonníka prof. Milana Balabána, který v roce 1988 vyústil v dálkové studium Cambridge Certificate in Religious Studies (ukončeno 1993, 1999 nostrifikováno Univerzitou Karlovou na úrovni bakalářského studia religionistiky). V roce 1990 vedoucí odboru kultury a školství na ONV Havlíčkův Brod, od října 1990 do srpna 1996 referent až ředitel odboru zpravodajské služby (ÚOÚD - FIS - FBIS - BIS ČR - BIS). Od září 1996 do ledna 2000 ředitel Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. V roce 2000 zástupce ředitele Bezpečnostního odboru MV ČR, 2001-2005 příslušník Policie ČR. Od března 2005 nezávislý konzultant a publicista (bezpečnostní analytik). Od roku 2000 poradce v oblasti hudební dramaturgie Festivalu česko-německo-židovské kultury „9 bran“.





_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT