Zaostřeno na moderní dějiny – Román My Jevgenije Zamjatina
Scénář pořadu

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání pořadu Zaostřeno na moderní dějiny. Dnes je 7. listopadu, tedy výročí takzvané Velké říjnové socialistické revoluce, které se v dobách komunismu mohutně oslavovalo, z čehož nebyly vyňaty ani děti, nucené pochodovat v sychravých podzimních večerech v lampiónových průvodech. Jelikož jsme se však samotnému průběhu bolševické revoluce věnovali již předloni, dnes si na ni posvítíme trochu oklikou. Zaměříme se totiž na román Jevgenije Zajmatina nazvaný stručně My, jedno z prvních děl z žánru antiutopické literatury kritizující sovětský systém či obecněji totalitarismus jako politický fenomén.

Nejznámějším dílem z této kategorie je bezesporu román 1984 George Orwella, avšak Zamjatinova kniha zůstává trochu nespravedlivě v jeho stínu, byť vznikla zhruba o čtvrtstoletí dříve a George Orwell se jí přímo inspiroval.

„Kráčíme, jediné tělo s milióny hlav, a každý z nás má v sobě tu pokornou radost, s jakou asi žijí molekuly, atomy, fagocyty. Je přece jasné, že vědomí vlastní osobnosti je jen nemoc,“ říká hlavní hrdina a zároveň vypravěč Zamjatinova románu, který vlastně nemá jméno, jen číslo, konkrétně D-503. Lidé v Jednotném státě, jehož je D-503 zprvu oddaným obyvatelem, totiž nemají jména, jen čísla – jedinou výjimkou je nejvyšší činitel zvaný Dobroditel. Jsou tedy označeni podobně jako vězni v nacistickém koncentračním táboře.

Zamjatin své stěžejní dílo dopsal v roce 1920, kdy ještě žádné nacistické tábory neexistovaly, ovšem přesně v něm vystihl snahu totalitních diktatur redukovat člověka na poslušný šroubek ve stroji, na pouhé číslo, které nemá žádný nárok na individualitu. Ostatně právě proto se jeho román jmenuje My, neboť popisuje svět, kde už žádné „já“ nemá místo. 

„Už ve starověku věděli ti nejdospělejší, že zdrojem práva je síla, právo je funkcí síly. A představte si dvě misky vah – na jedné leží gram, na druhé tuna, na jedné ‚já‘, na druhé ‚My‘, Jednotný stát. Připustit, že ‚já‘ může mít nějaká ‚práva‘ ve vztahu ke státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti, a jediná cesta od nicoty k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se milióntinou tuny,“ uvažuje na stránkách svého deníku D-503. Celý román má totiž formu deníkových záznamů tohoto zvláštního hrdiny. Dodejme jen, že ukázky pocházejí z českého vydání románu My v nakladatelství Odeon z roku 1990, v překladu Vlasty a Jaroslava Tafelových.

D-503 je konstruktérem, plnícím veledůležitý úkol: podle jeho plánů se staví kosmická loď nazvaná Integrál. Do postavy D-503 promítl Zamjatin zčásti sám sebe, neboť vystudoval lodní inženýrství a původně pracoval jako lodní konstruktér, dokonce jeden z nejpřednějších v celém Rusku.

„Jevgenij Zamjatin se narodil v roce 1884 v Lebedani, místě, o němž psali Tolstoj a Turgeněv, v kraji proslaveném podvodníky, cikány, koňskými trhy a velmi jadrnou ruštinou. Otec byl pravoslavný duchovní, matka klavíristka. Tady ve středním Rusku obklopen hudbou a ruskou duchovní tradicí vyrůstal. Po absolvování gymnázia se dal zapsat na petrohradský Polytechnický institut a jako specializaci si vybral stavbu lodí. Nelze říci, že by se málo věnoval studiu, avšak nové prostředí, tolik odlišné od toho, v němž vyrůstal, plné nových impulzů, způsobilo, že se student techniky Zamjatin stává součástí petrohradského intelektuálního života a začíná se živě zajímat jako mnozí jemu podobní také o politiku,“ píše rusistka Ivana Ryčlová, která Zamjatinovi věnovala jednu z kapitol své knihy Ruské dilema. Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska.

