Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Součástí článku byly výsledky průzkumu veřejného mínění z ledna roku 1946 o "veřejné činnosti fašistů", které zde rovněž přetiskujeme.

Političtí extremisté v Anglii (Český život, ročník I., číslo 1, 20. ledna 1947)
Frederic Mullally

Od podzimu 1945 do jara 1946 hovořil autor v Anglii se skupinami a jednotlivci, kteří jsou v podezření, že z nějakého důvodu sympatisují s vyslovenou pravicí. Předkládá zde výsledek svého pátrání s těmito připomínkami: Předně, že tím nevznáší proti nim obvinění z fašismu; nejsou to sice nefašisté nebo protifašisté, avšak čtenář si musí svůj úsudek udělat sám. Za druhé autor shledal, že v přítomné době nemají tyto skupiny nebo jednotlivci žádný akční program, situace se však může rychle změnit.

V posledních týdnech roku 1945 jen asi 6 měsíců po porážce fašismu v Evropě, vzbouřili britští exfašisti třikrát světové veřejné mínění. Dne 26. listopadu se kapitán Robert Gordon Canning, bývalý člen Linku a BUFu, objevil se svou Ligou křesťanských reformátorů na předních stranách novin po svém prohitlerovském projevu při dražbě na německém vyslanectví v Londýně. Za pět dní poté oznámil tisku Sir Oswald Mosley, dřívější vůdce britských fašistů, svůj úmysl zřídit od příštího roku vydavatelství a podotkl při tom, že se jeho politické přesvědčení nijak nezměnilo. Za dalších 10 dní, když čekal William Joyce na výsledek svého odvolání k sněmovně lordů, skoro 1000 bývalých fašistů a těch, kteří byli na základě par. 18 B za války koncentrováni v táborech, pochlebovačně řvalo v hotelu Royal v Londýně, když Mosley mluvil o tom, že ,,přijde den odplaty našim nepřátelům", a když prohlásil, že „britská vězení a koncentrační tábory pouze posílily mé idee".
K dnešnímu dni existuje v Anglii asi 5.000 lidí, kteří by mohli být členy nějaké nové fašistické organizace. Mnozí z nich však vyčkávají dalšího vývoje, než by se pustili do „boje", avšak značné procento jich — těch aktivnějších — se rozhodlo přečkat vyčkávací dobu jako členové jediné větší politické strany, která nemá námitky proti vstupu bývalých fašistů, Britské lidové strany vévody z Bedfordu. John Beckett, tajemník této strany, mi potvrdil, že jím bylo přijato asi 400 bývalých členů BUFu.
Ve svých jednapadesáti letech má Beckett za sebou bohatou, i když ne příliš úspěšnou politickou dráhu. Jako Mosley vystoupil z Labour Party, za níž byl poslancem, na znamení nespokojenosti s jejím demokratickým postupem a v r. 1937 se odtrhl s Williamem Joycem od BUFu, protože „neschvalovali Mosleyho diktátorské methody". Britská lidová strana je dnes silnější než před válkou; lišila se od jiných pacifistických organisací, které chtěly mír s Hitlerem — má však ve svém programu zřejmě antisemitický článek (Ochrana zaměstnanosti a integrity britského lidu proti vnikání cizích vlivů).
Před nedávnem byly učiněny nezdařené pokusy skupinou zvanou „Národní fronta", která dosud konala své schůze v úplné tajnosti, připojit se k Britské lidové straně. Má sice jen asi 20 členů, avšak velmi vlivných a důležitých, kteří by mohli být jádrem větší pravicové organisace.
Kapitán Gordon Canning není jejím členem; on i jeho přítel kpt. Ramsay o ní mluví s úctou — nechtějí s ní mít však nic společného, dokud „Fronta" nepostaví „židovskou otázku" do čela svého programu.
Ramsay popírá, že by měl něco společného s fašisty. Říká, že je toryovský extremista, který je s touto stranou ve sporu jen proto, že strana odmítá vystoupit se „židovskou otázkou". Fašismus pokládá za možný jen jako silný lék v případě, že by tradiční pravicová strana byla napadena spojenými silami židů a bolševiků.
Když probíráme menší nebo méně vlivné skupiny, nacházíme zde některé staré příslušníky vedení BUFu. Vedoucím Ligy vysloužilých mužů a žen je Jeffrey Hamm, který se pokouší vytvořit kádr řečníků a organisátorů a vede ve svém bytě pro ně kursy. Mluví sice někdy v Hyde Parku, Bethnal Greenu a jinde, avšak bez velkého úspěchu. Loni v březnu měla jeho Liga spolu s Ligou Britonových strážců v Albert Hallu sjezd, na nějž se však dostali londýnští komunisté a proměnili tento „masový projev" ve fiasko.
Alexandr Ratcliffe z Glasgowa, vedoucí Britské protestantské ligy, je přehlížen Britskou lidovou stranou pro své zuřivé útoky na římské katolíky, avšak jinými drobnými stranami a hnutími je přijímán sympaticky. Nějakou dobu získával v Glasgowě moc, mezi členy však vznikla vzpoura proti „mussoliniovské moci" vedoucího a tak celá Liga opět ustupuje do pozadí. V roce 1933 se Ratcliffe spojil se Skotskou fašisticko-demokratickou stranou, jen krátkou dobu trvající, za několik měsíců však opět odpadl, protože fašisté mu nemohli udat přesvědčující důvody pro svou „náklonnost ke katolicismu". Nyní vybíjí většinu své energie ve vydávání „Předvoje" a psaní pamfletů, jako „Uvězněná jeptiška neboli Ztracená žena", „Strašný život papežův", „Život karmelitánské jeptišky", „Mají ženy kouřit ?" a velkého počtu hanopisů, napadajících židy a komunismus.
V únoru 1946 adresoval ve svém „Předvoji" otevřený list Tomu Dribergovi, prof. Laskimu a lordu Vansittartovi. Označil Driberga za člověka, který měl ministerstvo vnitra k tomu, aby zahájilo akci proti britským fašistům („jimž nejste hoden ani cídit boty"), napsal Laskimu, že jeho „samolibé a profesorské poznámky o Mosleyovi a fašistech jsou jedinou věcí, kterou jsem mohl očekávat od žida ve vašem postavení", a končil svůj list Vansittartovi pozdravem „Heil Hitler!" Ratcliff úzce spolupracuje s Arnoldem Leesem.

