Pasáže jsou vybrány z knihy: MÁDR, Oto. V zápasech o boží věc: Vzpomínky, texty a rozhovory. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2007. s. 37–45. ISBN 975-80-7021-876-1.

PASTORACE ZA MŘÍŽEMI

Po procesu znovu do ruzyňské vyšetřovací vazby. Za chování před soudem mě dali do malé studené cely v nové budově. Pak začaly nové výslechy. Pochopil jsem, že mě připravují za svědka k dalším procesům s Katolickou akcí. Po půlroce svého druhého pobytu v Ruzyni, kolem 20. října 1952, jsem svědčil v procesu s jedenatřicetičlennou skupinou Katolické akce – Bárta a spol. Pozdravil jsem je úsměvem a soudu jsem zodpověděl jen několik otázek přibližně jako v Brně.

Po 18 měsících a 18 dnech samovazby (už zase ve staré budově) jsem byl značně vyčerpán. Na celu jsem dostal společníka, mládence z východního Slovenska. Byl členem skutečné ilegální skupiny, měl strach, že dostane provaz. Hovořili jsme spolu, modlili se, myslím, že jsem mu pomohl zbavit se aspoň částečně deprese. Nevím, co se s ním potom stalo.

Jednou při vydávání jídla jsem se shýbal pro šálek a spatřil u protější cely stát balíčky. Zmínil jsem se o tom referentovi a dostal jsem i já povolení napsat si pro balíček s jídlem. Sám mi pak nabídl četbu, dostal jsem brýle na celu, dokonce breviář. Když jsem pak mohl napsat domů o balík, výslovně jsem prosil o sušené ovoce. Pochopili a dostal jsem půl kila rozinek. Zaradoval jsem se. Konečně budu moci po půldruhém roce celebrovat. Už předem jsem měl promyšleno, jak to udělat. Na cele jsem měl kromě pokrývky a minikapesníčku jen tři kousky toaletního papírku. Výhodou staré budovy Ruzyně bylo, že v rohu cely, kam nebylo špehýrkou vidět, bylo malé umyvadlo a kohoutek s vodou. Na noc jsem si vždy vyžádal od dozorce balíček, který jinak zůstával přede dveřmi, vybral jsem z něho asi tři rozinky, namočil je a položil na papír. Z chleba jsem si uhnětl mističku, která potřebnou chvíli udržela víno, to jest šťávu, kterou jsem ráno vymačkal z nabobtnalých rozinek. Podle takzvaných mexických fakult to bylo v extrémních případech povoleno. Hostii zastoupila houska, kterou jsem si mohl koupit, protože malý nákup jsem už měl také povolen. Zpaměti jsem znal základní texty mše. Pak už bylo třeba jen dát pozor, aby mě nikdo nepřistihl. Byl jsem připraven během tří vteřin, než by dozorce otevřel dveře, mít vše v ústech. Pochopitelně, ne pokaždé jsem si mohl dovolit luxus mše svaté. Někdy bylo na chodbě příliš mnoho ruchu, než abych si troufal riskovat. Ale i v pověstné Ruzyni byla tak slavena liturgie.

Před Vánocemi mě konečně odvezli na Pankrác. V malé cele nás tam čekalo šest už odsouzených na odvoz do některého z „nápravných zařízení“. Přinesl jsem si s sebou balíček, měli jsme z něho společné Vánoce. Asi po půldruhém měsíci konečně transport. Ocitl jsem se na Mírově v kněžském oddělení. Byl tam mezi námi i dr. František Valena, právník z předsednictva vlády a poslední předseda Ústředí katolického studentstva. Byl jsem s ním jen pár dní, mnohé jsme rozhovořili, ale pak ho odvezli do uranových dolů, kde zakrátko onemocněl rakovinou. Přerušili mu trest, ale umřel v roce 1960 po letech těžkého utrpení, v kruhu své rodiny. Se mnou na cele byl i brněnský kněz a doktor filosofie Felix Davídek. Strávili jsme pak spolu dobrý tucet let, od ledna 1953 do roku 1965, a mnohé spolu dali na papír, mimo jiné přehledy české historie a filosofie, jako studijní materiál.