Když roku 1905 vypukla první ruská revoluce, uvádí dále Ivana Ryčlová, Zamjatin vstupuje do řad bolševiků. Důvody vysvětlil později ve své autobiografii: „Nebylo to snad ani tolik kvůli politickému přesvědčení jako proto, že přidat se k bolševikům znamenalo jít cestou největšího odporu.“ A v dopise adresovaném své budoucí ženě k tomu roku 1906 napsal: „Hledal jsem vždycky to, co bylo nové, dobrodružné, nebezpečné – jinak by byl život příliš chladný, příliš prázdný... A vtom – revoluce. Tak krásně mě probudila. Cítil jsem, že existuje něco silné, obrovské, vznešené jako smršť, pro což, zvedne-li člověk hlavu k nebi, stojí za to žít.“

Ale po porážce revoluce z roku 1905 byl Zamjatin zatčen a uvězněn. Na jaře 1906 se sice dočkal propuštění, následovalo však vyhoštění z Petrohradu do rodné Lebedaně. Nicméně již v létě téhož roku se, ilegálně, bez povolení, vrátil do Petrohradu, kde dokončil svá studia a stal se z něho lodní inženýr. A to špičkový, ceněný a žádaný lodní inženýr. Díky své práci též hodně cestoval, přičemž dojmy z cest ho pochopitelně velice ovlivnily. Během práce na lodních konstrukcích však začíná též psát, a literatura ho postupně strhla tak, že se jí hodlal věnovat jako hlavnímu povolání.

V roce 1914 vyvolala rozruch Zamjatinova antimilitaristická povídka „Zapadákov“. Celý náklad čísla časopisu, kde vyšla, byl zkonfiskován cenzurou a redakce i s autorem předvoláni před soud. Tehdy se však Zamjatin stále věnoval spíše stavbě lodí. V roce 1916 odjel pracovně do Velké Británie, kde se stal hlavním konstruktérem ledoborce Svatý Alexandr Něvský, stavěného pro Rusko v britských loděnicích. Po říjnové revoluci, kterou Zamjatin zpočátku vítal a záhy začal kritizovat, byl však ledoborec přejmenován na Lenin.

Známější je však sovětský atomový ledoborec téhož jména, spuštěný na vodu v roce 1957. Jelikož parním strojem poháněný ledoborec, na jehož stavbu Zamjatin dohlížel, tehdy stále sloužil, byl přejmenován na Vladimír Iljič. Ve službě vydržel až do roku1968, a svého konstruktéra tak přežil o více než třicet let. Nicméně výdrž lodi, probíjející se po většinu služby ledovým příkrovem v nehostinných arktických končinách, svědčí o tom, že Jevgenij Zamjatin byl nejen výborným spisovatelem, ale opravdu i znamenitým lodním stavitelem.

Technická zkušenost se pak hodně promítá i do jeho literární tvorby – například častým používáním příměrů a metafor odvozených z matematiky a fyziky. Ovšem spisovatel Jevgenij Zamjatin se záhy ocitl pod ledovým příkrovem bolševického režimu, který čím dál tím více kritizoval, často i formou satirických literárních útvarů.

„Mezi Zamjatinovými texty tohoto období, které se tak či onak dotýkají tématu umění přisluhujícího režimu a jeho ideologii, vyniká nekompromisností a přesvědčivostí pamfletního pera stať ‚Bojím se‘ z roku 1920, v níž projevil obavy, aby místo literatury nezbyla v Rusku jen instituce dvorních básníků zpívajících o srpu a kladivu,“ uvádí Ivana Ryčlová. V úvaze „O přisluhujícím umění“ Zamjatin mimo jiné napsal: „Nejvíce skličující je ponižující, přisluhující role, do níž nutí umění vládnoucí archandělé zvonící stříbrnými rolničkami.“

