Česká veřejnost (a to i odborná) má stále tendence násilí proti sudetským Němcům banalizovat a bagatelizovat. Jeho tematizace není projevem nějakého „sebemrskačství“ nebo „malé národní hrdosti“, ale prostě úctě k pravdě. Sklon zveličovat vlastní utrpení a „snižovat“ utrpení ostatních národů není ostatně českou „výsadou“...

Nabízené texty mají upozornit na souvislost poválečného násilí s tehdejší společenskou atmosférou. Toto násilí bylo mj. projevem teze o kolektivní vině, kterou česká politická elita v květnu a v červnu 1945 otevřeně hlásala. Záměrně jsou užity texty českých autorů, aby se předešlo obviňování z převzetí sudetoněmecké propagandy. Z textů vysvítá všeobecnost brutálního násilí vůči Němcům a mravní selhání velké části Čechů, kteří se tohoto násilí účastnili či mu přihlíželi. Zároveň se na tomto konkrétním případě může otevřít obecné téma zodpovědnosti jedince, otázka nakolik může a má ovlivňovat veřejné dění, i když se tím vystavuje riziku konfliktu s většinovým míněním.