Po příchodu na Mírov, v únoru 1953, mě napřed zařadili na pracoviště s přísným režimem, kde se ze starých provazových povřísel dělala nová. Poznal jsem se tam s fakultním kolegou Růženky Vackové dr. Hutterem a s předsedou senátu, který soudil protektorátní vládu. Brzy mě však přemístili ke kněžím, kteří tehdy pracovali v takzvané vatárně. Dílna byla v bývalé kapli. Šili jsme podšívky a vatové výplně do sak pro nějaký oděvní závod. Setkal jsem se zde s „komplici“ – Václavem Razikem a Mirkem Tomkem –, dále s oblíbeným dominikánem Jakubem Zemkem (muklové mu říkali Jakoubek ze zlata) a mnoha dalšími. Byli zde i retribuční vězňové a hodně Němců, kteří kolem pětapadesátého roku většinou odcházeli domů na Západ.

Někdy na jaře 1955 nás mírovské kněze izolovali od ostatních a umístili do dvou nejvyšších oddělení, kde jsme měli i samostatné pracoviště. Bylo nás tam až 240 kněží.

Můj zdravotní stav pořád ještě nebyl dobrý, vypadal jsem špatně, a tak zaúřadovali bratři. Přimluvili se u lékařů, někteří byli vynikající, vesměs muklové jako my. Kdysi jsem měl jakýsi nález na plicních hrotech, rentgenovali mě a dostali na nemocniční oddělení, tehdy dost rozlehlé, takzvanou tuberárnu. Do práce se tam nechodilo, strava byla lepší než na normálních odděleních. Mohli jsme i mezi dnem ležet, také společnost byla dobrá. Pobyl jsem zde půldruhého roku. Pak se nemocniční oddělení zredukovalo na podstatně menší počet lůžek a já se vrátil, poměrně zotavený, na kněžské oddělení.

Z přátel, se kterými jsem strávil měsíce na „tuberárně“, jsem se tam znovu sešel s Ivanem Mastiliakem, řeckokatolickým redemptoristou, který v památném procesu s řeholníky dostal doživotí. Byl tam i prominentní národní socialista dr. Nevšímal, který málem dostal provaz v procesu s Miladou Horákovou, a zejména otec františkán Jan Evangelista Urban. S tím jsme se velice sblížili, vyprávěl mi důvěrně o svém životě a nepochopení od bratří, i na témata apoštolát, Studium catholicum, budoucnost církve. Měl jsem možnost zblízka vidět jeho apoštolát, jemný, klidný. Přitahoval svou jakoby benediktinskou důstojností, otevřenou a laskavou. Byl to výrazně otcovský typ. Za prvních deset let vězení připravil ke křtu a pokřtil kolem pětadvaceti konvertitů. Jednou mi řekl, že díky mimořádným zmocněním udělil ve vězení všechny svátosti, až na kněžské svěcení.

Po přeložení na pracovní oddělení bylo mnohé jinak. Pracovali jsme osm hodin v dílně, napřed ve vatárně, o níž jsem se už zmínil, pak jsme lepili sáčky a skládali takzvané návlečky – plechové rybičky na cenovky. Občas došlo i na jiné „vysoce kvalifikované“ práce, jako třídění cibule nebo ovoce, což pokaždé znamenalo vitaminovou kúru. Poslední asi dva roky mého pobytu na Mírově nám svěřili poněkud náročnější práci pro Meoptu Přerov – povrchovou úpravu kovových částí různých aparátů. Norma byla pro mé slabé svaly neúnosná, ale schopní spolubratři pomáhali, zejména františkán „Baptista“ Bárta.