Román My, jehož rukopis Zamjatin dokončil v roce 1920, v sovětském Rusku vyjít nemohl. Vyšel však v zahraničí, a k prvním překladům, které ve dvacátých letech vznikly, patří i překlad do češtiny od Václava Koeniga, jehož knižnímu vydání v roce 1927 předcházela publikace románu na pokračování v Lidových novinách. Ve stejném roce pak pražský časopis ruské emigrace Volja Rossii jako jediný za Zamjatinova života otiskl zkrácenou verzi románu My v ruském originále. Ivana Ryčlová cituje ve své knize článek otištěný v září 1929 v sovětském deníku Krasnaja Gazeta, který zakázané autory publikující v zahraničí nevybíravě osočil: „Vydání jejich děl v zahraničí nelze posuzovat jinak než jako projev záškodnictví proti zájmům sovětské země.“

Nicméně, publikování a šíření Zamjatinovy knihy skutečně bylo „proti zájmům sovětské země“, neboť román My odhaluje nelidskou povahu totalitních systémů a v řadě míst pak přímo reaguje na reálie života v tehdejším údajně nejpokrokovějším státním zřízení. V Jednotném státě každý den všichni vstávají ve stejnou minutu, stejně odcházejí do práce a stejně jdou i spát. Všichni nosí uniformu se svým osobním číslem. Na ulicích jsou rozmístěny zvláštní membrány, které zaznamenávají rozhovory chodců pro Úřad Strážců, tedy pro policii. Domy jsou prosklené, každý byt je zvenčí plně viditelný. Právo na spuštění záclon existuje jen při povoleném sexuálním styku. Ten se řídí sexuálním zákonem, jenž zní: „Každé číslo má právo na kterékoli jiné číslo jako na sexuální materiál.“

Ostatní je, dle D-503, už jen technická záležitost: „Důkladně vás prohlédnou v laboratořích Sexuálního úřadu, přesně určí obsah pohlavních hormonů v krvi a vypracují pro vás vhodnou Tabulku sexuálních dní. Pak napíšete žádost, že chcete ve svých dnech používat toho a toho čísla (nebo těch a těch čísel) a dostanete bloček (růžových) lístků. To je vše. K závisti nejsou důvody, jmenovatel zlomku štěstí se rovná nule – zlomek se mění v nádherné nekonečno. A to, co bylo pro lidi starověku zdrojem přemnoha nesmyslných tragédií, stalo se u nás harmonickou, příjemnou a prospěšnou funkcí organismu jako spánek, jako fyzická práce, přijímání potravy, vyměšování atd. Z toho vidíte, jak úžasná síla logiky očišťuje vše, čeho se dotkne.“

Možná vás tento obraz totalitní sexuální nevázanosti překvapí, odpovídá však některým dobovým tendencím. Bolševici totiž zpočátku manželství i rodinu odmítali jako „buržoazní přežitek“. Heslo o rodině coby základu státu pochází až z pozdější doby, kdy nad některými ideovými východisky převážil praktický zájem nové komunistické státní moci. Alexandra Kollontajová, bolševická feministka a po říjnové revoluci komisařka (neboli ministryně) sociálních věcí propagovala ideu volné lásky, a to teoreticky, politicky i osobně prakticky.

Poslední zmíněnou rovinu necháme taktně stranou, ale jak píše Orlando Figes v knize o ruské revoluci nazvané Lidská tragédie, Kollontajová veřejně prosazovala „erotické přátelství“ mezi muži a ženami jako rovnocennými partnery, čímž chtěla osvobodit ženy od „manželského otroctví“ a obě pohlaví od údajné monogamní zátěže. Jako komisařka sociálních věcí se pak snažila pro novou podobu sexuálních vztahů vytvořit podmínky. Některé místní komisariáty však podle Figese nepochopily její záměry zcela přesně: „Podřízení Kollontajové vytvořili ve Vladimiru ‚odbor volné lásky‘ a vydali prohlášení vyžadující registraci všech neprovdaných žen mezi patnácti a padesáti pro přiřazení sexuálních partnerů. Vyhláška stanovila veškeré ženy nad osmnáct let za ‚státní majetek‘ a dávala mužům právo vybrat si nějakou registrovanou, i bez jejího svolení, pro plození ‚ve státním zájmu‘.“

Byť se Zamjatinův román odehrává až ve třetím tisíciletí, v mnoha ohledech skutečně věrně odráží dobovou atmosféru počátečních let bolševické vlády, i když to dnešní čtenář těžko pozná. Za nenaplánované dítě je v Jednotném státě trest smrti, děti nejsou předmětem výchovy, ale státního „chovu“, jak píše D-503, který se na jednom místě svého deníku podivuje nad tím, že v dávných dobách měli lidé takzvané „soukromé děti“. Sám D-503 je však v erotické praxi mnohem cudnější než by se mohlo na základě jeho výše citovaných teoretických výbojů zdát.