Tento přehled podporuje mou domněnku, že naprosto neexistuje ústřední vedení poválečného fašismu v Anglii. Mosley by byl jedinou osobností, schopnou soustředit drobné skupiny ve společnou fašistickou frontu, avšak dosud se neprojevilo žádné takové zřetelné přání z jeho tajemného úkrytu ve Wiltshiru a Dolphin Squaru. Snad může být známkou něčeho to, že Francis Hawkins, jeho bývalý vedoucí strany, a Raven Thomson, jeden z intelektuálů z vedeni BUFu, s ním zůstávají uzavřeni, avšak mezi těmi, kdož jsou ve styku s „Vůdcem" a jeho důstojníky, převládá mínění, že Mosley se brání velkému pokušení, aby se vrátil na ozářenou tribunu, a aby začal znovu uctívat sama sebe psaním a rozšiřováním fašistické literatury. K tomu se mu již nabízejí dva nakladatelé, z nichž jeden navrhuje ustavit fašistický literární klub. Vydání jeho vlastní knihy — popis jeho politických osudů — se zdrželo jen pro obtíže s vazbou.
Můj vlastní úsudek o situaci je ten, že ačkoliv se nemůže vyloučit oživení fašismu pod Mosleyovým vedením, mohlo by vážně ohrozit demokracii, objeví-li se vlivné pravicové hnutí — na způsob „Národní fronty" — soukromě podporované mocnými průmyslníky a veřejně vynikajícími činovníky, neobviněnými ze styků s dřívějšími fašisty. V první době svého vývoje asi takové hnutí vyloučí ze svého středu všechny notorické fašistické prvky a ponechá ve svém programu „bezpečné" body jako protikomunismus, protisocialismus a „patriotický" nacionalismus. Později, když získá sílu a sebedůvěru, mohlo by vstřebat fašisty a rozšířit svůj program o rasové a protidemokratické body; nerozředěný fašismus by se tak mohl jednou ve Velké Britannii stát politicky silným.

BUF asi British Union of Fascist (britská unie fašistická)

Český život - měsíčník pro literaturu, umění a vědu - vydával od počátku roku 1947 (I. ročník) Klub socialistické kultury, časopis vycházel 20. dne každého měsíce, redakci vedl Dr. F. Bulánek za literární spolupráce Kamila Bednáře, tisknul Melantrich. Klub socialistické kultury (KSK) byl založen v listopadu 1946 a jeho cílem bylo „sloužit socialismu a kultuře“. Pod pojmem socialismus si zakladatelé klubu představovali nový způsob života s důrazem na tradiční hodnoty masarykovské republiky včetně hodnot křesťanských, a předpokládali tedy, že ideály socialismu bude možné sladit se standardními demokratickými princip. Další informace o klubu, jeho členech, nakladatelské činnosti a programu čtěte na stránkách Slovníku české literatury po roce 1945.