Pokud to šlo, vytvářeli jsme pracovní party („kombajny“) například na lepení sáčků. Rychle jsme splnili normu a pak začala vlastní činnost. Dlouho nám tak vydržel „studijní stůl“, ke kterému patřili Felix Davídek, Jindřich Jenáček, františkáni Josef Bárta a Stanislav Juřík, jezuita Rudolf Vašíček, laik z pražského kroužku Katolické akce Václav Vaško a další. Po ranní modlitbě jsme mívali při mechanické práci seminář s přednáškami, diskusemi a plány do budoucnosti.

Vzniklo tam i mnoho psaných textů.

Davídek napsal stručné dějiny filosofie a solidní studii o existencialismu, královéhradecký profesor diecézního semináře Josef Hájek obecné církevní dějiny, jezuita Vašíček tomistické pojetí logiky, ontologie, etiky a kosmologie, dominikán Reginald Dacík kapitoly z dogmatiky a asketiky, slovenský jezuita Vilerián Zavarský, který studoval malířství v Paříži, poskytl přehled dějin umění, Bárta napsal pro laiky z jiných oddělení populární úvod do křesťanské filosofie a pak i do teologie. Já jsem napsal metodiku vědecké práce, mnohé se mi při tom rozsvítilo natrvalo, a fundamentální teologii pro laická oddělení.

Katoličtí laici na oplátku přispěli k našim literárním hodům. Bývalý sekretář prezidenta Beneše a československý zástupce v UNESCO v Paříži, JUDr. Mojmír Vaněk, poslal na kněžské oddělení vynikající studii o dějinách moderní evropské hudby. Václav Vaško, který mezi námi absolvoval čtyři roky, téměř by se dalo říci bohosloveckého semináře i se zkouškami z některých disciplín, napsal pro laiky z jiných oddělení zajímavé pojednání o křesťanském manželství.

I když naše intelektuální činnost nikdy neochabovala, literárně se ve větší míře mohla projevovat až v druhé polovině padesátých let, kdy vězeňský režim zmírnil svou tvrdost. Zejména po 20. sjezdu sovětských komunistů, silně ovlivněném Nikitou Chruščovem, to bylo znát. Nemívali jsme už hlad, méně často docházelo k tvrdému zacházení, dokonce jsme si mohli objednávat noviny a časopisy. Bohatě jsme toho využívali, dávali jsme peníze dohromady a předplatili jsme si vedle řady deníků desítky odborných časopisů. Tak jsme se i přes filtr tendenční propagandy dovídali leccos nového a byli často informovanější než naši blízcí doma. Časopisy jsme si mezi sebou rozdělili podle osobních zájmů s povinností informovat naše kněžské oddělení, případně i zájemce z jiných oddělení, o všem důležitém, co se kde objeví. Dělali jsme si výstřižky, vypisovali důležité věci. Tak vznikla naše příruční miniknihovna. Schovávali jsme ji různě, hlavně do slamníků, a po odhalení a zabavení obnovovali. Ze sledování sovětského i našeho tisku vznikl informační mikrobulletin, zvaný „Sovietica“, o zajímavostech ze Sovětského svazu a lidově demokratických zemí, sestavovaný Václavem Vaško. Bylo to období po odhalení kultu osobnosti a období uvolňování napětí po maďarských událostech v šestapadesátém. Hodnotící komentáře jsme psali klidným tónem, bez invektiv. Náš nezávislý politický časopis se těšil oblibě i v laických odděleních.