V podstatě se pomocí růžových lístků sexuálně stýká s jedinou partnerkou – s baculatou O-90. Až do dne, kdy do jeho života vstoupí štíhlá a tajemná I-330. D-503 se do ní zamiluje, a jeho matematicky přesně uspořádaný život najednou počne bořit záhadná iracionalita, kterou raketový inženýr D-503 označuje jako odmocninu z mínus jedné.

„Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše,“ řeknou zamilovanému D-503 na Lékařském úřadě. Ale jak sám napsal v deníku, „pro lidi starověku“ byly podobné věci „zdrojem přemnoha nesmyslných tragédií“. Nejinak je tomu v jeho případě. Jak později vyjde najevo, I-330 se o D-503 nezajímala nezištně. Je totiž členkou hnutí odporu, které chce zničit Dobroditelův dokonalý stát.

K tomu má posloužit Integrál, tedy raketa, kterou D-503 konstruuje a jejíž zkušební let se blíží. Do hry však vstoupí též tajná policie neboli Úřad Strážců. Shodou okolností a intrik nakonec D-503, sám už pochybující o správnosti základů Jednotného státu, prohlédne, že ho I-330 chtěla pouze využít ke svým cílům. Zvláště bolestivě se ho dotkne, když zjistí, že jeho milá měla pomocí růžových lístků sexuální styky i s jinými muži. Vztah D-503 a I-330 je též, mimo jiné, alegorií vztahu samotného Zamjatina k bolševické revoluci.

Ale zhrzený cit nakonec vžene D-503 opět do náruče Dobroditele. Udá I-330 adalší členy odboje, kteří jsou mučeni a popraveni, byť jimi vyvolané povstání je zčásti úspěšné a omezí územní rozsah Jednotného státu. D-503 však zůstane věrný Dobroditeli a podstoupí operaci, kdy je mu z mozku odstraněno centrum fantazie. Stává se opět oddaným číslem, a závěr Zamjatinova díla tak silně připomíná konec Orwellova románu 1984, kdy Winston Smith, poté, co ho zlomí strašné mučení, miluje Velkého bratra.

„Vážený Josife Vissarionoviči, moje jméno je Vám nepochybně známo. Pro mě jako pro spisovatele je zbavení možnosti psát rovno trestu smrti a situace je taková, že dál pracovat nemohu, protože žádná tvorba není myslitelná, musí-li člověk pracovat v atmosféře systematického, rok od roku sílícího pronásledování. V sovětském trestním zákoníku je druhým nejvyšším trestem po trestu smrti vystěhování zločince ze země. Jsem-li skutečně zločinec a zasluhuji-li trest, domnívám se, že přece jen ne tak těžký jako literární smrt, a proto žádám, aby mi tento trest byl zmírněn na vypovězení ze Sovětského svazu – s právem doprovodu pro mou ženu,“ napsal Jevgenij Zamjatin v roce 1931 v dopise Stalinovi, který sovětskému vůdci osobně doručil režimu sloužící spisovatel Maxim Gorkij. Dobroditel Stalin, na Gorkého přímluvu, Zamjatina pustil, ale štěstí mu to nepřineslo. Zemřel v Paříži 10. března 1937, v chudobě a bez výraznějšího uměleckého úspěchu, na infarkt.

I jeho životní dílo, román My, nedosáhlo takového věhlasu jako knihy těch, kteří se jím inspirovali. Teprve po pádu komunismu se začíná odkaz Jevgenije Zamjatina dostávat do širšího povědomí. Snad k tomu přispěl i náš dnešní pořad. S podivnou láskou D-503 a I-330 se rozloučíme skladbou české undergroundové skupiny DG 307 „Růžová mlha“. Na slyšenou opět za týden na vlnách Českého rozhlasu 6 se těší Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.