Pro mě osobně nebyla kniha ani tak cestopisem, ale poutavou příručkou dějin Ruska, Polska a všech relevantních a přilehlých oblastí, států a území. A samozřejmě velmi zajímavé byly části věnované aktuálnímu životu v postsovětských zemích, které právě získávaly nezávislost a jejich obyvatelé nevěděli, co si počnout.

 

Hlavním poselstvím knihy je sdělení, že na území pohraničí Evropy se nikdy nežilo a nebude žít dobře. Neustále se měnily hranice a vládci, v různých stoletích dominovaly různé národy. Mongolové, Turci, Litevci, Poláci, Kyjevská Rus – síla a význam vládců kolísala a autorčin skvělý exkurz do dob tisíc let zpátky ukazuje, kde se vlastně vzali Rusové a že se jejich velmocenské postavení objevilo až poměrně nedávno. Všechny výše jmenované národy na tom byly ve svých dobách výrazně lépe než potomci severských bojovníků, kteří si kdysi dávno podmaňovaly Evropu tak, že se prostě a jednoduše promísili s místními obyvateli a převzali jejich jazyk a zvyky.

 

Čtenář má asi hodně možností, jak proniknout do dějin této oblasti. Jednou z nich, a já si jí dovolím označit za velmi příjemnou a zábavnou, je četba knihy Mezi východem a západem. Do souvislostí se dostane díky čtivosti autorčina slohu, skvělé kombinaci aktuálních zážitků a pohledů do minulosti. Kniha umožní čtenáři pochopit mentalitu místních obyvatel a důvody jejich rezignace, často končící u alkoholu beznaděje. Prostí lidé, žijící na území států, jejichž hranice se často a bolstivě mění, jsou zcela bezvýznamní, a to nejenom v dobách, kdy Stalin masově vraždil a deportoval kohokoliv, kdo se režimu jenom trochu nelíbil.

 

Knihou se jako červená nit vine téma národa a příslušnosti k národu. Z autorčiných poznámek jsem pochopil, jak složité je to v popisovaných místech téma. Mnozí lidé totiž ani nevědí, ke kterému národu se mají hlásit, nebo se hlásí podle teorií zcela chybně. Vzniká tu pak otázka, zde je něco takového jako národ vůbec můžeme považovat za relevatní veličinu či měřítko. Které skupiny lidí se dají označit na národ, když už uznáme, že něco takového vůbec na území bývalého Sovětského svzu existovalo a Stalinovi se to nepodařilo potlačit do podoby prefabrikátu sovětského člověka.

 

Tuto skvělou knihu jsem přečetl za dva dny. Kromě toho, že mi trochu zformovala pohled na dějiny Evropy a konkrétně jejího východního pohraničí, jsem se skvěle bavil u popisů autorčiných setkání s místními lidmi. Ti se jí často otevřeli (nebo je autorka dokázala dobře prokouknout), což přispělo k autentičnosti cestopisných částí knihy. Díky knize jsem si udělal pořádek v pojmech Bukovina, Halič, Královec a mnoho dějinných událostí a postav mi konečně zapadlo do kontextu.

 

Nečekal bych, že se mi knihy tohoto typu budou číst tak snadno. Jestli je možné někoho označit za skutečnéhio popularizátora dějin, je jím pro mě Anne Applebaumová. Jde jí to na jedničku.“