Největší význam měl však náboženský týdeník bez názvu, který vydávalo kněžské oddělení pro jiná oddělení v letech 1956 až 1960. (Po velké amnestii v kvetou 1960 se totiž naše oddělení rozpadlo a nás čtrnáct zbylých kněží převezli do Valdic.) Iniciativa k vydávání týdeníku vyšla od laiků. Tehdy jsme ještě nesměli mít holicí potřeby, a tak nás týdně zušlechťoval holič. Jeho pomocník, chlapec, kterého zavřeli snad sedmnáctiletého v souvislosti s vraždou, byl neobyčejně šikovný a stal se na několik let spojkou mezi kněžími a ostatními mírovskými vězni. Ten mi jednou řekl: „Naši kluci by chtěli mít nějaké duchovní čtení na neděli. Jistě máte na oddělení Nový zákon nebo Misál, napište nám texty na příslušnou neděli a něco k tomu, já to pak roznesu.“ Považoval jsem to za vážnou nabídku, opsal jsem evangelium z příští neděle, přidal stručnou homilii. Vše se vešlo na malý dvojlístek, který se dal složit do dlaně a v případě nebezpečí vložit do úst a spolknout. Ohlas byl dobrý. Poněvadž jsem měl rozdělanou řadu jiných věcí, požádal jsem spolubratra z brněnské diecéze Jindřicha Jenáčka, básníka, kvalitního jak literární formou, tak obsahem, aby se věci ujal on. Dělal to výborně celý rok. Pak tuto nikoliv lehkou povinnost vzal na sebe Jan Baptista Bárta, dělal to rok, a pak jsem opět přišel na řadu. Obsah našeho nedělního čtení se mezitím rozrostl. Byly v něm i stručné zprávy z katolického světa, pokud se k nám nějak donesly, reakce na protináboženské výpady v tisku, ukázky z Renčovy, Zahradníčkovy i Jenáčkovy tvorby za mřížemi.

Jako ve středověkých klášterech zřídila se zásluhou královéhradeckého kněze Josefa Blahníka na jedné cele písařská dílna, ve které se náš týdeník rozepisoval až devětkrát, jeden exemplář pro každé oddělení s našimi lidmi. Psalo se tužkou – nalezenou, odcizenou nebo propašovanou – na papíře, jaký byl momentálně k dispozici. Písmo muselo být drobounké, našli se specialisté, kteří to uměli, například českobudějovický petrín Martin Vích. Týdeník četli i nekatolíci. Odhadovali jsme, že se stával do rukou nejméně dvěma až třem stovkám vězňů, téměř vesměs politických.

Občas se našich různých textů zmocnili dozorci. Prý jich měli několik pytlů schovaných na velitelství. Bývaly z toho výslechy, hrozby, ale vcelku, až na týden či deset dní korekce, se nic strašného nedělo. Mírovský „bezpečák“, kapitán StB Stejskal, jemuž takové věci podléhaly, se snažil nepřehánět. Kdysi prý i chodil do kostela.

Velmi rozšířenou činností na všech odděleních bylo studium ciizích řečí. Nejvíce se studovala angličtina a němčina. Jednotlivci se za léta pobytu v nápravných zařízeních naučili i francouzsky, rusky, polsky. Studium jazyků bylo ovšem zakázáno, za nalezená slovíčka se putovalo do korekce. Jediná povolená intelektuální činnost byla četba knih vypůjčených z vězeňské knihovny. Našly se mezi nimi hodnotné. Některé byly obohaceny margináliemi připsanými dřívějším vzdělaným čtenářem, vždyť mezi vězni byli univerzitní profesoři a vědci nejrůznějších oborů. Mnoho radosti nám dávaly knihy propašované zvenčí nebo nalezené při úklidu místností velitelství. Tak jsme mohli studovat i pozoruhodnou Eddingtonovu filosofii fyziky v němčině. Asi ji někomu z muklů zabavili a pak pohodili. Někteří jsme se solidně vyškolili i v marxismu-leninismu k malé radosti našich protivníků v příležitostných ideologických diskusích s nimi.

Velitelství Mírova, stejně jako jiných „ústavů nápravných zařízení“, se nejvíce obávalo ideového působení kněží na laiky, proto jsme bývali izolováni od ostatních muklů. Naše pastorace mezi nimi však nikdy nepřestala a přizpůsobovala se okolnostem. Kdo měl zájem, mohl se i vyzpovídat, buď při vycházce na dvoře, nebo v čekárně k lékaři. Nouze nás naučila, jak to nenápadně provést, takže neděli co neděli, s výjimkou obzvlášť zpřísněných izolačních opatření, přijímaly desítky vězňů eucharistii.

Až na okolnostmi vynucené výjimky celebrovali denně mši svatou téměř všichni kněží věznění na Mírově. Jen málokteří odmítali mši sloužit, buď proto, že si netroufali recitovat ji zpaměti, nebo z obavy před znesvěcením při náhlém přepadu, nebo i z prostého strachu před represáliemi. Hostie zastoupily koupené housky, víno dodávali „mistři“, například jezuita Vašíček a bratr lazarista Ondřej Miháľ z Bratislavy, kteří vyráběli víno ze sušených hroznů. Z velkých nádob se víno rozlévalo do menších a z nich do úplně malých lahviček, například ampulek od léků, kdykoli použitelných na každé cele. Když se zásoba vína tenčila, dal správce vinných zásob jezuita Vašíček pokyn šetřit. Kapátkem si pak každý celebrant disciplinovaně odměřil podle doporučení místo deseti jen pět kapek na lžičku, která posloužila jako kalich. Proměněné úlomky hostie jsme pak balili, každou zvlášť, do cigaretového papírku a podle požadavků jednotlivých civilních oddělení kladli do balíčků nebo krabiček od zápalek. S výjimkou obzvlášť rizikových období tato výsostná služba kněží laikům nikdy nepřestala spolehlivě fungovat.

V šestapadesátém roce měl na naší cele na starosti distribuci vína českobudějovický kněz Václav Vojtěch Říha, usměvavý mladistvý křesťan. Kultivovaný, pilný, i ve vězení neustále studoval, učil se cizí řeči, patřil k duchovně nejaktivnějším. Pocházel z pražské rodiny, měl buňky i chuť sloužit v papežské diplomacii. Pro nedorozumění s arcibiskupem Beranem odešel do českobudějovické diecéze a biskupovi Hlouchovi pak oddaně sloužil v nejhorších dobách. Byl spojkou mezi jednotlivými biskupstvími, roznášel pastýřské listy a důvěrné informace. Odsoudili ho pak ve skupině budějovických kněží. Na Mírově jsme se spřátelili. Měl vážnou srdeční vadu a trvale vysoký krevní tlak, 220 i více. Vyšetřovací vazbu měl těžkou, mučili ho vodou – násilným ponořováním hlavy do vody. Nemohl to vydržet, podepsal nepravdivý protokol. Nezlomilo ho to však ani před soudem, ani potom. Stěžoval si, že někteří kněží nechápali jeho nepřekonatelnou přecitlivělost na zdraví. Také si povzdechl, že jeho život visí na vlásku, ale psát nebo schovávat víno do slamníku musí on. Cítil, že to nepřežije, ale přesto se nevzdával. V roce 1956, v předvečer svátku svatého Václava, jeho patrona, vypukla nečekaná prohlídka (filcunk). Už po večerce jsme zaslechli nebývalý ruch. Po hodinovém napjatém Očekávání, co se bude dít, vtrhly desítky dozorců i na naše oddálení. Vyhnali nás na chodbu. Prohlíželi cely, pak každý kousek našeho oděvu. Václav stál vedle mne. Viděl jsem, jak mu hrají nervy, ale navenek se držel. U cel se vršily hromádky zabavených věcí, písemnosti, slovíčka, verše, modlitby. Z naší cely vynesli džbán na vodu, v němž měl Miháľ naloženo víno. Cely zamykal kapitán Stejskal. Podíval se na džbán a řekl: Vemte to dovnitř.“ Omylem, schválně? Naivní nebyl, zřejmě počítal s možnou změnou režimu.

V noci na toho 28. září nás probudil nezvyklý chrapot. Někdo rozsvítil. Václav Říha ležel napříč postele a chrčel. Zvonili jsme na dozorce. Přišel brzy, s ním i lékař. Mezitím jsme se modlili. Václav dostal rozhřešení. Zklidnil se. Doktor mu píchl injekci, ale už bylo pozdě, srdce nevydrželo. Urnu s jeho popelem si vzali jeho poslední farníci a uchovávali s úctou. Vzpomínám na něho jako na mučedníka.

Oto Mádr (15. 2. 1917 Praha – 27. 2. 2011 Praha)

Václav Vojtěch Říha